ECLI:CZ:US:2009:2.US.1592.08.1
sp. zn. II. ÚS 1592/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. S. a J. S., právně zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem Vysočanská 548, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006 sp. zn. 31 Co 67/2006 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. 7 C 99/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby obou stěžovatelů, aby žalovaná obec Tuchoměřice odstranila výsledek stavebních prací vzniklých v souvislosti s výstavbou komunikace parc. č. 609 nacházející se na pozemku parc. č. 74/I v kat. území Tuchoměřice. Žaloba byla zamítnuta proto, že soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť není vlastníkem komunikace vystavěné na uvedeném pozemku ve vlastnictví stěžovatelů. Rozhodující ve věci bylo zjištění, že se nejedná o místní komunikaci, jak tvrdili stěžovatelé, nýbrž o silnici III. třídy, která je ve vlastnictví Středočeského kraje. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že se zcela ztotožňuje s úplným skutkovým zjištěním provedeným soudem I. stupně a s jeho právním posouzením věci.
Ve věci rovněž rozhodoval Nejvyšší soud, který zamítl dovolání stěžovatelů podané z důvodu dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dospěl sice k závěru, že dovolání je přípustné a v něm nastolená otázka je otázkou zásadního právního významu, avšak je nedůvodné. Podle názoru dovolacího soudu problematika vztahu pozemní komunikace a pozemku, na kterém se nachází, byla řešena rozsudkem ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005, a od právního názoru tam uvedeného se odvolací soud neodchýlil. Dále soud přisvědčil názoru soudů nižších stupňů, že se ve věci nejedná o místní komunikaci, nýbrž o silnici III. třídy, když o zařazení pozemní komunikace do různých kategorií rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Soudy proto nepochybily, pokud v dané věci vyšly z vyjádření správního silničního úřadu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili rozsáhlou argumentaci, ze které podle nich jednoznačně vyplývá, že vlastníkem místní komunikace je obec, na jejímž území se místní komunikace nachází. Zákon o pozemních komunikacích v §9 odst. 1. stanoví, že vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikaci je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Zde zákon stanoví jednoznačně vlastnictví ke komunikacím. Na území obce je tedy vždy vlastníkem místní komunikace příslušná obec. Území obce je ohraničeno příslušným značením, což má i dopad do jiných práv a povinností podle dalších právních předpisů (např. omezená rychlost v obci atd).
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelé opětovně uplatnili skutkové námitky, jež adresovaly již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" nečiní. Obecné soudy předně řešily problematiku vlastnictví k předmětné komunikaci, jejímž zřízením mělo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, a s tím související otázku pasivní legitimace žalované obce Tuchoměřice. Vycházely přitom zcela logicky z příslušných ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Interpretace těchto ustanovení zákona je podle názoru Ústavního soudu zcela ústavně konformní a právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích obecných soudů, tedy že nebylo prokázáno vlastnictví žalované ke komunikaci, ani neoprávněný zásah žalované do pozemku žalobce, či její universální právní nástupnictví narušitele, jsou dostatečným způsobem odůvodněny.
Uvedené konstatování lze tedy shrnout tak, že stěžovateli uplatněné námitky proti rozhodnutím obecných soudů nedosahují ústavněprávní roviny, jelikož jimi uplatněná argumentace spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy učiněné závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu