ECLI:CZ:US:2011:2.US.165.10.1
sp. zn. II. ÚS 165/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 16 C 2815/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2010 a doplněnou podáním ze dne 5. 2. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7. Stěžovatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka namítala, že obecný soud se dopustil pochybení, když stěžovatelku řádně nepředvolal k jednání, při němž byl napadený rozsudek vydán. Dále vyslovila přesvědčení, že osobně jí předvolání dodáno nebylo a náhradní doručení považuje za pochybné, a pakliže bylo doručováno opatrovníku, o čemž ve spise chybí doklad, musel jí být ustanoven procesně neregulérně. Tento opatrovník podle názoru stěžovatelky navíc zjevně v řízení nehájil její zájmy řádně. Soudu dále vytýkala, že při jednom ústním jednání projednal celkem 17 věcí za pouhých 15 minut, aniž by je spojil, a v každé z věcí přiznal vedlejšímu účastníku zvlášť náhradu nákladů řízení. Jak stěžovatelka uvedla, v důsledku těchto nezákonných a neústavních rozsudků musí v exekučním řízení hradit částku ve výši přibližně 236.000,- Kč.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávané věci si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 a zjistil, že žalobou ze dne 4. 3. 1999 se Dopravní podnik hlavního města Prahy, akciová společnost se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, domáhal, aby soud stěžovatelce, která se při revizi jízdenek na lince č. 3 dne 17. 6. 1998 neprokázala platnou jízdenkou, uložil povinnost zaplatit částku 208,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 7 platebním rozkazem ze dne 2. 8. 2000 sp. zn. 11 Ro 215/99 žalobě vyhověl. Usnesením ze dne 17. 6. 2002 obvodní soud uvedený platební rozkaz zrušil, neboť se jej stěžovatelce nepodařilo doručit.
Z příslušného spisu se dále sestává, že na den 13. 12. 2002 bylo nařízeno ústní jednání, kde byl vyhlášen i napadený rozsudek, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 208,- Kč a náklady řízení v částce 1.495,- Kč na účet právního zástupce žalobce do tří dnů od právníkovi rozhodnutí.
Spolu s informacemi, které se podávají z již dříve vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 7 (sp. zn. 16 C 2794/2002 a sp. zn. 16 C 2587/2002 - souborný spis pro spory mezi dopravním podnikem a stěžovatelkou) v souvislosti s řízením o ústavních stížnostech stěžovatelky v obdobných věcech, vzal Ústavní soud za zjištěné, že stěžovatelce opatrovník ustanoven nebyl, neboť obvodní soud neměl o bydlišti stěžovatelky, zejména na základě informací poskytnutých Městskou evidencí obyvatel, Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky, pochybnosti; ani Česká pošta nereferovala, že by se stěžovatelka na adrese, kam jí bylo soudem doručováno, nezdržovala. Obvodní soud doručoval výše uvedený rozsudek na adresu stěžovatelky vedenou jako adresu jejího trvalého pobytu: U Smaltovny 1432/27, Praha 7 - Holešovice.
Stěžovatelka zřejmě poté, co se dozvěděla, že je proti ní vedeno předmětné řízení, podala proti napadenému rozsudku dne 4. 12. 2009 odvolání a žalobu na neúčinnost doručení napadeného rozsudku v souladu s ustanovením §50d o. s. ř.. Odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 č. j. 68 Co 175/2010-24 jako nepřípustné odmítnuto. Návrh stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto o neúčinnosti napadeného rozsudku, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 1. 2010 č. j. 16 C 2815/2002-17 zamítnut s poučením, že proti tomuto usnesení je přípustné odvolání (k přípustnosti odvolání v tomto případě srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 350 - 356). Stěžovatelka se však neodvolala a citované usnesení tedy nabylo právní moci dne 30. 1. 2010 (srov. č. l. 17 spisu). Je tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však ale nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepovažuje ústavní stížnost stěžovatelky za přípustnou, když se v daném případě zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ani postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon v daném případě připouští. Obecným důvodem takové výjimky je ohrožení efektivity obrany základních práv a svobod. V dané věci však nejde o situaci "mimořádnou", odůvodňující takovýto výjimečný postup, ale naopak o situaci "řádnou", jež nastává běžně v průběhu řízení před obecnými soudy. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva nebylo možné domáhat zákonným způsobem.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj