ECLI:CZ:US:2016:2.US.1618.16.1
sp. zn. II. ÚS 1618/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bezděka, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. března 2016, č. j. 26 EXE 777/2016-9, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. srpna 2015, č. j. 7 T 1/2014-715, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Návrhem, označeným jako ústavní stížnost, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 19. května 2016, stěžovatel brojil proti shora uvedeným soudním rozhodnutím a spojil jej s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Dříve, než se Ústavní soud mohl začít zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není, neboť stěžovatel nerespektoval §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož se v řízení před Ústavním soudem vyžaduje obligatorní zastoupení stěžovatele advokátem.
3. Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, Ústavní soud stěžovatele obvykle vyzve k odstranění této vady. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
4. Pokud však stěžovateli již dříve, v předchozích řízeních, poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Stěžovatel v dané věci uvádí, že je ústavní stížnost přípustná, aniž by musel být zastoupen, neboť se jedná o osobu všeobecně známou a veřejného zájmu, která nadto osvědčila příslušné právní znalosti jinými kvalifikovanými podáními. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel si je velmi dobře vědom, že musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen, a že ústavní stížnost musí být od počátku také jeho advokátem sepsána. Na tuto jednoznačnou povinnost nemá vliv ani poukaz stěžovatele na jím podanou kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (České advokátní komory) o určení advokáta k poskytnutí právní pomoci.
5. Za této situace lze považovat za neúčelné, aby Ústavní soud stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání. Ústavní soud proto za použití §43 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, je akcesorický, a proto se též odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu