ECLI:CZ:US:2021:2.US.1632.21.1
sp. zn. II. ÚS 1632/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Václava Vondráška, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. října 2019, č. j. 40 C 58/2018-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020, č. j. 18 Co 51/2020-209 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, č. j. 22 Cdo 2957/2020-253, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň stěžovatel namítá, že obecné soudy jednaly v rozporu s obecnými ustanoveními Listiny, konkrétně s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkové okolnosti a podstatu řízení před obecnými soudy. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že majetková hodnota v podobě pohledávky za Českou spořitelnou (odpovídající předmětu vkladu na vkladní knížce) byla součástí majetku právního předchůdce, a to ke dni jeho úmrtí. Tento svůj návrh opíral stěžovatel o tvrzení, že toto právo bylo na jeho právního předchůdce převedeno. Alternativně pak tvrdil, že jeho právní předchůdce toto právo nabyl vydržením. Obecné soudy včetně soudu Nejvyššího však konstatovaly, že právo k vkladu na vkladní knížce nelze vydržet a že k tvrzenému převodu tohoto práva na právního předchůdce stěžovatele nedošlo.
3. Podle stěžovatele jsou závěry obecných soudů formalistické. Mezi právním předchůdcem stěžovatele a panem Vojtou podle stěžovatele došlo nepopiratelně k dohodě, že právo k vkladu bude na stěžovatelova právního předchůdce převedeno. Právní názor obecných soudů, podle něhož bylo možno právo k vkladu na vkladní knížce převést jediným způsobem (což se prý nestalo), nerespektuje autonomii vůle stran a není ani v souladu s principem proporcionality.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. V obecné rovině lze stěžovateli přitakat v tom smyslu, že obecné soudy by měly respektovat autonomii vůle stran a nikoliv "uměle" hledat překážky její realizace. Například již v nálezu nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197) Ústavní soud konstatoval, že respekt k autonomii vůle smluvních stran odráží funkci smluvních vztahů i samotnou povahu soukromého práva. Z těchto důvodů též zdůraznil, že neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106]. Z uvedeného nepochybně plyne, že účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy má (musí) být právě proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, a nikoliv vytváření pastí či labyrintů, v jejichž změti se snadno ztratí nejen projev vůle právních laiků, nýbrž i osoby povolané k autoritativnímu výkladu práva.
8. Tyto závěry lze pochopitelně obecně vztáhnout i na projednávanou věc. Jestliže obecné soudy tvrdí, že k převodu práva k vkladu na vkladní knížce nedošlo (byť vůle k převodu určitým způsobem projevena byla), je nutné posoudit, zda při svém rozhodování shora nastíněné principy respektovaly. Na druhou stranu ovšem nelze tvrdit, že trvání na dodržení předepsané formy právního úkonu je vždy projevem přepjatého formalismu. Typicky totiž stanovení určité formy právního úkonu (např. písemná, s ověřenými podpisy apod.) sleduje legitimní cíl v podobě ochrany práv třetích osob či právní jistoty.
9. Stěžovatel tvrdí, že k převodu práva k vkladu mělo dojít na základě prohlášení Jana Vojty ze dne 2. 11. 1996. Obsahem tohoto prohlášení bylo mj. to, že Jan Vojta dává plnou moc Janu Vondráškovi (právnímu předchůdci stěžovatele), aby vkladní knížka byla převedena na jeho jméno. V té době však převod práva k vkladu na vkladní knížce upravovalo ustanovení §8 odst. 3 vyhlášky č. 47/1964 Sb., podle něhož: "Vklad na vkladní knížce na jméno lze převést mezi živými; k převodu dojde tím, že spořitelna na žádost vkladatele vyznačí ve vkladní knížce jméno, příjmení a adresu nového vkladatele." Tento postup však nikdy realizován nebyl. Ústavní soud za tohoto stavu nepovažuje právní závěry obecných soudů za projev přepjatého formalismu. Ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy se podává, že právní předchůdce stěžovatele ani Jan Vojta banku (spořitelnu) nekontaktovali a že toto prohlášení "zůstalo mezi nimi". Ústavní soud nemá za to, že by trvání na dodržení předepsaného způsobu převodu v této věci bylo samoúčelné. Lze naopak konstatovat, že sledovalo legitimní cíl, a to nastolení stavu právní jistoty ve vztahu k osobě nositele práva k vkladu. Prostředky zvolené k dosažení tohoto cíle přitom nebyly nikterak nepřiměřené - realizace převodu práva k vkladu nekladla na převodce a nabyvatele jiné nároky než prostou návštěvu banky. Požadavek, podle něhož perfektní převod vyžadoval zapojení "spořitelny", je s ohledem na povahu věci logický.
10. Proti podrobně odůvodněnému závěru Nejvyššího soudu, podle něhož právo k vkladu na vkladní knížce nemohlo být ani vydrženo, již stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nebrojí. Ústavní soud přesto konstatuje, že odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu považuje v tomto ohledu za přesvědčivé a ústavně konformní.
11. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu