ECLI:CZ:US:2016:2.US.1677.15.1
sp. zn. II. ÚS 1677/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2015, č. j. 22 Co 21/2015-727, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) J. K., zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem Zámek Dobříš č. p. 1, a 2) Městského úřadu Benešov, orgán sociálně-právní ochrany dětí, se sídlem Masarykovo nám. 100, Benešov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým dětem, L. a V., jejichž matkou je vedlejší účastnice řízení 1).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 3 P 275/2007-686, vyhověl návrhu stěžovatele, jímž se domáhal svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy (péče) obou rodičů a změnil tak dosavadní úpravu výchovných poměrů (stanovenou rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 11. 2011, č. j. 0 P 275/2007-73, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 22 Co 93/2013-313, jimiž byly svěřeny do výchovy matky a byl vymezen styk stěžovatele s nimi) a podrobně určil podmínky střídavé výchovy (frekvence prostřídávání pobytů byla stanovena na každý týden) (výroky I., II. a IV.). Současně okresní soud oba rodiče zavázal přispívat na výživu každého z nezletilých dětí - stěžovatele částkou 2.500 Kč, resp. 2.000 Kč měsíčně, vedlejší účastnici řízení 1) částkou 1.250 Kč, resp. 1.000 Kč měsíčně (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Své rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy okresní soud mj. zdůvodnil tím, že "střídavá péče by mohla v daném případě přinést do rodinné situace určitou harmonii, řád a ozdravění. Naposledy bylo o péči o nezletilé rozhodováno před 3 lety, přičemž od poslední úpravy došlo ke změnám spočívajícím v tom, že matka v současné době pracuje na plný úvazek (v době předchozího rozhodování byla na rodičovské dovolené), z nezletilých dětí ve věku 5 let a necelé 2 roky jsou děti ve věku 8 a 5 let, vztahy mezi rodiči se zhoršily a matka na nápravě těchto vztahů evidentně záměrně nepracuje. Děti vyrůstají v prostředí silně poznamenaném nenávistí mezi oběma rodiči, což vnímají a nezletilého L. tato situace začala psychicky poznamenávat." (str. 9-10 rozsudku). Okresní soud proto uzavřel, že střídavá výchova je "v podstatě jedinou možností na změnu současné neutěšené situace", poznamenané vyhroceným konfliktem mezi oběma rodiči, přičemž vyjádřil přesvědčení, že "úspěch této střídavé péče lze očekávat jen v případě, kdy se rodiče ve vzájemném vztahu budou chovat korektně, slušně, budou se navzájem respektovat, nebudou si zasahovat do svého soukromí, budou dodržovat nastolená pravidla. Nebude-li tomu tak, bude snadné rozpoznat, kdo z rodičů je méně schopný vychovatel, a samozřejmě bude namístě nastolenou formu péče změnit" (str. 10 rozsudku).
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice řízení 1), v němž nesouhlasila se způsobem, jakým okresní soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, neboť byla toho názoru, že nedošlo k žádné "podstatné změně poměrů", která by odůvodňovala její změnu v podobě stanovení střídavé výchovy, tím spíše, že stěžovatel svůj návrh podal již "5 měsíců po právní moci rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do její péče." Stěžovatelem namítaný její nástup do zaměstnání na plný úvazek má prý význam spíše pro stanovení výše výživného. Nadto namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně změnu péče pojal jako "experiment, jehož smyslem má být zklidnění vztahu mezi rodiči". Potvrdila přitom, že vztahy mezi rodiči jsou velmi vyhrocené, takže trvá stav, který je překážkou pro střídavou péči."
4. Krajský soud v Praze o podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, když rozsudek okresního soudu podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v jeho výrocích I. až IV. změnil tak, že "návrh otce na změnu péče o nezletilé se zamítá". S ohledem na to krajský soud současně [podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] zrušil "nákladové" výroky V. a VI. rozsudku okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy, zejména o protokol z vyjádření nezletilého L. před vedlejším účastníkem řízení 2) ze dne 21. 11. 2014, z něhož zjistil, že "by si přál zůstat v péči matky a otce pouze navštěvovat tak, jak je tomu doposud." Za klíčové krajský soud považoval zodpovězení otázky, zda v daném případě došlo k tak "podstatné změně poměrů", která by ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku odůvodňovala přijetí změny stávající úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě k takové změně poměrů nedošlo. "Ze skutkových zjištění vyplývá, že v péči matky o nezletilé děti nebyly shledány žádné závady. Nebylo zjištěno, že by matka o nezletilé děti nepečovala a nezajišťovala jejich všestranný vývoj, nebo že by bránila otci ve styku s nimi nebo jiným závažným způsobem zanedbávala péči o ně. Nezletilé děti u matky prospívají a mají u ní stabilní výchovné zázemí. Skutečnost, že matka nastoupila do zaměstnání a děti jsou o 3 roky starší, není dostačující změnou pro změnu výchovného prostředí. Navíc bylo prokázáno, že vztahy mezi rodiči se ještě více zhoršily, a to i jednáním (stěžovatele), který tyto vztahy zhoršuje zejména podáváním návrhů na výkon rozhodnutí a tím, že v rozporu se zájmovými aktivitami nezletilých dětí zcela striktně trvá na dodržování určeného počátku styku s nimi. Závěr soudu prvního stupně, že svěření nezletilých dětí do střídavé péče rodičů by mohlo vést ke zlepšení vztahů rodičů, není správný, když je nutno si zejména uvědomit, že předmětem sporu je řešení otázky ve věcech výkonu rodičovské odpovědnosti a nikoli řešení otázky, jak zlepšit vztahy mezi rodiči" (str. 6 rozsudku).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a ve své argumentaci [podpořenou citací závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] uvádí konkrétní okolnosti, k nimž měl dle jeho názoru krajský soud přihlédnout (výchovná způsobilost stěžovatele, osobní i majetkové poměry, postoje matky a celkově "špatný" vztah obou rodičů atp.) a zohlednit je při svém odmítavém stanovisku ke stanovení střídavé výchovy. Stěžovatel je proto toho názoru, že v tomto aspektu svého rozhodování krajský soud vybočil ze skutečností, jež plynou z provedeného dokazování, když se kupříkladu nijak nevypořádal se závěry znaleckých posudků a výslechů znalců PhDr. R. Ptáčka a PhDr. V. Fiedlera, které stěžovatel cituje ("pokud nebude střídavá péče navozena co nejdříve, že stávající stav nesprávně nastavené výchovy o nezletilé děti může vyústit v úplnou ztrátu vztahu syna k otci") a z nichž dle názoru stěžovatele vyplývá, že "je právě v zájmu nezl. dětí a jejich dalšího zdravého vývoje, jakož i vývoje jejich vztahů s oběma rodiči, aby děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů." Stěžovatel je přesvědčen, že za onu "změnu poměrů" ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku je třeba považovat i "fakt, že vztahy mezi dětmi a otcem jsou soustavně matkou narušovány." Proto stěžovatel uzavírá, že krajský soud ve svém "překvapivém a nepředvídatelném" rozhodnutí nerespektoval závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu k otázce střídavé výchovy a dostatečně se nevypořádal se všemi objektivními kritérii vytvářejícími presumpci ve prospěch střídavé výchovy. Tím se krajský soud dopustil porušení stěžovatelových základních práv.
II.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze i oba vedlejší účastníci řízení, přičemž krajský soud však toliko pouze odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.
7. Vedlejší účastnice řízení 1) ve svém vyjádření předně uvádí, že se s rozsudkem krajského soudu ztotožňuje, neboť i dle jejího názoru nedošlo oproti stávající úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem k žádné podstatné změně poměrů, která "by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výchovném prostředí nezletilých, navíc v tak relativně krátké době." Ústavní stížnost stěžovatele proto považuje za zjevně neopodstatněnou, přičemž rozporuje jednotlivé předestřené argumenty, opírající se jak o "stěžovatelem nesprávně interpretované" závěry judikatury Ústavního soudu (zejména cit. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), tak i o "nepravdivá skutková tvrzení." Navíc uvádí, že "jestliže stěžovatel nepodal ústavní stížnost proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze z 15. 5. 2012, jímž byly děti svěřeny do péče matky, lze mít za to, že v tomto rozhodnutí neshledával porušení svých základních práv. Jelikož od té doby nedošlo ke změně poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku, nemohou být základní práva stěžovatele porušena ani napadeným rozsudkem krajského soudu."
8. Rovněž vedlejší účastník řízení 2) ve svém vyjádření nesouhlasí s polemikou stěžovatele s právním názorem krajského soudu, neboť jej považuje za správný a zejména "zcela v souladu se zájmy nezletilých dětí." V rozporu s nimi by naopak bylo, s ohledem na negativní vztahy a konflikty mezi rodiči a jejich novými partnery (které vyústily i v opakovaně vzájemně podávaná trestní oznámení či "anonymní" podání k OSPOD ohledně "týrání a ubližování nezletilým dětem ze strany jejich matky") a možné negativní dopady na vývoj nezletilých dětí, stanovení střídavé výchovy, která by "neměla být ústupkem vzájemné rivalitě rodičů." Vedle výše uvedeného jsou důkazem tohoto negativního vztahu mezi rodiči i jejich spory při předávání nezletilých dětí v rámci stávající úpravy pravidelného styku stěžovatele s nimi, na které vedlejší účastník rovněž poukazuje.
9. V reakci na tato vyjádření stěžovatel uvádí, že dlouhodobě usiluje o zlepšení komunikace, avšak je matkou dětí odmítán, což blíže rozvádí. Tvrdí, že úpravu střídavou péčí doporučují rovněž dětští psychologové. Pokud jsou děti se stěžovatelem delší dobu (např. o letních prázdninách), pak prý jsou k němu vstřícné a komunikují s ním normálně. Mají k němu velmi dobrý vztah a on se jim v rámci střídavé péče může plně věnovat.
III.
10. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné, zda, příp. v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná.
11. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
12. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, aniž by však jakkoliv zohlednil skutečnost, že krajský soud jím, jak již bylo výše rekapitulováno, napadený rozsudek okresního soudu v jeho výrocích V. a VI., v nichž rozhodl o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatel nedostál shora zmíněnému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. nevyčkal na opětovné rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení, a proto ji Ústavní soud v této části odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení té části výroku rozsudku krajského soudu, v níž změnil výroky I., II., III. a IV. rozsudku okresního soudu tak, že návrh stěžovatele se zamítá.
IV.
14. V tomto rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
15. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry krajského soudu v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, v nichž krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy jakožto důsledek "podstatné změny poměrů" (ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku), odůvodňující přijetí změny stávající úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, dle níž byly svěřeny do výlučné péče vedlejší účastnice řízení 1) a stěžovateli byl stanoven "relativně široký" pravidelný styk s nimi, jak se svým návrhem domáhal.
16. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
17. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. zejména opakovaně citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam uvedenou další judikaturu).
18. Uvedené požadavky přitom samozřejmě platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro pro dobu před i po jejich rozvodu), nýbrž i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z citované úpravy obsažené v ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů." Ústavní soud k tomu v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
19. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, kdy v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupříkladu přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
20. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve stěžovatelem tvrzených a ani dalších zjištěných skutečnostech (nástup matky nezletilých dětí do pracovního poměru, "soustavné narušování vztahu stěžovatele s nezletilými dětmi ze strany matky" aj.) neshledal naplnění zákonem předvídaných podmínek (změnu poměrů), odůvodňujících potřebu změny dosavadní úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, tím méně pak předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, jak navrhoval stěžovatel. Ústavní soud se tak neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti, v níž namítá rozpor závěrů krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu, neboť stěžovatelem vznesené argumenty jsou spíše projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se výhradně problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů (zejména pak stěžovatelem hojně citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14), a určité snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilých dětí, o jejichž péči je rozhodováno.
21. Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla "naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče", vymezená Ústavním soudem zejména v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž stanovil onu premisu, že "svěření dětí do střídavé péče má být pravidlem, nikoliv výjimkou", Ústavní soud k tomu poznamenává, že z citované judikatury Ústavního soudu (včetně ze stěžovatelem nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14) současně vyplývá (to ovšem stěžovatel již nezmiňuje), že tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, což však v daném případě splněno nebylo. Jinými slovy, svěření nezletilého dítěte do střídavé péče i za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
22. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či v podstatě absentující komunikace mezi rodiči, to však pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). V opačném případě by totiž pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, kdy by se v takovém případě jednalo spíše o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Uvedený důvod je nadto nutno odlišit od "pouhého" nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rovněž není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); či citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 3216/13]. Obecné soudy proto mají v těchto případech především povinnost zkoumat, z jakých příčin je komunikace mezi rodiči nevhodná či zcela absentující, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření tuto vzájemnou komunikaci mezi rodiči ohledně způsobu péče o nezletilé dítě zlepšit a přetrvávající neshody překlenout (např. ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte). Rozhodující soud by měl v této souvislosti mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu neměly na zlepšení komunikace mezi rodiči vliv, mohou obecné soudy střídavou péči vyloučit, neboť je zcela nesporné, že špatná komunikace a celkově vyhrocené či přímo konfliktní vzájemné vztahy mezi rodiči negativně ovlivňují osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat.
23. V tomto ohledu je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že rozhodnutí okresního soudu, na jehož základě byla za okolností nyní projednávaného případu stanovena střídavá výchova nezletilým dětem, bylo s uvedenými ústavněprávními kritérii v rozporu a trpělo tak deficitem, který však krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí zhojil. Ústavní soud totiž odmítá základní východisko rozhodnutí okresního soudu, že za situace, kdy jsou vztahy mezi rodiči nezletilých dětí prokazatelně negativně zabarvené, vyhrocené a konfliktní, by "střídavá péče mohla v daném případě přinést do rodinné situace určitou harmonii, řád a ozdravění" a současně tedy představovat "v podstatě jedinou možnost na změnu současné neutěšené situace", přičemž "úspěch této střídavé péče lze očekávat jen v případě, kdy se rodiče ve vzájemném vztahu budou chovat korektně, slušně, budou se navzájem respektovat, nebudou si zasahovat do svého soukromí, budou dodržovat nastolená pravidla. Nebude-li tomu tak, bude snadné rozpoznat, kdo z rodičů je méně schopný vychovatel, a samozřejmě bude namístě nastolenou formu péče změnit." Akceptací takového názoru by se totiž ze střídavé výchovy a v konečném důsledku i ze samotných nezletilých dětí fakticky stal jakýsi mediační nástroj (prostředek) pro urovnání vzájemných, negativně zabarvených vztahů mezi rodiči [či slovy vedlejší účastnice řízení 1) "experiment, jehož smyslem má být zklidnění vztahu mezi rodiči."], což je však nevhodné, neboť jakékoliv "experimentování" s výchovou nezletilého dítěte za situace, kdy není postaveno téměř najisto, že tato změna výchovného prostředí nebude mít negativní vliv na jeho psychický vývoj, se nachází ve zjevném rozporu se základním postulátem rozhodování obecných osudů o výchovných poměrech nezletilých dětí, tj. aby řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
24. Ústavní soud tak zastává odlišný názor, než okresní soud, kdy urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snahu o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a (domnělých) křivd mezi rodiči, je třeba vnímat jako předpoklad pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, nikoliv jako cíl sledovaný přijetím takové změny. V nyní projednávaném případě nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že vzájemné konflikty mezi rodiči nezletilých dětí vyvolává již "pouhé" jejich předávání za účelem realizace pravidelného styku stěžovatele s nimi a jakákoliv dohoda mezi rodiči ohledně způsobu výchovy nezletilých dětí či úpravy styku s nimi je v současnosti stěží představitelná.
25. Ostatně, jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Benešově, v současnosti zde probíhá další řízení o úpravě styku stěžovatele s nimi, zahájené jak k návrhu vedlejší účastnice řízení 1), která se jím domáhá zúžení pravidelného styku stěžovatele s nimi, tak i k návrhu stěžovatele, který se jím domáhá změny podmínek pro přebírání nezletilých dětí v jeho průběhu, a to právě z důvodu "napjaté atmosféry" a neustále se opakujících konfliktů mezi rodiči (a jejich novými partnery).
26. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
27. S ohledem na ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu tak Ústavní soud učinil mimo ústní jednání, a to i navzdory stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesenému požadavku, že "trvá na ústním jednání před Ústavním soudem", neboť jej stěžovatel činí s výslovným odkazem na ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež ovšem pozbylo platnosti dne 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti novela zákona o Ústavním soudu (zákon č. 404/2012 Sb.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu