ECLI:CZ:US:2001:2.US.15.01
sp. zn. II. ÚS 15/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti spol. S., a.s., zastoupené předsedou představenstva a gen. ředitelem K. M., právně zastoupené JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.10.2000, čj. 30 Ca 465/99-33, a návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 8.1.2001, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Karlových Varech ze dne 17.11.1999, čj. PÚ 505/99-203, vydaného podle ust. §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo rozhodnuto, že P. a J. K., jako právní nástupci oprávněné osoby, jsou vlastníky stavební parcely o výměře 189 m2, s budovou a stavební parcely o výměře 808 m2 se zemědělskou hospodářskou budovou, vše v kat. území O., obec H. a uvádí, že napadeným rozsudkem bylo omezeno vlastnické právo subjektu vzniklého dle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové situaci stěžovatelka uvádí, že byla založena podle ust. §172 obch. zákoníku a zapsána do obchodního rejstříku ke dni 1.5.1992. Předmětné nemovitosti převzala protokolem ke dni 25.5.1992 a nebyla tedy jejich vlastnicí ke dni účinnosti zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takže se na ni nevztahovaly povinnosti uvedené v ust. §5 odst. 3 zákona o půdě. Navrhovatelka dále zdůrazňuje, že sporné nemovitosti převzala od Fondu národního majetku ČR, když jeho fin. hodnota v částce 166.645.000,- Kč byla akcionáři zaplacena.
Před převzetím restituovaného majetku si navrhovatelka z opatrnosti vyžádala stanoviska Min.zemědělství a Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Karlových Varech ze kterých je zřejmé, že předmětné nemovitosti nespadají do restituce ve smyslu již uvedeného zákona o půdě.
Navrhovatelka sporné nemovitosti v roce 1998 prodala svým zaměstnancům, v rámci privatizace svého bytového fondu a nesouhlasí s tím, že kupní smlouva ze dne 21.9.1998 byla správním orgánem prohlášena za neplatnou, neboť se domnívá, že přes odlišný právní názor krajského soudu, může o neplatnosti kupní smlouvy rozhodovat výlučně soud a nikoli správní orgán, který k takovému úkonu zákon nezmocňuje.
Krajskému soudu navrhovatelka dále vytýká, že v odůvodnění rozhodnutí opřel své právní závěry o nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97, jenž se však této problematiky údajně nedotýká, když naopak zcela pominul stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, sp. zn. Cpj 36/95, k otázce privatizace. Podle názoru stěžovatelky se soud vůbec nevypořádal ve svém rozhodování se zněním ust. §14a zákona o půdě a s nimi spojených ust. §13 odst. 5 a §18a odst. 2 citovaného zákona.
Restituční řízení, vedené v právní věci oprávněných osob, se dle názoru stěžovatelky rovněž nevypořádalo s přesnou specifikací restitučního titulu v rámci zákona o půdě, když v předcházejících správních rozhodnutích příslušného pozemkového úřadu nebyla nikdy řešena otázka úhrady přídělové ceny.
Navrhovatelka dále zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti, získané přídělem, prodali v roce 1960 původní vlastníci S. dobrovolně, neboť nebyli schopni zajistit údržbu objektu s několika byty v důsledku nízkého nájemného. Nápadnou nevýhodnost prodeje však nelze spatřovat podle názoru stěžovatelky, ve výši kupní ceny, neboť příděly se obecně prodávaly v částce rovnající se výši přídělové ceny, byť nebyla přídělci uhrazena.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni se zjišťuje, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 17.11.1999, čj. PÚ 505/99-203, bylo potvrzeno krajským soudem, který ze správního spisu zopakoval dosavadní výsledky řízení před okresním úřadem, pozemkovým úřadem a uvedl, že restituční nárok byl uplatněn J. K. starším dne 28.12.1992. K zemědělské usedlosti získané přídělem náležející pozemky, darovali původní vlastníci čsl. státu v roce 1957, předmětné nemovitosti pak byli nuceni prodat v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek D. v roce 1960. Za restituční titul označil pozemkový úřad důvod uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. k) a r) zákona o půdě, když v důsledku úmrtí J. K. st. označil dědice oprávněné osoby, ve smyslu ust. §4 odst. 4 zákona o půdě.
Ze stejnopisu notářského zápisu ze dne 22.4.1992, kterým došlo k osvědčení rozhodnutí zakladatele stěžovatelky, Fondu národního majetku ČR vyplývá, že spolu s vkládaným majetkem přecházejí na stěžovatelku všechna práva a povinnosti S., s.p., související s vkládaným majetkem ( tj. včetně nemovitostí, na něž byl uplatněn restituční nárok).
K uplatněnému restitučnímu nároku krajský soud konstatoval. že dne 28.4.1991 oprávněná osoba adresovala S. s.p. žádost o finanční náhradu za majetek podle zák.č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dne 6.4.1992 byl S. s.p. privatizován. Dne 28.12.1992 uplatnil J. K. st. u příslušného pozemkového úřadu restituční nárok podle zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku konstatoval, že oprávněná osoba uplatnila svůj restituční nárok řádně a včas. Postavení povinné osoby měl ke dni účinnosti zákona o půdě S., s.p. Část jeho majetku (včetně nárokovaných nemovitostí) přešla v důsledku schváleného privatizačního projektu na stěžovatelku, což znamená, že ke dni uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou již S., s.p., předmětné nemovitosti nedržel. Z příslušných ust. zák.č. 403/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krajský soud dovodill, že cit. zákon ukládá povinné osobě povinnost nakládat s odňatými věcmi s péčí řádného hospodáře a zakazuje tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Z ust. §3 odst. 2 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že majetek může být použit podle cit. zákona pouze v případě, že restituční nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Z výše uvedeného učinil krajský soud závěr, že přes výslovný zákaz uvedený v cit. ust. zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl majetek, na nějž byl vznesen restituční nárok, privatizován. Povinnosti spojené s uplatněným restitučním nárokem přešly proto na právního nástupce povinné osoby, kterým se stala stěžovatelka, když tato, jako osoba povinná, byla omezena v právu disponovat s nabytým majetkem ve smyslu ust. §5 odst. 3 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména pak nebyla oprávněna jej převést na další osoby, jak se tomu stalo v důsledku kupní smlouvy v roce 1998.
K námitce stěžovatelky, ohledně prohlášení neplatnosti kupní smlouvy z roku 1998 příslušným pozemkovým úřadem, soud zdůraznil, že tuto námitku shledal za neopodstatněnou, neboť neplatnost veškerých právních úkonů překračujících dispoziční omezení s majetkem vymezeným v ust. §1 odst. 1 zákona o půdě nastává ex lege, když v daném případě jde o neplatnost absolutní ke které je nutno přihlédnou vždy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky, které byly již předmětem řízení před Krajským soudem v Plzni a jejichž nedůvodnost tento soud vyvrátil argumentací, jež je v souladu jak s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, tak i s praxí obecných soudů v restitučních sporech.
V souvislosti s problematikou privatizace majetku, na něž byl uplatněn restituční nárok, odkazuje Ústavní soud na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29.3.2000, sp. zn. II.ÚS 112/99, které uvádí, že "ust. §3 odst. 2 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vysloven zákaz privatizace majetku na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (zde jsou obecně myšleny restituční předpisy), když tohoto majetku může být podle zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty." Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že byla-li uplatněna výzva podle restitučního předpisu (nejprve podle zák.č. 403/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a později ve smyslu ust. zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít.
Ústavní soud proto sdílí názor vyslovený v napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni, že restituční nárok oprávněné osoby byl uplatněn řádně a včas, když zánik S., s.p., v žádném případě neznamená nemožnost vydání nemovitostí dotčených restitučním nárokem in natura, který je bezesporu primární možností nápravy způsobené majetkové křivdy, a to za situace, kdy stěžovatelka, jak bylo ostatně nepochybně prokázáno v předchozích řízeních, se stala právní nástupkyní osoby povinné, neboť spolu s majetkem vloženým do společnosti, převzala i závazky s tímto majetkem spojeným. V souvislosti s výkladem ust. §14a zákona o půdě Ústavní soud odkazuje rovněž na právní závěr Ústavního soudu, obsažený v rozsudku citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, kde se uvádí, že jeho znění nemůže být mechanicky vykládáno v neprospěch osob, jejichž nárok vznikl před nálezem Ústavního soudu, publikovaném pod č. 29/1996 Sb., jímž bylo ust. §14a doplněno do zákona o půdě. "Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahů do již realizovaných majetkových přesunů, uskutečněných v rámci zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prakticky bezcenným".
Jak již konstatoval i Krajský soud v Plzni, stěžovatelka nenamítala v řízení podle hlavy třetí, části páté o.s.ř. nesprávnost skutkových zjištění, týkajících se restitučního nároku oprávněných subjektů. Z tohoto pohledu nemůže proto navrhovatelka "zpětně" zpochybňovat skutečnosti, které nebyly předmětem přezkumného řízení.
Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka rovněž návrh ve smyslu ust. §79 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vyloučení odkladného účinku napadeného rozhodnutí připadá v úvahu jen za striktně dodržených podmínek cit. zákonného ustanovení a v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, v souvislosti s rozhodováním podle ust. §43 odst. 1, odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V opačném případě tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 21. února 2001