ECLI:CZ:US:2016:2.US.1713.16.1
sp. zn. II. ÚS 1713/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kláry Dvořákové, advokátky, se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8, zastoupené Mgr. Alenou Hlavničkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Šumavská 991/31, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2. 2016 č. j. P 195/2015-93 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016 č. j. 22 Co 90/2016-101 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků zakotveného v čl. 1 Listiny. Stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy rozhodly o její odměně za zastupování posuzovaného v řízení o svéprávnosti. Namítá, že její odměna měla být posouzena podle ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif") a nikoliv podle odstavce 5 téhož ustanovení. Argumentovala přitom usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 68/2007 a tím, že napadená rozhodnutí obecných soudů zakládají nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta. Podle stěžovatelky zákon zcela jasně vymezil jednotlivé odstavce ustanovení §9 advokátního tarifu a soudy o odměně rozhodly v rozporu s tímto právním předpisem.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 určil svým usnesením odměnu za opatrovnictví v celkové výši 3 388 Kč. Konstatoval, že podle §9 odst. 5 advokátního tarifu se považuje při výkonu funkce opatrovníka jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč - tedy sazba za jeden úkon právní služby činí 500 Kč, přičemž podle §12 a) odst. 1 advokátního tarifu se tato částka snižuje o 20 %. Odkázal přitom mj. na závěry gremiální porady soudců občanskoprávního úseku Městského soudu v Praze, resp. rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 55 Co 41/2015.
3. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K odvolací námitce, že při výpočtu měl být správně použit §9 odst. 2 advokátního tarifu, uvedl, že ustanovení §9 odst. 5 téhož zákona je ustanovením speciálním, které v případě výkonu funkce opatrovníka nedává možnost určit odměnu advokátovi podle §8 či §9 odst. 1 až 1 advokátního tarifu. Opatrovnice byla posuzovanému ustanovena podle §37 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních pro účely řízení o jeho svéprávnosti. Rozdíl mezi předmětnými ustanoveními je dán právě tím, že procesní opatrovník je účastníkovi ustanoven orgánem veřejné moci podle zvláštního ustanovení zákona. V rozhodnutí citoval též judikaturu Ústavního soudu, který se zabýval ústavností, výkladem a aplikací §9 odst. 5 advokátního tarifu a jíž došlo k překonání závěrů uvedených ve stěžovatelkou namítaném rozhodnutí.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. Podle ustanovení §9 advokátního tarifu dochází k odlišení, zda je ve věci mj. rozhodování o svéprávnosti advokát soudem ustanoven (odst. 2) a tarifní hodnotou je částka 5 000 Kč, anebo zda soud pověří advokáta výkonem funkce opatrovníka (odst. 5), přičemž v tomto druhém případě představuje tarifní hodnotu částka 1 000 Kč. Sazba za jeden úkon právní služby pak činí v závislosti na odlišné tarifní hodnotě 1 000 Kč, resp. 500 Kč. Ústavnímu soudu je známa praxe obecných soudů, která se pohybuje mezi uvedenými alternativami a vyžaduje náležité odlišení podmínek, za nichž má být advokát ustanoven zástupcem či opatrovníkem jak např. ve věcech péče o nezletilé, tak jako zde ve věci rozhodování o rozsahu svéprávnosti. Je zřejmé, že v případě opatrovnictví přichází spíše než zastupování v úvahu ustanovení orgánu sociální péče. Popsaná praxe je předmětem kritiky ze strany advokátů mj. proto, že v případě neodůvodněného postupu soudu (ustanovení opatrovníkem namísto zastoupení) se s každým úkonem právní služby "rozevírají nůžky" rozdílu mezi odměnami, které jsou posléze advokátu přiznány (k tomu blíže Kovářová, D. a kolektiv. Odměna advokáta (komentář). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2016, s. 183).
7. Nicméně jakkoliv popsaný problém existuje, není důvodu jej zobecňovat a posunovat tak do roviny ústavního práva. Nelze ostatně ani pominout, že v uvedených věcech jde o aplikaci podzákonné normy a soudům zůstává diskreční prostor k tomu, aby povahu a obsah příslušného výchozího procesního úkonu, učiněného vůči advokátovi, náležitě posoudily. Nelze navíc opomenout, že především větší počet úkonů advokáta činí případný rozdíl v odměně za úkony stále méně akceptovatelným.
8. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce přiznána odměna za opatrovnictví ve výši 3 388 Kč (nikoliv ve stěžovatelkou požadované výši 5 324 Kč). V těchto případech se Ústavní soud projevuje se značnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť příslušná částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
9. I kdyby však Ústavní soud uvedenou ustálenou judikaturu týkající se "bagatelních věcí" pominul, nedospěl by k jinému závěru, než že obecné soudy ve věci rozhodly v souladu s právními předpisy i ustálenou rozhodovací praxí a tedy že ústavní stížnost stěžovatelky není opodstatněná. V tomto ohledu je možné poukázat na to, že obsahově i právně obdobnou problematiku řešil Ústavní soud ve věcech uvedených například pod sp. zn. IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, a tyto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za věc právních úvah obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10). Ústavní soud neshledal důvod se od závěrů, k nimž dospěl, odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje, aniž by považoval za nutné, aby je znovu dále rekapituloval.
10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu