ECLI:CZ:US:2000:2.US.158.2000
sp. zn. II. ÚS 158/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti Č., a.s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12.1999, č.j. 22 Ca 218/99-40, rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 9.3.1999, č.j. 1-1196-217-99, a rozhodnutí Celního úřadu Zlín ze dne 5.1.1999, č.j. 50-49/99, 50-50/99, 50-51/99, 50-52/99, 50-53/99, 50-54/99, 50-56/99, 50-57/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 10.3.2000, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 14.3.2000, se navrhovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12.1999, č.j. 22 Ca 218/99-40, rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 9.3.1999, č.j. 1-1196-217-99, a všech označených rozhodnutí Celního úřadu Zlín ze dne 5.1.1999, která byla předmětem žaloby, zamítnuté krajským soudem. Ve svém návrhu vyslovila stěžovatelka přesvědčení, že postup orgánů veřejné moci při výkladu §256 celního zákona a uložení povinnosti k zaplacení celního dluhu, přesahujícího částku tzv. globální záruky, je v rozporu s čl.2 odst.3, čl. 4 odst. 1 a s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a orgány veřejné moci uplatnily státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2, jakož i čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Dne 18.8.2000 stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost v tom směru, že poukázala na rozhodnutí některých celních úřadů, která podle názoru stěžovatelky vycházela z obdobné argumentace, jakou stěžovatelka uplatňovala v ústavní stížnosti.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Celního ředitelství Olomouc a Celního úřadu Zlín, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 218/99-40, ze dne 20.12.1999 nebyl shledán zásah do práv stěžovatelky, kterých se v návrhu dovolává. Podstata návrhu spočívá v polemice s právním názorem krajského soudu a orgánů celní správy při aplikaci §256 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášky Ministerstva financí č. 92/1993 Sb., resp. č. 135/1998 Sb. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal dostatečně se všemi námitkami navrhovatelky, směřujícími proti rozhodnutí orgánů celní správy, včetně výkladu pojmu "globální zajištění celního dluhu", upraveného ustanovením §256 celního zákona, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 113/1997 Sb., jakož i §256 písm. a) celního zákona, ve znění po uvedené novelizaci, a to i v návaznosti na shora citovanou vyhlášku č.92/1993 Sb., ve znění platném ke dni vystavení předmětné globální záruky, t.j. 8.3.1996, a na později přijatou vyhlášku č. 135/1998 Sb.
K údajům o odlišném výkladu pojmu "globální zajištění celního dluhu" v rozhodnutích některých celních úřadů, jak jsou uváděna v doplnění návrhu, je Ústavní soud nucen uvést, že těmito rozhodnutími není, s ohledem na ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR, při svém rozhodování nijak vázán, a uváděná rozhodnutí nejsou předmětem řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud, stejně jako v obdobné věci, vedené pod sp.zn. III ÚS 144/99, v postupu krajského soudu a správních orgánů neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 10. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu ČR