ECLI:CZ:US:2020:2.US.1522.20.1
sp. zn. II. ÚS 1522/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Polívky a Dany Polívkové, zastoupených JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Sekanina, Šmíd a partneři, se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 2263/2019-175 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2018 č. j. 51 Co 91/2018-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. května 2020, navrhli stěžovatelé postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měly být porušeny ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování vyplývající z pojmu demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelům známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé zahájili v postavení žalobců u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") soudní řízení o zaplacení částky 64 960 Kč s příslušenstvím proti obchodní společnosti EXIM TOURS a.s., IČ: 45312974 (dále jen "vedlejší účastník"), a to z titulů povinnosti zaplatit stěžovatelům 100% slevu z ceny zájezdu ve výši 44 420 Kč, nahradit jim škodu na majetku ve výši 540 Kč, a nahradit každému z nich nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč pro ztrátu radosti z dovolené. Stěžovatelé v žalobě tvrdili celou řadu vad jimi u vedlejšího účastníka zakoupeného a v srpnu 2016 absolvovaného rodinného zájezdu do Tunisu, když cestujícími byli stěžovatelé a jejich dvě nezletilé děti. Tyto vady stěžovatelé vedlejšímu účastníku vytkli ve smyslu §2540 občanského zákoníku, přičemž vad mělo být tolik, že jejich souhrn by při zohlednění tzv. Frankfurtské tabulky slev Zemského soudu ve Frankfurtu z r. 1985, které jsou i nadále pro určení slev z cen vadných zájezdů použitelné, dosáhl hodnoty 150% ceny zájezdu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 33 Cdo 747/2015). Soud prvního stupně stěžovatelům v plném rozsahu rozsudkem ze dne 7. prosince 2017 č. j. 18 C 24/2017-72 v meritu věci vyhověl a spolu s tím uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení a povinnost zaplatit státu svědečné. K odvolání vedlejšího účastníka pak Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 15. května 2018 č. j. 51 Co 91/2018-109 změnil postupem dle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že ohledně částek 22 210 Kč (sleva z ceny zájezdu), 540 Kč (náhrada škody na majetku) a 2 500 Kč (náhrada nemajetkové újmy) žalobu zamítl, ve zbytku meritorní výroky potvrdil (při formální opravě jejich znění) a nákladové výroky změnil tak, že ani jedné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení a oběma stranám uložil povinnost zaplatit státu jednu polovinu svědečného. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které označil za přiléhavé, avšak věc odlišně právně zhodnotil, a to zejména co do rozsahu vad, za které lze stěžovatelům přiznat slevu z ceny zájezdu, jelikož dle názoru odvolacího soudu je pro učinění závěru o tom, co lze (důvodně) považovat za vadu, třeba srovnat rozsah služeb nasmlouvaných mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem s rozsahem služeb skutečně v destinaci poskytnutých. V tomto bodě se odvolací soud vůči právnímu názoru soudu prvního stupně vymezil, když shledal rozsah vad za užší než soud prvního stupně, a snížil proto slevu z ceny zájezdu o 50% (tj. z částky 44 420 Kč na částku 22 210 Kč). Nárok na náhradu škody ve výši 540 Kč (korunový ekvivalent tzv. bakšiše ve výši 20 EUR uhrazeného na základě doporučení delegátky vedlejšího účastníka na recepci hotelu) pak zamítl odvolací soud zcela, když došel k závěru, že vedlejší účastník samotným doporučením úhrady bakšiše právní povinnost ve smyslu §1817 občanského zákoníku neporušil. Náhradu nemajetkové újmy za narušení dovolené každému ze stěžovatelů snížil odvolací soud alikvotně též o 50% na částku 2 500 Kč s tím, že tato je s ohledem na cenu zájezdu přiměřenější. V návaznosti tyto odlišné závěry ohledně důvodnosti výše uplatněných nároků pak odvolací soud zhodnotil úspěch obou stran ve sporu jako "v podstatě stejný" a o tento závěr opřel nákladové výroky v napadeném rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelé napadli v celém rozsahu, vyjma potvrzujících výroků, dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání formulovali čtyři tvrzené právní otázky, na nichž mělo rozhodnutí odvolacího soudu spočívat a které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, popř. se při jejich řešení odvolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud svým rozsudkem ze dne ze dne 21. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 2263/2019-175 dovolání stěžovatelů v té části, která směřovala proti výroku odvolacího osudu o náhradě za nemajetkovou újmu a nákladovým výrokům, vyhověl, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku - tj. v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým tento změnil rozsudek soudu prvního stupně, když částečně zamítl žalobu o zaplacení částky 22 750 Kč skládající se z 50% slevy z ceny zájezdu (22 210 Kč) a náhrady majetkové škody (540 Kč), dovolací soud dovolání odmítl postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, jelikož nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, že tato byla podána včas k tomu řádně zmocněným advokátem.
4. Vzhledem ke kasační povaze části napadeného rozsudku dovolacího soudu je však zapotřebí bližšího rozboru podmínek přijatelnosti podané ústavní stížnosti, resp. jejích částí. Ústavní stížností napadené nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu (tj. výroky III., IV. a V.) týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů byly dovolacím soudem zrušeny a otázka nákladů řízení tak bude řešena v dalším řízení - v tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu nepřípustná z důvodu předčasnosti, neboť není splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovatelům právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stejně tak je nepřípustná ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým tento změnil rozsudek soudu prvního stupně a částečně zamítl žalobu o zaplacení částky 22 750 Kč z titulu slevy z ceny zájezdu a náhrady škody, jelikož dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto pro vady, přičemž toto odmítnutí Ústavní soud shledává, jak bude vyloženo níže, za důvodné - k požadavku na řádné vyčerpání opravných prostředků podmiňující přípustnost ústavní stížnosti srov. zejm. sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Námitky stěžovatelů vznesené proti rozsudku odvolacího soudu tak Ústavní soud nehodnotí.
5. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém tato směřuje proti rozsudku dovolacího soudu o částečném odmítnutí dovolání pro vady.
III. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé se ve stížnosti dovolávají práv plynoucích z principu demokratického právního státu a konkrétně namítají porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, ze kterého vyplývají zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Vůči odmítavému výroku rozsudku dovolacího soudu, proti kterému je stížnost přípustná, stěžovatelé namítají, že dovolací soud nerespektoval "kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace a je tak na místě obrana stěžovatelů prostřednictvím ústavní stížnosti". Dovolací soud se dle názoru stěžovatelů nevypořádal "s celým předmětem řízení (denegatio iustitiae)", když nedovoleně částečně odmítl dovolání jako vadné, přestože i v této odmítnuté části mělo dovolání dle stěžovatelů veškeré zákonné náležitosti splňovat.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelů v rozsahu, ve kterém je přípustná, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a dovolání stěžovatelů, a došel k závěru, že ústavní stížnost je v této části zčásti zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Kompetence Ústavního soudu by tedy byla dána, pouze pokud by namítané porušení procesních norem dovolacím soudem resultující v porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, vč. přístupu k soudu, bylo zjištěno v rovině nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž v intenzitě flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, nebo v případě zjevného vybočení ze standardů v soudní praxi ustálené intepretace či aplikace dané normy.
9. Ačkoli je ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu ústavní stížnost v petitu formulována tak, že má směřovat proti "výroku č. I." rozsudku dovolacího soudu, je s přihlédnutím k tomu, že v takto označeném výroku bylo dovolání stěžovatelů vyhověno, a dále s přihlédnutím k obsahu odůvodnění stížnosti (zejm. viz poslední odstavec bodu I.), naprosto zřejmé, že stížnost ve skutečnosti směřuje proti druhému výroku rozsudku dovolacího soudu, kterým došlo k částečnému odmítnutí dovolání stěžovatelů pro vady. Takto tedy Ústavní soud stížnost ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu posuzoval.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel je ze zákona povinen uvést a popsat jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (popř. prozatím absentující), tak tuto nesprávnost, jde-li o případ nesprávnosti, konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o .s. ř.). Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Dovolací soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné.
11. Z obsahu dovolání, které si Ústavní soud za účelem posouzení stížnosti vyžádal, plyne, že stěžovatelé pro dovolací přezkum části I. výroku rozsudku odvolací soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky 22 210 Kč z titulu slevy z ceny zájezdu a náhrady škody ve výši 540 Kč spočívající v jimi zaplaceného tzv. bakšiše, formulovali otázku, jejíž vyřešení mělo založit přípustnost dovolání takto:
může se odvolací soud při rozhodování o výši slevy z ceny zájezdu vypořádat pouze se některými žalobci tvrzenými nároky, a ty ostatní nebrat v úvahu jako kritéria pro stanovení případné výše slevy z ceny zájezdu dle §2540 občanského zákoníku. Stěžovatelé pak v dovolání pouze uvedli, že na vyřešení této otázky spočívá napadený výrok odvolacího soudu, a že tuto otázku odvolací soud nesprávně posoudil. Dovolací soud takovéto vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu označil za nezpůsobilé a přitom odkázal na ustálenou judikaturu blíže vykládající obligatorní náležitosti dovolání s tím, že v projednávané věci se mohlo eventuálně jednat jen o stav, kdy se odvolací soud při svém rozhodování nevypořádal se všemi tvrzeními účastníka, popř. své rozhodnutí řádně nezdůvodnil. Ohledně požadovaného dovolacího přezkumu zamítnutí nároku na náhradu škody, která měla stěžovatelům vzniknout uhrazením tzv. bakšiše, dovolací soud uzavřel, že dovolání neobsahuje argumentaci žádnou. Těmto závěrům nemá Ústavní soud po posouzení obsahu dovolání z ústavněprávního pohledu co vytknout. Pouhým předestřením citované otázky ve vztahu k nároku na slevu z ceny zájezdu stěžovatelé zákonným požadavkům na obsah dovolání kladeným o. s. ř. vskutku nedostáli, neboť ve skutečnosti se o žádnou (nota bene zobecněnou) právní otázku, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu v daném rozsahu záviselo, nejedná. V daném případě jde spíše o zdánlivou právní otázku, která zřetelně nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení věci (které buď spočívá v subsumpci případu pod nesprávnou právní normu, nebo v nesprávné interpretaci či aplikaci jinak soudem řádně identifikované normy), nýbrž vůči úplnosti rozsudku odvolacího soudu a podrobnosti jeho odůvodnění. Již z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud částečné odmítnutí dovolání stěžovatelů dovolacím soudem za excesivní. Nadto při formulaci dovolacího důvodu, byť by šlo o právní otázku k dovolacímu přezkumu kvalifikovanou, nepostačuje jen uvést, že odvolací soud nastolenou právní otázku "nesprávně právně posoudil", ale je nutné nesprávnost řešení právní otázky konkrétně vyložit a tedy i odůvodnit, což stěžovatelé též neučinili. O jakékoli právní otázce, která by se měla týkat nesprávného posouzení nároku na náhradu škody z titulu uhrazení tzv. bakšiše odvolacím soudem, mlčí dovolání zcela. Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelé v dovolání nevznesli námitku závislosti napadené části rozsudku odvolacího soudu na řešení jakékoli právní otázky vztahující se k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, jejíž řešení by se mělo odchylovat od judikatury Ústavního soudu (která by též eventuálně mohla založit přípustnost jimi podaného dovolání - viz výše citované usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
12. Krom toho k podstatě věci Ústavní soud po prostudování rozsudku odvolacího soudu (zejm. jeho bodu 15) podotýká, že odvolací soud se k tvrzeným vadám zájezdu spočívajícím v "jiné klasifikaci ubytování - jiném počtu hvězdiček hotelu" a "zkažené stravě/žaludečních obtížích", které měly dle tvrzení stěžovatelů patřit k opominutým skutečnostem, alespoň základním způsobem vyjádřil a své úvahy účastníkům řízení ozřejmil.
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci nezjistil, že by dovolací soud přílišně formalistickým či restriktivním výkladem zákonných náležitostí dovolání porušil při částečném odmítnutí dovolání ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu