ECLI:CZ:US:2009:2.US.1654.09.1
sp. zn. II. ÚS 1654/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky DORA Security, a. s., se sídlem Jaroslava Seiferta 2179/9, 434 01 Most, zastoupené Mgr. Davidem Burjánkem, advokátem, se sídlem Palackého 211, 511 01 Turnov, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2009, č. j. 23 Co 174/2009-50, a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. prosince 2008, č. j. 7 C 175/2008-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. prosince 2008, č. j. 7 C 175/2008-36, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném, který byl neznámého pobytu, a proto byl zastoupen opatrovníkem z řad advokátů, zaplacení částky 3.346 Kč s příslušenstvím. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo uplatnění námitky promlčení žalovaným. Výrokem II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalovaného ve výši 8.211 Kč, a to České republice na účet Okresního soudu v Kolíně do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2009, č. j. 23 Co 174/2009-50, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jak ve výroku o věci samé, tak i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit je ve výši 7.854 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně ohledně námitky promlčení i ohledně výpočtu náhrady nákladů řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud výši náhrady stanovil podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přestože byl advokát ustanoven žalovanému jako opatrovník. Zdůraznil, že pokud byl opatrovníkem účastníku neznámého pobytu ustanoven advokát, postupuje soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení obdobně jako při ustanovení advokáta zástupcem účastníka podle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Má-li zastoupený účastník právo na přiznání náhrady nákladů řízení, vychází soud při určení odměny za zastupování zásadně z vyhlášky č. 484/2000 Sb. (§151 odst. 2 část první věty před středníkem o. s. ř.), aniž by bylo významné, že ustanovený advokát má za výkon zástupčí činnosti vůči státu podle §140 odst. 2 o. s. ř. nárok na odměnu nikoliv podle citované vyhlášky, nýbrž podle §6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a že o tomto nároku ustanoveného advokáta dosud nebylo rozhodnuto. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2006 (pozn. správně má být sp. zn. 21 Cdo 1348/2005). O výši náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě obdobných pravidel jako soud prvního stupně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i toho, že postupem obecných soudů jí byla uložena povinnost, která nemá oporu v zákoně (tedy rozpor s čl. 4 Listiny), čímž bylo ve svém důsledku zasaženo do jejího práva na poskytnutí zákonné ochrany (čl. 90 Ústavy České republiky). Stěžovatelka zpochybňuje zejména posouzení otázky náhrady nákladů řízení obecnými soudy. Nesouhlasí se závěrem, že náhrada nákladů mezi účastníky řízení navzájem u advokáta, který byl ustanoven jako opatrovník, měla být vypočtena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Zastává názor, že v daném případě byl žalovanému ustanoven advokát na základě §29 odst. 3 o. s. ř. a jako opatrovník je oprávněn účtovat pouze náhradu dle §9 odst. 5 advokátního tarifu. Tímto se daný případ liší od situace popsané ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který řešil otázku náhrady nákladů u advokáta ustanoveného na žádost (§30 o. s. ř.). Dle názoru stěžovatelky není žádný důvod pro aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., protože žalovaný si advokáta sám nezvolil, ani mu nebyl pro řízení ustanoven, ale byl mu ustanoven právě jen jako opatrovník. Pokud opatrovník může dle názoru stěžovatelky účtovat odměnu a náklady pouze podle advokátního tarifu, nevznikají tyto náklady ani České republice a ta není oprávněna si tyto uplatňovat a ukládat je účastníku řízení k zaplacení. Takovýmto postupem by docházelo k obohacení České republiky na úkor účastníka řízení.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Při posuzování důvodnosti projednávaného podání musel mít Ústavní soud navíc na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Podstata ústavní stížnosti představuje stěžovatelčin nesouhlas s tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit vyšší částku (stanovenou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.), která je vyšší, než je výše odměny přiznaná ustanovenému advokátovi jako opatrovníkovi podle advokátního tarifu. Poukazovala přitom na skutečnost, že postavení advokáta ustanoveného jako opatrovníka je odlišné od postavení advokáta ustanoveného soudem podle §30 o. s. ř., takže závěry vyplývající z judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005), jakož i z právní teorie nejsou na danou věc použitelné. Obecné soudy vyšly naopak pomocí analogie z toho, že postavení obou [tj. advokáta ustanoveného jako opatrovníka (§29 o. s. ř.) i advokáta ustanoveného podle §30 o. s. ř.)] je obdobné. Tento závěr Ústavní soud nepovažuje za ústavně nesouladný. Není-li v právních předpisech určitá problematika výslovně upravena a existuje-li více interpretačních alternativ, nelze považovat za soudní libovůli, pokud si z uvedených alternativ, při náležitém zdůvodnění, zvolí jednu z nich. Toto spadá do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavní soud si neosobuje do této kompetence zásadně zasahovat.
Potom je správný i závěr, k němuž dospěly obecné soudy, že pokud soud přiznává advokátovu klientovi, jako účastníku řízení, právo na náhradu nákladů proti jinému účastníku řízení, stanovuje výši odměny advokáta zásadně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (§151 odst. 2 věty první o. s. ř.). Pokud by totiž žalovanému nebyl ustanoven opatrovník - advokát, ale zvolil by si jej například sám nebo by mu byl ustanoven advokát podle §30 o. s. ř., byla by mu přiznána rovněž stejná náhrada nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu