ECLI:CZ:US:2018:2.US.1561.18.1
sp. zn. II. ÚS 1561/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 17 C 453/2013-101 ze dne 21. 9. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 138/2016-157 ze dne 19. 9. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2339/2017-189 ze dne 15. 2. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení a 1) P. M., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 7, Ostrava, 2) L. H., 3) O. H., 4) J. J. a 5) města Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. V domu č. p. X1 na pozemku parc. č. X2, které patřily městu Č., si stěžovatel pronajímal nebytové prostory. Když se město Č. v roce 2005 rozhodlo tento dům a pozemek prodat, stěžovatel nebyl úspěšný se svojí nabídkou, že od města odkoupí spoluvlastnický podíl odpovídající ploše nebytových prostor, které užíval. Dům a pozemek byl prodán do spoluvlastnictví tehdejším nájemcům bytů a vedlejšímu účastníkovi 1) P. M., který podal spolu s nájemci bytů společnou nabídku, protože měl zájem o nebytové prostory v domě. Podle stěžovatele neproběhlo tzv. nabídkové řízení, které vedlo k prodeji předmětného domu a pozemku z majetku města, v souladu se zákonem. Stěžovatel proto podal proti novým vlastníkům předmětného domu a pozemku - tedy proti dřívějším nájemcům bytů a P. M. - žalobu, kterou se domáhal určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stále město Č. Tato žaloba stěžovatele nebyla úspěšná. Podle stěžovatele obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces. Ze spisu obecných soudů, z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
2. Do roku 2005 bylo město Č. vlastníkem domu č. p. X1 na pozemku parc. č. X2 (dále jen "dům" nebo "dům č. p. X1") a pozemku parc. č. X2 (dále jen "pozemek" nebo "pozemek parc. č. X2"), obou v k. ú. Č. Stěžovatel byl nájemce nebytových prostor v tomto domě. L. H., O. H., R. J., M. J., J. J. a E. P. byli nájemci bytů v tomto domě.
3. Dne 21. září 2005 zastupitelstvo města Č. schválilo záměr prodat "domy občanského vybavení a bytové domy včetně nebytových prostor, příslušenství, garáží a pozemků tvořících s těmito domy funkční celky". Takto byl schválen i záměr prodat dům č. p. X1 a pozemek parc. č. X2. Jejich cena obvyklá byla znaleckým posudkem stanovena na 3 000 000 Kč.
4. Podle přehledu podaných žádostí zpracovaného Městským úřadem Č. bylo do tzv. nabídkového řízení podáno následujících devět nabídek týkajících se koupě tohoto domu a pozemku (zápis cen uveden do souladu s jazykovou normou, zvýraznění odstraněno, další nepřesnosti ponechány):
"3. Přehled podaných žádostí:
3.1. J. J. V. nabízí za celý dům 5 550 000 Kč [...]
3.2. Beskydská realitní s.r.o. Ostrava nabízí za celý dům 2 150 000 Kč [...]
3.3. J. Ch. za celý dům nabízí 1 700 000 Kč
3.4. V. O. za celý dům nabízí 1 410 000 Kč
3.5. S. C. za nebytový prostor nabízí 1 900 000 Kč
3.6. V. V. za nebytový prostor nabízí 1 310 000 Kč
3.7. FRAMUS trade s.r.o. Ostrava nabízí za celý dům 700 000 Kč
3.8. BYTY Třinec a.s. Praha cena neuvedena
3.9. společná žádost nájemníků a žadatele o nebytový prostor
3.9.1. požádali všichni nájemníci [myšleno nájemci bytů - pozn. Ústavního soudu] a navrhují cenu Kč 1 700 Kč [za metr čtvereční]
3.9.2. společně s nájemníky požádal P. M. [a] nabízí cenu za nebytový prostor 1 300 000 Kč
celková cena za celý dům 1 782 426 Kč"
5. Stěžovatel tedy podal sám žádost o koupi nebytových prostor v domě za cenu 1 310 000 Kč. Nájemci bytů podali spolu s P. M., vedlejším účastníkem 1) v tomto řízení, společnou žádost o koupi celého domu a pozemku za cenu 1 782 426 Kč, z čehož na nebytový prostor připadalo 1 300 000 Kč.
6. Rada města Č. doporučila prodej dle společné nabídky nájemců a P. M. Dne 13. října 2005 zastupitelstvo města Č. schválilo prodej v souladu s tímto návrhem, odchylku od ceny obvyklé zdůvodnilo tak, že bylo přihlédnuto k "podaným žádostem nájemníků bytů v domě". Zastupitelstvo města Č. mělo v té době 27 členů. Hlasování bylo přítomno 19 zastupitelů, z nichž 18 bylo pro, žádný zastupitel nebyl proti a 1 zastupitel se zdržel hlasování o tomto prodeji.
7. Dne 31. října 2005 město Č., za které jednal starosta J. S., uzavřelo kupní smlouvu o prodeji domu a pozemků dle společné nabídky nájemců bytů a P. M., kteří se stali podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí, a to následovně:
* L. H. a O. H. nabyli do společného jmění manželů podíl 3294/10000 v hodnotě 200 940 Kč,
* R. J. a M. J. nabyli do společného jmění manželů podíl 1650/10000 v hodnotě 100 572 Kč,
* J. J. nabyl podíl 1649/10000 v hodnotě 100 572 Kč,
* E. P. nabyl podíl 1317/10000 v hodnotě 80 342 Kč,
* P. M. nabyl podíl 2090/10000 v hodnotě 1 300 000 Kč.
Prohlášením spoluvlastníků bylo následně podílové spoluvlastnictví k domu změněno na vlastnické právo k jednotkám.
8. Proti stěžovateli byla později podána žaloba na vyklizení nebytových prostor v domě č. p. X1.
9. V souvislosti s privatizací domů byl tehdejší starosta J. S. trestně stíhán a odsouzen za trestný čin úplatkářství. Součástí trestního spisu je i přepis odposlechu z kanceláře starosty. V řízení o žalobě na vyklizení (viz předchozí bod) je Okresní soud v Karviné vyhodnotil tak, že z nich plyne, že "starosta ... při prodeji předmětného domu upřednostňoval [P. M.] před [stěžovatelem], s tím, že nechce jít do konfliktů s [P. M.], který je ve vedení [místní] ODS, a to v období před komunálními volbami, či se alespoň takto v rozhovoru vyjádřil". Příslušná část spisu Okresního soudu v Karviné k žalobě na vyklizení, a to včetně uvedeného hodnocení, byla použita soudem prvního stupně jako důkaz v řízení, které je předmětem této ústavní stížnosti (viz následující body).
10. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal určení, že vlastníkem domu č. p. X1 a pozemku parc. č. X2 je město Č. V žalobě namítal, že nabídkové řízení a převod vlastnického práva k těmto nemovitostem neproběhl v souladu se zákonem, kupní smlouva uzavřená městem Č. je absolutně neplatná, a město Č. je tudíž stále vlastníkem obou nemovitostí.
11. Okresní soud v Karviné žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. V době rozhodování okresního soudu bylo proti stěžovateli vedeno i řízení na vyklizení příslušné nemovitosti (bod 8 výše). Podle okresního soudu neměl stěžovatel naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem je město, neboť tuto otázku bylo nutné řešit jako předběžnou otázku v řízení o vyklizení - ta má jako žaloba na plnění dle okresního soudu přednost.
12. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva obce, avšak tento závěr krajský soud opřel o odlišné důvody než okresní soud. Podle krajského soudu z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku, případně na určení vlastnického práva obce k tomuto majetku, pokud již došlo na základě dotčené smlouvy ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Platí to však pouze v případě, že daný jednotlivec v určené lhůtě sám zájem o koupi projevil (učinil obci nabídku). Podle krajského soudu ovšem stěžovatel nepožádal o odkoupení nemovitostí tak, jak byly nabízeny. Stěžovatel totiž pouze nabídl, že odkoupí spoluvlastnický podíl odpovídající podlahové ploše nebytových prostor v domě. Z toho důvodu podle krajského soudu nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva obce. Krajský soud na podporu svého závěru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 506/2011 ze dne 30. 8. 2011. V něm se Nejvyšší soud zabýval případem žalobkyně, jež vyjádřila zájem pouze o koupi dvou pozemků, které měly být odděleny z nabízeného pozemku. Nejvyšší soud dovodil, že tato žalobkyně neprojevila zájem o koupi nemovitostí tak, jak byly nabízeny, a proto nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Krajský soud upozornil, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu usnesením sp. zn. II. ÚS 3545/11 ze dne 14. 11. 2012.
13. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle §237 o. s. ř. Uvedl, že krajský soud analogicky vycházel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 506/2011 ze dne 30. 8. 2011, které pouze rozvíjí právní názory vyjádřené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3950/2010 ze dne 15. 11. 2010. Podle Nejvyššího soudu je rozhodující, že stěžovatel nepožádal o koupi nemovitostí tak, jak byly nabízeny. Nejvyšší soud uvedl, že není relevantní zabývat se otázkou, zda další zájemci podávali nabídky koupě spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech.
II. Argumentace stran
14. Podle stěžovatele obecné soudy porušily svými napadenými rozhodnutími jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel namítá, že vedlejší soudy postupovaly formalisticky a že mechanicky aplikovaly závěry judikatury Nejvyššího soudu na jeho případ, aniž by zohlednily jeho specifické okolnosti.
15. Stěžovatel namítá, že projevil zájem o koupi domu a pozemku a měl být považován za neúspěšného účastníka nabídkového řízení. Podle stěžovatele podali všichni nájemci bytů nabídku, že odkoupí spoluvlastnické podíly odpovídající podlahové ploše bytů, které užívali. Stěžovatel uvádí, že o těchto nabídkách věděl a jako tehdejší nájemce nebytových prostor tak neměl jinou možnost než podat nabídku na odkoupení spoluvlastnického podílu, který odpovídal podlahové ploše nebytových prostor. Podle stěžovatele totiž bylo zřejmé, že stávající nájemci bytů budou při prodeji městem Č. preferováni. I kdyby stěžovatel podal nabídku na koupi celého domu a pozemku za vyšší kupní cenu než oni, nemohla by jeho nabídka být úspěšná. S ohledem na nález sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 (N 123/65 SbNU 597) by měl podle stěžovatele být dán naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby u všech osob, které projevily zájem o nabytí obecního majetku, ale z nějakého důvodu se nestaly jeho vlastníky, aby tak mohly provést "kontrolu, zda došlo k převodu majetku v souladu s právními předpisy".
16. Podle stěžovatele ze schváleného záměru města Č. prodat dům a pozemek nevyplývá, že by tyto nemovitosti mohly být prodány pouze jedinému zájemci či skupině zájemců, kteří podali společnou nabídku. Namítá, že dům měl být prodán všem dosavadním nájemcům - tedy nájemcům bytů a jemu jako nájemci nebytového prostoru, a nikoliv vedlejšímu účastníkovi 1) jako "třetí osobě, která využila svého vlivu a vedením města se předem domluvila, že [jeho] nabídka bude úspěšná".
17. Stěžovatel namítá, že místo jeho nabídky na odkup podílu odpovídajícímu nebytovým prostorám byl městem Č. upřednostněn vedlejší účastník 1), a to z důvodu "politických bojů a rozdávání karet", protože vedlejší účastník 1) byl v té době "zastupitelem obce a předsedou místní ODS". Stěžovatel uvádí, že z přepisu odposlechu rozhovoru mezi starostou J. S. a třetí osobou ze dne 5. 10. 2005 vyplývá, že úspěch nabídky P. M. "byl předem domluven", protože si starosta podle stěžovatele potřeboval udržet kvůli svým politickým cílům dobré vztahy s P. M. Podle stěžovatele tak při prodeji předmětných nemovitostí došlo k obcházení zákona a porušení dobrých mravů, prodej obecního majetku neprobíhal dostatečně transparentně a obec se svým majetkem nenakládala ve prospěch obce, ale ve prospěch jiných subjektů. Podle stěžovatele bylo takové jednání samosprávy "ve své podstatě proti skutečné samosprávě namířené" a úkolem soudů je, aby takové protiústavní jednání zastupitelstva neaprobovaly.
18. Dále stěžovatel poukazuje na to, že nemovitost byla prodána za cenu téměř poloviční oproti znaleckému posudku. Podle stěžovatele neobstojí vysvětlení města Č., že nižší cena je odůvodněna prodejem nemovitostí stávajícím nájemcům. Větší část kupní ceny byla totiž hrazena P. M., který nájemcem nebyl, a hodnota podílu, který nabyl od obce, činila 73 % z celkové hodnoty nemovitosti. Podle stěžovatele tak došlo k porušení §39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se cena při prodeji obecního majetku sjednává zpravidla ve výši ceny obvyklé a případná odchylka musí být zdůvodněna.
19. Nakonec stěžovatel namítá, že o zmanipulování nabídkového řízení svědčí i to, že město Č. bylo nejprve nuceno změnit zásady prodeje majetku ze dne 15. 6. 2005, podle nichž se domy prodávaly "vždy jedné fyzické nebo právnické osobě". Tyto zásady byly dne 1. 9. 2005 zrušeny a 16. 9. 2005 byl schválen "nový záměr prodeje nemovitostí, ve kterém již tato pasáž byla vypuštěna".
20. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a dále zopakoval, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 506/2011 ze dne 30. 8. 2011, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 3545/11 ze dne 14. 11. 2012.
21. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadaného rozsudku a uvedl, že jeho závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
22. Okresní soud nevyužil možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit.
23. Vedlejší účastník 1) P. M. navrhl odmítnout ústavní stížnost stěžovatele a zopakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy.
24. Město Č. uvedlo, že trvá na stanovisku, že postup při prodeji předmětných nemovitostí byl v souladu se zákony a nebyl v rozporu s dobrými mravy, dále odkázalo na své vyjádření učiněné před okresním soudem.
25. Další vedlejší účastníci nevyužili možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit. R. J. a M. J. vzali své vyjádření zpět a vzdali se postavení vedlejších účastníků řízení. Rovněž E. P. se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení.
26. Ústavní soud nezasílal vyjádření dalších účastníků a vedlejších účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala oproti napadeným rozhodnutím žádný nový argument, který by měl význam pro posouzení ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
27. Projednávanou věcí je třeba se zabývat z hlediska práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jako to Ústavní soud učinil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 (N 123/65 SbNU 597), kterým je v tomto řízení vázán, jak bude vyloženo níže v bodě 31-33.
28. Z věcného hlediska se projednávaný případ týká jednání obce při prodeji obecního majetku v tzv. nabídkovém řízení jednotlivcům. Obec při nakládání se svým majetkem vystupovala v soukromoprávní sféře, která je ovládána svobodou jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a z ní plynoucí smluvní svobodou. Stejně tak jednotlivci, kteří se do nabídkového řízení přihlásili se svými nabídkami, realizovali svou svobodu jednání a smluvní svobodu chráněnou čl. 2 odst. 3 Listiny. Ten stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. obdobně čl. 2 odst. 4 Ústavy). Toto ustanovení vyjadřuje jeden ze základních strukturálních principů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Judikatura Ústavního soudu však z tohoto ustanovení rovněž dovodila subjektivní právo jednotlivce na svobodné jednání v zákonných mezích, tohoto práva se přitom lze přímo dovolávat, a to i v řízení o ústavní stížnosti [nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107); nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197); srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, body 23-31 a tam citovaná judikatura]. V rámci subjektivního práva plynoucího z čl. 2 odst. 3 Listiny je Ústavním soudem chráněna rovněž smluvní svoboda a princip autonomie vůle [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55); nález sp. zn. I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99), body 24-29; nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133), bod 12; nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016, body 19-22]. Při hodnocení soukromoprávních jednání, a zvláště smluv musí veřejná moc postupovat v souladu s těmito principy.
29. Při posuzování právního jednání obce v soukromoprávních vztazích ovšem současně nelze přehlížet, že obec je již na ústavní úrovni vymezena jako územní společenství občanů s právem na samosprávu (čl. 100 odst. 1), které je veřejnoprávní korporací (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Obec tedy "má svůj fundament v právu veřejném" a veřejné právo tak stanovuje "i tvorbu právně relevantní vůle této korporace" [viz podrobněji nález sp. zn. I. ÚS 2574/14 ze dne 25. 8. 2015 (N 155/78 SbNU 343), bod 12 a násl.]. Ústava předpokládá, že obce budou v rámci své samosprávy nakládat se svým majetkem (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Avšak z ústavního vymezení povahy obce plynou i některá specifika pro takové jednání obcí v soukromoprávní sféře.
30. Jedno ze zvláštních omezení, které dopadají na obec při nakládání s jejím majetkem, představuje §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Podle tohoto ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2005 (tedy v době, kdy se odehrál prodej předmětného domu a pozemku) platilo, že "[z]áměr obce prodat [...] nemovitý majetek [...] obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru." Obdobnou právní úpravu, s použitím odlišné terminologie odpovídající zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stanoví §39 odst. 1 zákona o obcích i v nyní účinném znění. Povinnost obce zveřejnit svůj záměr prodat nemovitý majetek, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, je v judikatuře označována jako tzv. "nabídkové řízení".
31. Nabídkovým řízením se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 (N 123/65 SbNU 597). Ústavní soud v něm shrnul judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž "absolutní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti z majetku obce se může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem [...]. Aktivně legitimovanými k podání takové žaloby mohou být pouze osoby, do jejichž právních poměrů by se určení neplatnosti smlouvy mohlo promítnout [...], tedy neúspěšný účastník nabídkového řízení [...] či potenciální účastník nabídkového řízení, který by nabídku obci předložil, pokud by záměr obce o převodu majetku byl řádně zveřejněn tak, aby se o něm mohl dozvědět [...]. Aktivní legitimaci a naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu tedy nemá každý, kdo neplatnost tvrdí [...]; určovací žaloba nemůže být prostředkem kontroly občanů hospodaření s obecním majetkem [...] [K]dyby byla komukoli přiznána aktivní legitimace k podání takové žaloby, mohl by kdokoli žalovat neplatnost kteréhokoliv právního úkonu, což by vedlo k protismyslným důsledkům" (bod 19 citovaného nálezu). Podle citovaného nálezu je tato judikatura Nejvyššího soudu "rozumná a přiléhavá, neboť soudní rozhodování neslouží k řešení teoretických akademických sporů, jejichž výsledek se nijak nepromítne do právní sféry účastníka řízení, ani k zatěžování soudů nesmyslnými či šikanózními žalobami a také nenahrazuje kontrolní mechanismy v rámci územní samosprávy" (bod 20 citovaného nálezu).
32. Současně však Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 dospěl k závěru, že "nabídkové řízení musí probíhat v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti, tedy [tak,] aby předem stanovená kritéria nebyla chápána pouze jako záminka pro výběr předem stanoveného zájemce" (bod 21 citovaného nálezu, k obdobným závěrům srov. shodně i v nálezu odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4108/2008 ze dne 3. 9. 2009). Podle nálezu je totiž "vyloučeno, aby obec jakožto územní společenství občanů majících právo na samosprávu [...] a jsoucí veřejnoprávní korporací [...] hospodařila s jí vlastněným majetkem prostřednictvím svých volených orgánů tak, že by na prvý pohled pochybným charakterem tohoto hospodaření podlamovala důvěru občanů, kteří obec tvoří, v tom, že její správa je správou ve prospěch obce, a nikoliv ve prospěch jiných subjektů. Samostatné spravování obce zastupitelstvem [...] neznamená, že by zvolené zastupitelstvo a představitelé obce stáli nad společenstvím těch, kteří je k výkonu samosprávy zvolili. Ti, kdo obec spravují, neměli by ztratit ani na okamžik ze zřetele, že nejsou majiteli obce a že správa obce není poručníkováním těch, kteří obec tvoří. Vymkne-li se správa obce z těchto ústavních mantinelů, pak byť by i byla formálně ve shodě se zákonem, nelze jí přiznat soudní ochranu; je naopak úkolem soudů, aby takové ve své podstatě proti skutečné samosprávě namířené, a tudíž protiústavní chování zastupitelstva neaprobovaly." (bod 23 citovaného nálezu). V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nedostály těmto požadavkům a porušily tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V daném případě totiž došlo k opakovanému nabídkovému řízení, v němž byla stanovena podmínka složení jistiny ve výši 5 000 000 Kč v krátké lhůtě. Tato podmínka měla podle Ústavního soudu diskriminační povahu a jejím cílem bylo vyřadit stěžovatele z nabídkového řízení a zajistit úspěch předem vybranému zájemci (bod 24 citovaného nálezu).
33. Ústavní soud je vázán nosnými důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11. V projednávaném případě neshledal žádnou okolnost, kvůli níž by bylo třeba dle §23 zákona o Ústavním soudu předložit plénu odlišný právní názor na otázky řešené citovaným nálezem. Ústavní soud z jeho závěrů ostatně vycházel i v usnesení sp. zn. I. ÚS 1272/13 ze dne 15. 4. 2014, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 2607/15 ze dne 15. 12. 2015, bod 9; usnesení sp. zn. II. ÚS 2246/15 ze dne 16. 12. 2015, bod 16; a usnesení sp. zn. IV. ÚS 103/15 ze dne 24. 5. 2016.
34. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda obstojí závěr obecných soudů, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Podle obecných soudů totiž nepožádal o koupi nemovitostí tak, jak byly vymezeny v záměru obce, a tudíž ho nelze považovat za neúspěšného účastníka nabídkového řízení.
35. Stěžovatel skutečně požádal pouze o koupi spoluvlastnického podílu na nemovitostech, který by odpovídal podlahové ploše nebytových prostor (srov. body 4-5 výše), a nikoliv domu a pozemku jako celku, které měla obec záměr prodat. Je ovšem třeba zdůraznit, že obec nakonec dům a pozemek do spoluvlastnictví prodala. I když se tak stalo na základě společné nabídky několika osob, obci nic nebránilo prodat dům a pozemek několika spoluvlastníkům i na základě samostatně podaných nabídek. V tomto ohledu tak stěžovatel projevil zájem o koupi, který byl z hlediska záměru obce relevantní - obec by mohla jeho nabídce vyhovět. Obecné soudy navíc vytýkají stěžovateli, že nepodal nabídku na koupi celého domu a pozemku, ačkoliv bylo možné očekávat, že nabídky od nájemců bytů budou upřednostňovány (skutečnost, že nemovitost kupovali dosavadní nájemci bytů, byla i důvodem pro významné snížení kupní ceny oproti ceně obvyklé, srov. body 3-6 výše). Pokud by stěžovatel podal nabídku na koupi celého domu a pozemku, jak po něm vyžadují obecné soudy, naopak by tím ještě více snížil své šance na úspěch v nabídkovém řízení, protože by jeho nabídka soupeřila s nabídkami nájemců bytů. Z těchto důvodů tak Ústavní soud nepovažuje argumentaci obecných soudů za přesvědčivou.
36. Ústavní soud se zabýval obdobnou problematikou již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3545/11 ze dne 14. 11. 2012. To se týká stěžovatelky, která se bránila proti prodeji pozemků z majetku obce žalobou na určení, že obec je stále vlastníkem předmětných pozemků. Obecné soudy její žalobu zamítly. Stěžovatelka totiž podle obecných soudů neprojevila zájem o koupi celého pozemku, který měla obec záměr prodat, ale pouze o koupi částí tohoto pozemku. Podle obecných soudů tak neprojevila zájem o koupi a nebyla ani potenciálním účastníkem nabídkového řízení ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, a proto nebyla aktivně legitimována k podání určovací žaloby. Podle obecných soudů nebylo právně významné, že obec nakonec neprodala pozemek jako celek, ale pouze jeho části (respektive několik pozemků vzniklých jeho rozdělením). Ústavní soud citovaným usnesením odmítl stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou a ztotožnil se s hodnocením obecných soudů. Je však třeba zdůraznit, že toto usnesení nemá precedenční závaznost nálezů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), body 88-89; §23 zákona o Ústavním soudu], a nic tak Ústavnímu soudu nebrání posoudit tuto otázku jinak.
37. Ačkoliv Ústavní soud nepokládá závěr obecných soudů, že stěžovatele nelze považovat za neúspěšného účastníka nabídkového řízení a že nemá právní zájem na požadovaném určení, za přesvědčivě odůvodněný, musel Ústavní soud zvažovat i další okolnosti případu a argumentaci stěžovatele.
38. Nejprve je třeba zdůraznit, že v nabídkovém řízení nebyla stanovena žádná diskriminační podmínka, jejímž cílem by bylo vyřadit stěžovatele a zajistit prodej předem dohodnutému zájemci. Tím se projednávaná věc liší od případu řešeného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 (viz bod 39 výše). Námitka stěžovatele, že město Č. muselo nejprve změnit zásady prodeje majetku, podle nichž se domy prodávaly "vždy jedné fyzické nebo právnické osobě", aby mohlo vyhovět společné nabídce nájemců bytů a P. M., není opodstatněná. Odstraněním této podmínky totiž nemohlo dojít ke znevýhodnění stěžovatele, neboť stěžovatel sám usiloval o to, aby dům a pozemek byl prodán jemu spolu s dalšími osobami; vyjádřeno jinak, tato podmínka byla odstraněna i ve stěžovatelův prospěch.
39. Ačkoliv Ústavní soud zastává názor, že město Č. by mohlo prodat dům a pozemek stěžovateli a dalším osobám do spoluvlastnictví na základě samostatných nabídek, v projednávaném případě se do nabídkového řízení nepřihlásil nikdo, jehož samostatnou nabídku by mohlo město zvažovat spolu s nabídkou stěžovatele. Všechny samostatné nabídky se totiž týkaly buď celé nemovitosti, nebo rovněž pouze nebytových prostor (viz přehled uvedený v bodě 4 výše). Záměrem města přitom bylo tyto nemovitosti prodat a nikoliv se stát spoluvlastníkem, proto nebylo možné po městu Č. vyžadovat, aby pouze prodalo spoluvlastnický podíl stěžovateli.
40. Pokud jde o společnou nabídku tehdejších nájemců bytů a P. M., na tu je třeba nahlížet z hlediska práva na svobodné jednání a jím chráněné smluvní svobody (bod 28 výše). Zákon nevylučoval možnost podat společné nabídky, a tak je třeba vycházet z toho, že šlo o jednání dovolené. Podání společné nabídky bylo projevem vůle nájemců bytů a P. M., že usilují o koupi domu a pozemku do spoluvlastnictví společně; jinak řečeno, že jejich cílem není koupit tyto nemovitosti spolu s někým jiným, tedy ani se stěžovatelem. Stěžovatel vychází ve své argumentaci z toho, že město Č. mohlo a mělo prodat dům nájemcům bytů a jemu jako nájemci nebytových prostor. To by ovšem znamenalo, že město Č. bude postupovat v rozporu s projevenou vůlí nájemců bytů a rozdělí jejich nabídku podanou společně s P. M. Město Č. by jistě mohlo s nájemci bytů vstoupit do jednání o tom, jestli by na takový krok byli ochotni přistoupit, nicméně nebylo povinno to učinit. Z ústavněprávního hlediska je legitimní, že město Č. respektovalo projevenou vůli tehdejších nájemců bytů vyjádřenou v jejich nabídce podané spolu s P. M.
41. Konečně nebylo možné po městu Č. vyžadovat, aby vůbec neprodávalo dům a byt tehdejším nájemcům bytů jen proto, že podali společnou nabídku s P. M. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, že jejich zájem na koupi byl legitimní, ostatně sám tvrdí, že usiloval o to koupit dům spolu s nimi.
42. Ústavní soud nijak nezpochybňuje námitku stěžovatele, že tehdejší starosta či jiní členové zastupitelstva mohli tím, že nemovitosti prodali na základě společné nabídky i P. M., sledovat své politické cíle a že byli dopředu rozhodnuti prodat nemovitosti právě jemu. Za klíčové však Ústavní soud považuje, že stěžovatel se svou nabídkou, že odkoupí spoluvlastnický podíl, uspět nemohl, neboť nebyl nikdo, kdo by chtěl dům a pozemek koupit spolu s ním. Současně lze prodej domu a pozemku na základě společné nabídky nájemců bytů a P. M. z ústavněprávního hlediska obhájit, bez ohledu na to, jaká byla skutečná motivace některých členů zastupitelstva. Z ústavního hlediska tudíž obstojí závěr obecných soudů, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení vlastnického práva města Č.
43. Vzhledem k těmto skutečnostem se Ústavní soud nemusí zabývat ani otázkou, zda by u vlastníků předmětných nemovitostí nedošlo k porušení jejich základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny v případě, že by obecné soudy určily, že vlastníkem předmětných nemovitostí je město Č. Ústavní soud však považuje za vhodné podotknout, že tímto rozhodnutím by byli všichni vlastníci předmětných nemovitostí zbaveni svého vlastnického práva. Účel prodeje domu přitom v prvé řadě spočíval v zajištění bytové potřeby tehdejších nájemců bytů v předmětném domě, jak vyplývá ze snížení prodejní ceny z tohoto důvodu, a i dle námitek stěžovatele se na jím tvrzené protiprávnosti postupu města Č. při prodeji předmětných nemovitostí podílel pouze jeden z vlastníků - vedlejší účastník 1), jen tato osoba podle stěžovatele "využila své prominentní vlivy ve vedení města a zajistila sjednocení nabídky všech nájemců [kromě stěžovatele]".
44. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu