ECLI:CZ:US:2020:2.US.1611.19.1
sp. zn. II. ÚS 1611/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZ IZOLACE, s. r. o., se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené Mgr. Štěpánem Šťastníkem, Olomoucká 153/25, Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2019 č. j. 1 As 7/2019-52, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018 č. j. 30 A 171/2018-60 a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 00744-31/2018-ERU, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat zaručené čl. 26 Listiny a právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se u Energetického regulačního úřadu domáhala rozhodnutí, že společnost ČEZ Prodej, a. s., není oprávněna přestat stěžovatelce dodávat sjednané množství silové elektřiny a musí zajistit distribuci elektřiny a systémové služby dle dříve uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítí VVN a VN, a dále že společnost ČEZ Distribuce, a. s., není oprávněna přerušit distribuci elektřiny do odběrného místa stěžovatelky. Energetický regulační úřad stěžovatelčin návrh posoudil jako zahájení sporného řízení o omezení dodávek, resp. distribuce elektřiny z důvodu neoprávněného odběru nebo neoprávněné distribuce podle §17 odst. 7 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutím ze dne 17. 4. 2018 č. j. 00744-19/2018-ERU návrh zamítnul. Stěžovatelčin rozklad proti rozhodnutí Rada Energetického regulačního úřadu v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla.
3. Stěžovatelka proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu brojila žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčinu žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že spor podle §17 odst. 7 písm. a) energetického zákona je sporem soukromoprávní povahy, který je veden mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, věcně příslušnými pro posouzení žaloby proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu jsou proto soudy civilní. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost proti usnesení krajského soudu. K argumentaci krajského soudu doplnil, že energetický zákon je sice prostředkem veřejnoprávní regulace energetických odvětví, jejichž přirozený potenciál k deformaci pravidel hospodářské soutěže a tendence k vytváření negativních externalit vedou k nutnosti státu vrchnostensky zasahovat do jinak svou podstatou soukromoprávních vztahů zúčastněných osob, v §17 odst. 7 písm. a) citovaného zákona však zákonodárce výslovně Energetickému regulačnímu úřadu svěřil rozhodovací pravomoc v rámci soukromoprávních vztahů, v nichž vystupuje v roli nezávislého arbitra sporů mezi podnikateli v energetice a jejich zákazníky, a nikoli ve vrchnostenském postavení. Spor o přerušení distribuce elektřiny a s tím související otázka platnosti smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny je sporem soukromoprávní povahy, neboť vyplývá ze smluvního vztahu dvou soukromoprávních subjektů. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že posuzované řízené bylo vedeno podle §17 odst. 7 písm. a) energetického zákona, přičemž tato skutečnost nebyla stěžovatelkou nikdy zpochybněna. Řízení o udělení, změně, prodloužení nebo zrušení licence podle §17 odst. 6 písm. a) energetického zákona je zcela odlišným správním řízením, ve kterém Energetický regulační úřad vystupuje ve vrchnostenském postavení vůči žadateli o licenci či jejímu držiteli.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Energetický regulační úřad měl její podání posoudit též jako podnět k zahájení správního řízení podle §17 odst. 6 písm. a) energetického zákona a věc prověřit z moci úřední; pochybení správního orgánu nenapravily ani správní soudy, které pouze převzaly úvahu správního orgánu, že se jedná o spor o přerušení distribuce elektřiny a o platnosti smlouvy. Společnost ČEZ Prodej, a. s., v rozporu se zákonem zadala do systému operátora trhu nepravdivou informaci, že stěžovatelka změnila dodavatele elektřiny, čímž ji fakticky vyřadila z registrace pro distribuci. Stěžovatelka dále namítá, že napadená rozhodnutí porušila též její právo na ochranu vlastnictví a svobodu podnikání, neboť si z vlastních prostředků pořídila v roce 2001 trafostanici, kterou napojila na distribuční soustavu a získala tím postavení tzv. chráněného zákazníka a řadu ekonomických výhod. Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vyvolalo odpojení trafostanice z distribuční soustavy.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové nedostatky Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již několikrát judikoval, že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval právo rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem správních řízení. Nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice. Ústavní soud jako justiční orgán povolaný k ochraně základních práv poté, co selžou jiné administrativní a justiční orgány, tyto právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/18 ze dne 10. 12. 2019).
9. Správní soudy v posuzované věci řádně vysvětlily, že spor o omezení dodávek, resp. distribuce elektřiny a související otázka platnosti smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny vyplývají, ačkoli řešeny ve správním řízení, ze vztahů soukromoprávní povahy, rozhodnutí Energetického regulačního úřadu v této věci lze proto napadnout žalobou u civilních soudů podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nikoli u správních soudů. Ústavní soud jejich závěry nepovažuje za neudržitelné, ústavněprávní rozměr v posuzované otázce neshledal.
10. Pokud jde o námitku, že správní orgán, potažmo správní soudy měly stěžovatelčino podání vyhodnotit jako podnět k zahájení správního řízení podle §17 odst. 6 písm. a) energetického zákona, Ústavní soud konstatuje, že z přiložených rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a Rady Energetického regulačního úřadu, jakož i z přiložených podání učiněných stěžovatelkou vůči Energetickému regulačnímu úřadu jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka žádala o zahájení sporného řízení podle §17 odst. 7 písm. a) energetického zákona, o správním řízení o odebrání licence podle §17 odst. 6 písm. a) energetického zákona se ve svém návrhu ani v následných opravných prostředcích nezmínila; před správními soudy podala žalobu proti rozhodnutí ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, kterou se lze bránit pouze proti vydanému správnímu rozhodnutí, nikoli nezahájení jiného správního řízení. Nadto, podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu nemá jednotlivec veřejné subjektivní právo na zahájení správního řízení z moci úřední, které je čistě dozorčího charakteru. Podatelé podnětu k zahájení dozorčího řízení se nemohou domoci zahájení řízení a následného vydání rozhodnutí, neboť jim na základě ustanovení §42 správního řádu ani jiného ustanovení tohoto zákona žádné takové právo nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu pouze povinnost podnět v zákonné lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění podnětu a tomu odpovídající vynutitelnou povinnost správního orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto, že možnost zahájit dozorčí správní řízení slouží prvořadě k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním orgánem autoritativně vyřešena, resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob [srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009 č. j. 3 Ans 1/2009-58, ze dne 14. 9. 2011 č. j. 9 Ans 8/2011-62 či ze dne 24. 6. 2015 č. j. 1 As 11/2015-50; a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 586/02 ze dne 8. října 2002 (U 34/28 SbNU 433)]. Případným nevyřízením stěžovatelčina podnětu, i pokud by jej řádně podala, tak nemohlo dojít k zásahu do jejích základních práv.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu