ECLI:CZ:US:2000:2.US.149.2000
sp. zn. II. ÚS 149/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. J. G., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1999, č.j. 30 Ca 135/97-14, ve spojení s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení Praha, pracoviště Brno, ze dne 14. 5. 1997, č.j. C 42/955/97, a rozhodnutím Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 11. 3. 1997, zn. OEPA/9005/97/4292/Ba, spojené s návrhem na zrušení §20 odst. 1 věta druhá zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 9. 3. 2000 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1999, č.j. 30 Ca 135/97-14, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení Praha, pracoviště Brno, (dále jen "ČSSZ") ze dne 14. 5. 1997, č.j. C 42/955/97. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 11. 3. 1997, zn. OEPA/9005/97/4292/Ba, kterým mu bylo uloženo uhradit penále ze záloh na pojistné na sociální zabezpečení za rok 1993 v celkové výši (po zaokrouhlení) 7.026,- Kč. Podle stěžovatele jde sice o rozhodnutí formálně správná, avšak ústavně neudržitelná, ergo zasahující do jeho základních práv a svobod. Podle §20 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 160/1993 Sb. a zákona č. 307/1993 Sb. (stěžovatel uvádí další předpisy, které se ale §20 odst. 1 netýkaly), penále činilo 0.3% dlužné částky, nebylo-li pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno. Penále tak ročně činilo téměř 110%. Zákonem č. 241/1994 Sb. bylo penále sníženo na 0,1% na den, takže činilo 36.5% p.a. Je tak stanovena nemalá jednoznačná povinnost plátců pojistného. Naproti tomu v případě jeho přeplatku, kdy přeplatek nebyl vrácen ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy orgán správy sociálního zabezpečení tento přeplatek zjistil, nebyl až do přijetí zákona č. 307/1993 Sb. stanoven žádný úrok z prodlení. Po přijetí tohoto zákona od 1. 1. 1994 byl stanoven úrok z přeplatku za dobu po uplynutí této lhůty ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB platné pro první den kalendářního čtvrtletí. V době, za které bylo stěžovateli vyměřeno penále, nebyla stanovena žádná odpovídající povinnost na straně ČSSZ. To bylo zmírněno od 1. 1. 1994, kdy úrok z prodlení činil přepočtem 11,9% p.a. Existovala tak téměř 100% diference mezi výší povinnosti plátců pojistného a výší povinnosti ČSSZ. Od 1. 1. 1995 byl rozdíl více než trojnásobný a v současnosti je více než pětinásobný s ohledem na diskontní sazbu 5%.
Stěžovatel si je vědom toho, že jde o úpravu veřejnoprávní, kde není možná rovnost subjektů, protože jeden z nich autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech ostatních. Přesto nelze ani zde postupovat libovolně a stanovovat povinnosti, které jsou zjevně neúměrné. Je zde sice splněna podmínka čl. 11 odst. 5 pro zásah do vlastnického práva, když penále mající sankční charakter je uloženo na základě zákona, není však splněna podmínka čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zákonodárce v §20 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. evidentně nerespektoval zásadu proporcionality a stanovil penále v nepřiměřené výši. Odkázal přitom na nález IV. ÚS 324/97, podle kterého musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem. Má za to, že by svůj účel stejně splnilo mnohem nižší a přiměřenější penále.
Poukázal též na §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kde je penále stanoveno ve výši 0,1% za každý den prodlení, nejdéle ale 500 dnů prodlení, dále po uplynutí této lhůty jen ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB platné pro první den kalendářního čtvrtletí. Nevidí důvod, proč by tomu mělo být u penále u pojistného na sociální zabezpečení jinak.
Konečně stěžovatel poukázal na zásadu rovnosti zbraní nebo sankcí. Neexistuje podle něj důvod, proč by diference sankcí pro plátce pojistného a ČSSZ za typově stejné nedodržení právem stanovené povinnosti měla být tak výrazná, jak tomu bylo a je, bez ohledu na to, že se pohybujeme v oblasti veřejného práva. Původně byl rozdíl desetinásobný, nyní je více než pětinásobný. To diskriminuje nemístně plátce pojistného, což je v rozporu s čl. 1 Listiny a řadou smluv podle čl. 10 Ústavy ČR, které zajišťují právo na rovné zacházení. Krajský soud se podle stěžovatele nedostatečně zabýval jeho ústavní argumentací, jak byla výše uvedena. Proto neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům podle čl. 36 Listiny a nevyužil čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, ač byl o to požádán.
Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžadovat si spisový materiál a vyjádření účastníků řízení, neboť ústavní argumentace stěžovatele byla dostatečně Ústavnímu soudu předestřena a v předchozím řízení nebyla respektována. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jak byly výše uvedeny.
Základem ústavní stížnosti je tvrzení, že plátce pojistného na sociální zabezpečení a ČSSZ nejsou v rovném postavení a je mezi nimi neodůvodněně diferencováno, i když jde o oblast veřejného práva. S tímto tvrzením stěžovatele se Ústavní soud nemohl ztotožnit, stejně jako s jeho dalšími argumenty v tomto směru. Stát, nikoli ČSSZ, jak mylně tvrdí stěžovatel, nemá žádná práva nebo povinnosti, má jen kompetence. Jeho postavení proto nemůže být srovnáváno s postavením fyzických nebo právnických osob ve vztahu k veřejné (státní moci). Stát zajišťuje vybírání pojistného v rámci systému veřejného pojištění, které garantuje svou právní úpravou podle čl. 30 Listiny. Penále potom není ani daní, ani poplatkem, ale sankcí veřejného práva za nesplnění veřejnoprávní povinnosti. Nejde proto o aplikaci čl. 11 odst. 5 Listiny, jak se domnívá stěžovatel. Jde o sankci, které nemůže stát jako nositel vrchnostenských oprávnění podléhat. Stát zde rovněž nevystupuje jako vlastník, nýbrž jako veřejná moc a proto krajský soud zcela správně odmítl námitku stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 3 Listiny. Proto rovněž nelze srovnávat penále placené plátci pojistného na straně jedné a na druhé straně přeplatky na pojistném, které vrací stát, neboť vracení přeplatku není penálem, nýbrž vrácením něčeho, co bylo zaplaceno nad rámec zákona a co by jinak mohlo být plátcem zhodnoceno. Nejde proto o typově stejné porušení povinnosti. Přeplatek může totiž vzniknout jen tam, kde plátce zaplatí více než se náleželo. Jde o okolnost, vzniklou na jeho straně, stejně jako v případě, že zaplatí méně. Proto jsou námitky stěžovatele, jak byly podány, zjevně neopodstatněné, neboť srovnává dvě právně zcela různé věci.
Stejně tak je zjevně neopodstatněný již samotný základ ústavní stížnosti, neboť stěžovatel argumentuje svým rozdílným postavením v případě nedoplatku na pojistném a v případě jeho přeplatku. V rámci řízení o ústavní stížnosti se však Ústavní soud může zabývat ne tím, co by mohlo nastat, ale zásahem do základních práv, který se stěžovatele bezprostředně dotkl. V daném případě nic stěžovatel nepřeplatil, nýbrž naopak nedoplatil. Pokud se týče pojistného a jeho nedoplatků, neprokázal nic diskriminujícího ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť všichni plátci podléhají stejným podmínkám. Čl. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, stanoví rovnost lidí v právech (a přirozeně i povinnostech) mezi sebou navzájem, nikoli s orgány veřejné moci. Právě na této nerovnosti je založena úprava základních práv a svobod jako ústavně zaručených subjektivních veřejných práv.
Proto zůstalo jako jedině možné posouzení namítané nepřiměřené výše penále na pojistné na sociální zabezpečení. Zde není možné srovnávat placení daní, které má různý zdroj, základní označení (výslovně daně a poplatky - čl. 11 odst. 5 Listiny) a různé určení, s placením pojistného na sociální zabezpečení, které je platbou od daní a poplatků oddělenou, byť se jedná rovněž o příjem státního rozpočtu. Zde je dán zákonodárci prostor, aby v rámci úpravy systému sociálního pojištění podle čl. 30 Listiny zvážil jak výši pojistného, tak také veřejnoprávních sankcí za jeho neplacení, včasné neplacení nebo neplacení ve stanovené výši, a to z hlediska důsledků, které by neplnění povinností mohlo mít a z hlediska účelu, který je výběrem pojistného sledován. Není pochyb, že jak výše pojistného, tak i výše penále nemůže být stanovena jednou provždy, ale bude se pohybovat v závislosti na možnostech a potřebách společnosti. Systém veřejného pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem finančních prostředků, který se získává na základě povinnosti platit pojistné. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám (nález Pl. ÚS 12/94 - č. 92/1995 Sb.).
Stěžovatel neprokázal, že by pojistné mělo likvidační charakter ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Především ale nerespektuje fakt, že se jedná o sankci za neplnění stanovené povinnosti. Této sankci se každý může vyhnout (včetně stěžovatele), když bude pojistné platit řádně a včas. Proto nelze akceptovat ani námitky stěžovatele ohledně proporcionality, když se nepřípadně dovolává stanoviska evropských orgánů citovaného v nálezu (ve skutečnosti odmítavé usnesení z 30. 1. 1998) IV. ÚS 324/97, podle kterého musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (věc Mellacher a ost. z roku 1989, A-169, §44), kde se jednalo o problematiku vyvlastnění. Má-li stát regulovat chování povinnostních subjektů cestou právních norem a je-li řádný a včasný výběr pojistného stále více životním problémem jeho sociální politiky, není z hlediska současného stavu pochyb o tom, že tento rozumný vztah je dán. Při vyvlastnění jde o zcela jinou situaci nejen z hlediska možnosti vyhnout se placení penále řádným a včasným placením, ale i z hlediska toho, že čl. 11 odst. 4 Listiny se vztahuje na práva věcná.
Z výše uvedeného plyne, že zjevně neopodstatněná je i výtka neposkytnutí dostatečné ochrany právům stěžovatele v soudním řízení podle čl. 36 Listiny. Krajský soud nepochybil, když nevyhověl žalobě stěžovatele a v řízení vedeném v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) rozhodl výše uvedeným způsobem.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. návrh odmítl. V tomto případě není nutné posuzovat splnění podmínek §74 zákona o Ústavním soudu, neboť v případě odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází meritorní projednání akcesorického návrhu podle §74 cit. zák. do úvahy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu