ECLI:CZ:US:2017:2.US.1544.17.1
sp. zn. II. ÚS 1544/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Jarmily Fuksové a Jany Pujmanové, obě zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Praha 1, Platnéřská 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 22 Cdo 2576/2016-314, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že žalobou směřující proti stěžovatelkám a podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 se žalobce (respektive jeho právní předchůdci) jako vlastník v žalobě specifikovaného domu domáhal zřízení věcného břemene chůze a přepravy věcí po pozemku stěžovatelek. Obvodní soud zjistil, že předmětný dům se nachází na pozemku stěžovatelek a zároveň je obklopen jejich dalším pozemkem. Z domu tak není přístup na veřejnou komunikaci. O řešení situace nájmem pozemku nebo zřízením věcného břemene cesty přes pozemek stěžovatelek jednali účastníci řízení (respektive jejich právní předchůdci) bezvýsledně. Žaloba o zřízení věcného břemene přitom byla podána před 1. 1. 2014, když po tomto datu nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Protože se však rozhoduje o vydání konstitutivního rozhodnutí již po tomto datu, pak podle §3028 občanského zákoníku se věc podle obvodního soudu musí posoudit podle §1029 a násl. občanského zákoníku (nikoliv tedy podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013), který upravuje zřízení nezbytné cesty, a to jako služebností (o této skutečnosti byli účastníci řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. poučeni). Za tohoto stavu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 39 C 15/2012-222, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 9. 2015, č. j. 39 C 15/2012-255, tak, že zřídil služebnost, jejímž obsahem bylo právo nezbytné cesty ve prospěch žalobce jako oprávněného ze služebnosti, jakož i pro každého dalšího vlastníka předmětného domu. Podle obvodního soudu dům žalobce totiž není spojen s veřejnou cestou. Jediný možný přístup je tak přes pozemek stěžovatelek, který dům obklopuje. Stěžovatelky však nepředaly žalobci klíče od branky na veřejnou komunikaci a žalobce tak nemohl dům řádně užívat a udržovat. Podle §1029 odst. 1 odst. 2 občanského zákoníku proto zřídil prvostupňový soud ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka domu služebnost nezbytné cesty přes pozemek stěžovatele v rozsahu, který je co nejméně obtěžuje. Řešení nezbytné cesty formou služebnosti považoval soud za nutné vzhledem k tomu, že stěžovatelky přístup žalobce omezují tím, že mu trvale odmítají vydat klíče od vstupní branky na svůj pozemek s tím, že přístup mu umožní jen na jeho žádost. Podle §1030 odst. 1 občanského zákoníku dále obvodní soud uložil žalobci, aby stěžovatelkám zaplatil úplatu za povolení nezbytné cesty ve výši 11.000 Kč, která kryje také odčinění újmy. Při stanovení této částky vycházel ze znaleckého posudku, který vymezil úplatu v rozmezí od 8.660 Kč do 12.290 Kč, a podle kterého vzniklá újma stěžovatelek (tedy právní vada na pozemku a omezení vlastnického práva) je kryta samotnou úplatou. K výraznému snížení hodnoty pozemku stěžovatelek, uprostřed kterého stojí dům žalobce, tak zřízením služebnosti cesty nedojde. Lze přitom podle soudu považovat za notorietu, že prodej pozemku - zahrady - funkčně souvisejícího s domem není (aniž by byl prodán také dům samotný) příliš pravděpodobný. Soud vzal též v úvahu, že se nejedná o zřízení nové cesty, ale o uvedení reálného stavu do souladu se stavem právním, když zatížení pozemku stěžovatelek služebností cesty pro žalobce se týká necelého jednoho procenta plochy pozemku stěžovatelek.
3. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 11 Co 302/2015-267, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé potvrdil. Dále změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované Jarmile Fuksové částku 8.250 Kč a žalované Janě Pujmanové částku 2.750 Kč. Dále odvolací soud stěžovatelkám uložil, aby žalobci nahradily náklady odvolacího řízení. K odvolacím námitkám stěžovatelek zejména uvedl, že soud prvního stupně se s určením výše náhrady vyrovnal v souladu s relevantní judikaturou. Služebnost byla stanovena v minimálním rozsahu a o snížení ceny zatíženého pozemku lze uvažovat jen v minimální míře. Stavba zůstala bez přístupu ke komunikaci bez zavinění právních předchůdců žalobce (nebo žalobce samotného), kterým byla vrácena v restituci. Služebnost byla zřízena v místě historické přístupové cesty a negativní účinky pro pozemek stěžovatelek nepřinese. K námitce zřízení nezbytné cesty formou obligačního práva odvolací soud uvedl, že povolení nezbytné cesty sice nemusí mít vždy povahu služebnosti, nicméně bude to spíše pravidlem, neboť by při každé změně vlastníka pozemku nebo stavby - byla-li by zřízena jako obligace - bylo nutno zřídit cestu znovu.
4. Dovolání stěžovatelek bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto a stěžovatelkám bylo uloženo uhradit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zejména uvedl, že újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, k němuž soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí být přihlédnuto při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva a toto újma se promítne do výše úplaty. Oproti předchozímu právnímu stavu (tzn. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tak nedošlo k žádné změně a znalecký posudek, vypracovaný jako podklad pro určení výše náhrady před 1. 1. 2014 bylo možno použít i po tomto dni. Byť ustanovení §1029 odst. 2 občanského zákoníku předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, judikatura dovolacího soudu dovodila, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena. Zřídit právo nezbytné cesty jako obligační bude proto možné jen zcela výjimečně, budou-li pro takový postup dány zvláštní důvody (ty však v dané věci podle Nejvyššího soudu dány nebyly).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecného soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelek a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. K ústavní stížnosti nutno v prvé řadě poznamenat, že neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když v podstatě jen opakuje teze, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly.
7. Pokud stěžovatelky tvrdí, že obecné soudy žalobce nepřiměřeně zvýhodnily, když jeho žalobu s ohledem na změnu právní úpravy posoudily jako služebnost cesty a nikoliv jako žalované věcné břemeno, pak nevysvětlují (kromě toho, že soudy jinak s ohledem na právní úpravu postupovat ani nemohly), v čem měl být žalobce fakticky zvýhodněn. Měla-li by naopak změna právní úpravy například vést k zamítnutí žaloby (což stěžovatelky v ústavní stížnosti naznačují), byl by to projev přílišného formalismu.
8. V tomto ohledu je ostatně zcela správný závěr Nejvyššího soudu, že podmínkou pro vyhovění žaloby ve věci samé není předchozí požádání vlastníka o povolení nezbytné cesty. Ostatně, v projednávaném případě stěžovatelky od počátku právo na zřízení nezbytné cesty popíraly a bez hlubšího a věcného důvodu průchodu žalobce k jeho domu bránily, když mu odmítly vydat klíče s tím, že mu kdykoliv vstup umožní. Tento důvod není přesvědčivě vysvětlen ani v ústavní stížnosti, a to za situace, kdy cesta k domu žalobce vedla přes pozemek stěžovatelek vždy a tato cesta je prostorově vymezena asi 4 m2, což představuje jedno procento celkové výměry pozemku stěžovatelek.
9. Tvrdí-li stěžovatelky, že ohodnocení újmy služebnosti cesty ve výši 11.000 Kč nezohledňuje cenový vývoj, jenž od vypracování znaleckého posudku vyčíslujícího újmu nastal, nekonkretizují dostatečně určitě (například adekvátním srovnáním) jimi tvrzenou disproporci. Vedle toho je třeba vzít v úvahu, že je-li zahrada stěžovatelek "zatížena" dokonce domem ve vlastnictví žalobce, pak 4 m2 přístupové cesty tuto okolnost nemohou bez dalšího, a s ohledem na nutnost tvrzení ústavněprávní dimenze, výrazněji změnit (rozuměj zhoršit). Stěžovatelky se pak samy relací mezi zatížením domem a zatížením cestou dostatečně nevěnují.
10. Vytýkají-li stěžovatelky obecným soudům konečně, že jejich povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení nemoderovaly použitím §150 o. s. ř., pak přehlíží zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu dále například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se přitom uplatní ještě více v situaci, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v daném případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny [srov. k tomu například usnesení z 25. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1183/15]. Nadto - jak ostatně bylo naznačeno výše - z řízení před obecnými soudy ani podle Ústavního soudu nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že povinnost stěžovatelek hradit žalobci náklady řízení je nespravedlivá. Stěžovatelky průchodu žalobce k jeho domu bránily, když samy poněkud neobratnou argumentací v ústavní stížnosti výslovně uvádějí, že klíče od branky žalobci nabízely až v průběhu řízení před obecnými soudy (srov. k tomu strana 14 ústavní stížnosti).
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo shledáno spravedlivým zatížení zahrady stěžovatelek služebností cesty, je z ústavního hlediska zcela akceptovatelné. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelek a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu