ECLI:CZ:US:2004:2.US.150.04
sp. zn. II. ÚS 150/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. T. M., zastoupené JUDr. R. M., směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 234/2003-29, a výroku III. usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. února 2003, č. j. Nc 4082/2002-16, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 234/2003-29, a III. výroku usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. února 2003, č. j. Nc 4082/2002-16. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. května 2002, č. j. Nc 4082/2002-6, byla nařízena exekuce podle platebního rozkazu pro uspokojení pohledávky oprávněné Č. p., a. s., proti povinné M. K. Provedením exekuce byla pověřena stěžovatelka a povinné byla stanovena povinnost uhradit náklady exekuce stanovené exekutorem. Po zjištění exekutora, že povinná nevlastní majetek, který by postačoval k pokrytí nákladů exekuce, bylo exekuční řízení proti povinné usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. února 2003, č. j. Nc 4082/2002-16, zastaveno. Povinné bylo uloženo nahradit náklady exekuce do této fáze řízení. Současně byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byla náhrada nákladů exekuce uložena oprávněné Č. p., a. s. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 234/2003-29, potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, přičemž je ale třeba postupovat podle ustanovení §146 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zejména odst. 2 a 3, a při rozhodování o náhradě nákladů řízení je soud povinen zkoumat, který účastník zavinil, že exekuční řízení bylo zastaveno. Protože soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že exekuce byla nařízena důvodně a povinná zavinila, že exekuční řízení bylo zastaveno, musí rovněž povinná nést odpovědnost za jejich úhradu, nezbylo odvolacímu soudu, než usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci. Má za to, že pod pojem "zaměstnanci" lze zařadit i další osoby, např. soudního exekutora, který, ač je podle §2 obchodního zákoníku podnikatelem, má v některých znacích postavení obdobné postavení zaměstnance (exekutor je povinen exekuci, jejímž provedením byl pověřen, provést a není oprávněn zvažovat možná rizika). Náklady exekuce zásadně hradí povinný. Při rozhodování o nákladech soud zkoumá otázku procesního zavinění. V případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku povinného a soud nepřizná náhradu nákladů proti oprávněnému, fakticky zbavuje exekutora možnosti domoci se náhrady nákladů exekuce. I když se může domáhat vymožení dlužné částky za exekuci, má stěžovatelka za to, že tento postup by ho nepřiměřeně zatěžoval, zejména s ohledem na to, že zvážit rizika exekuce by měl jako její iniciátor především oprávněný. Stěžovatelka považuje za spravedlivé, aby povinnost uhradit náklady exekuce byla uložena oprávněnému. Protože exekuce je službou prováděnou na objednávku oprávněného, je třeba, aby byly nejprve uhrazeny náklady exekuce. Exekutor by měl nést náklady exekuce pouze v případě, pokud by zastavení exekuce sám zavinil. Tím, že soud nepostupoval podle §89 exekučního řádu, porušil dle názoru stěžovatelky její ústavně zaručené základní právo na odměnu za vykonanou práci.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Argumentace stěžovatelky, že postavení soudního exekutora se podobá postavení zaměstnance, neboť exekutor, pokud je požádán o provedení exekuce, ji nemůže odmítnout, není správná. Exekutor při své činnosti není v takovém vztahu k oprávněnému, že by jej bylo možno (třeba i per analogiam) považovat za zaměstnance oprávněného. Naopak exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu