ECLI:CZ:US:2018:2.US.1709.18.1
sp. zn. II. ÚS 1709/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Kubaly, zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem Anglická 521/4, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 5/2016-278 ze dne 17. 1. 2018 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 5/2016-303 ze dne 20. 3. 2018, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §11 zákona č. 121/2008 Sb. a bod 6 článku V. zákona č. 296/2017 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, obsahujících výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces a náhradu škody za nezákonný postup státu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel nad to namítá porušení řady ustanovení občanského soudního řádu (§1, §2, §3, §5, §6, §153 odst. 1 a §157 odst. 2), porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy, porušení preambule, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 23, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též " Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že obvodní soud v záhlaví citovanými usneseními rozhodl o povinnosti stěžovatele v pozici žalobce uhradit soudní poplatek za dovolání v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. Prvním z obou napadených rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 5/2016-278 ze dne 17. 1. 2018) bylo asistentkou soudce rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit uvedený soudní poplatek. Druhým z obou napadených rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 5/2016-303 ze dne 20. 3. 2018) pak bylo rozhodnuto předsedou senátu o námitkách stěžovatele. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že zákonem č. 296/2017 Sb. byl novelizován zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v němž mj. bylo zrušeno ustanovení §11 odst. 1 písm. n), stanovující osvobození od soudních poplatků řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem a současně tak byla zavedena poplatková povinnost pro tato řízení podle pol. 3 Sazebníku poplatků, s účinností tohoto zákona tj. od 30. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že se vybírá soudní poplatek za dovolací řízení, jedná se tak o samostatné řízení, které je podle položky 23 Sazebníku poplatků, zpoplatněno. V tomto směru je pak rozhodující, kdy bylo toto řízení o mimořádném opravném prostředku zahájeno, nikoli, kdy bylo řízení zahájeno podáním žaloby, a to s odkazem na §15 zák. č 82/1994 Sb. podle něhož "z navržených poplatných úkonů a z řízení zahájených před účinností tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými po účinnosti tohoto zákona. Při odvolání nebo dovolání podaném po účinnosti tohoto zákona se však postupuje podle sazebníku, který je přílohou tohoto zákona." Z citovaného je tak zřejmé, že soudní poplatek za dovolání se počínaje účinností zákona č. 296/2017 Sb. vybírá podle něho. Jelikož stěžovatel podal dovolání dne 4. 12. 2017, tedy po účinnosti novely zákona o soudních poplatcích, postupovala podle příslušného zákonného ustanovení asistentka soudce správně, pokud podle položky 23 bod 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků, učinila výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14.000 Kč. Z tohoto důvodu druhým napadeným usnesením obvodní soud první napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že vyměření soudního poplatku je v konfliktu s věcným osvobozením žalobce od soudního poplatku a že se jedná o složitou otázku, přičemž rozhodnutí nevydala v rozporu se zákonem předsedkyně senátu nalézacího soudu, čímž měla zasáhnout do stěžovatelova práva na dvojinstančnost řízení. Asistentka soudce nemohla podle stěžovatele ve věci rozhodovat. Podle stěžovatele tedy došlo k zásahu do principu právní jistoty a rovnosti před zákonem i principu legitimního očekávání. Stěžovatel dále brojí proti nerovným podmínkám týkajícím se účastníků řízení, neboť žalovaný stát má prakticky nevyčerpatelné finanční prostředky a zavedením soudního poplatku se odvolání a dovolání ve věcech týkajících se čl. 36 odst. 3 Listiny stalo pro stěžovatele neúčinným a nedostupným právním prostředkem nápravy. Dle přechodného ustanovení v části třetí zákona č. 296/2017 Sb., jež nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017, o změně zákona o soudních poplatcích z dikce čl. VI podle stěžovatele vyplývá, že je napadené rozhodnutí nezákonné. Ústavní stížnost dále obsahuje návrh na zrušení §11 zákona č. 121/2008 Sb. a na zrušení bodu 6 článku V zákona č. 296/2017 Sb.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí "formálně" podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval přípustností ústavní stížnosti proti výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku a svůj postoj k této otázce sjednotil stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 124/2013 Sb., (ST 35/69 SbNU 859; citované stanovisko je dostupné na stránce http://nalus.usoud.cz či ve Sbírce zákonů), jímž dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku je nepřípustná, neboť tímto rozhodnutím jsou jen deklarována práva účastníka řízení a účastník řízení má ještě další možnosti, jak se bránit, podrobně popsané v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. Ústavní soud je tedy vázán uvedeným právním závěrem svého pléna a v posuzovaném případě mu nezbylo než shledat, že je stěžovatelova ústavní stížnost nepřípustná.
7. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu