ECLI:CZ:US:2010:2.US.1724.10.1
sp. zn. II. ÚS 1724/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. J. B., advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem, se sídlem v Písku, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 17/2006, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. června 2010 se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by obecnému soudu bylo zakázáno, aby pokračoval v porušování jeho základních práv a svobod, spočívajícím v trvání zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu a nerozhodováním o jeho žádostech podle §79a odst. 4 a §65 trestního řádu.
2. Z listin předložených stěžovatelem a z jeho tvrzení vyplývá, že na základě usnesení policejního orgánu ze dne 10. prosince 2001 (vydaného se souhlasem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze) byla ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, kterých se měli dopustit V. K. a Ing. B. O., zakázána jakákoliv dispozice s peněžními prostředky ve výši 20.126.440 USD, uloženými na účtu u banky, který otevřel stěžovatel jako mandant obchodní společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. (v likvidaci). Toto usnesení bylo vydáno v návaznosti na rozhodnutí Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ze dne 6. prosince 2001, kterým byl odložen převod předmětných peněžních prostředků na zahraniční účet obchodní společnosti Daventree Resources, se sídlem na Kypru. Za sebe a za svého mandanta podal stěžovatel proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 17/02 ze dne 28. ledna 2002. Poté stěžovatel za sebe a svého mandanta, resp. společně s obchodní společností Daventree Trustees Ltd. (poté, co s ní jako nástupcem práv obchodní společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, uzavřel dne 28. března 2003 mandátní smlouvu), žádal o zrušení zajištění peněžních prostředků. Těmto žádostem nebylo ze strany státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vyhovováno. Následně byla v této věci podána obžaloba, která je vedena Městským soudem v Praze pod sp. zn. 46 T 17/2006, která se ovšem o předmětném zajištění peněžních prostředků na účtu nezmiňuje. Naposledy stěžovatel požádal o zrušení zajištění peněžních prostředků podáním ze dne 21. dubna 2010, a podáním ze dne 26. dubna 2010 požádal o nahlédnutí do soudního spisu. Přípisem ze dne 24. května 2010 byl stěžovatel soudem vyrozuměn o tom, že mu nebude umožněno nahlédnout do spisu, neboť není zúčastněnou osobou podle §65 odst. 1 trestního řádu a o žádosti o zrušení zajištění nebude rozhodováno do vyhlášení rozhodnutí ve věci samé, které je plánováno na 9. července 2010.
3. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Argumentuje, že institut zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a trestního řádu zasahuje do práva na pokojné užívání majetku, a jako takové musí být přiměřené a dočasné. Je přesvědčen, že původ zajištěných prostředků byl dostatečně osvětlen a že byly vyvráceny pochybnosti o propojení těchto peněžních prostředků s obviněnými, a to naposledy v žádosti obchodní společnosti Daventree Trustees Ltd. ze dne 23. dubna 2010, která je skutečným vlastníkem zajištěných peněžních prostředků. Má za to, že dosavadní délka trestního řízení (9 let) je příliš dlouhá na to, aby opodstatňovala předmětný zásah, protože orgány činné v trestním řízení měly dostatek času, aby provedly celé trestní řízení a případně je završily případným zabráním zajištěných peněžních prostředků. Stěžovatel ve vztahu k přípisu předsedy senátu obecného soudu připouští, že výklad §42 odst. 1 trestního řádu není zcela jednoznačný, avšak přesto mu nemůže být odepřeno rozhodnutí o jediném zákonném prostředku, jehož prostřednictvím může jedině ovlivnit osud peněžních prostředků zajištěných na svém účtu. Není podle něj možné připustit, aby majitel bankovního účtu, na kterém byly peněžní prostředky zajištěny, nepožíval žádné právní ochrany a nemohl do řízení, v němž se o nich rozhoduje, vůbec nijak zasahovat.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
5. Jak z argumentace stěžovatele plyne, domáhá se stěžovatel svých základních práv především s ohledem na jeho základní právo na majetek podle čl. 11 Listiny, s nimž všechna ostatní porušená jeho základní práva mají souviset. Proto je nezbytné zabývat se nejprve tím, o jaký majetek v daném případě jde, resp. jaké základní právo ve vztahu k němu stěžovateli svědčí. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že v okamžiku zajištění se jednalo o peněžní prostředky jeho mandatáře - obchodní společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. (v likvidaci), a nyní (nejpozději od 28. března 2003) je jejich vlastníkem obchodní společnost Daventree Trustees Ltd. Tyto peněžní prostředky přitom má stěžovatel na bankovním účtu na základě mandátní smlouvy ze dne 28. března 2003 spravovat toliko tím způsobem, že je má vést na samostatném účtu (čl. I. odst. 3 mandátní smlouvy). Nejedná se tedy o majetek, s nímž by mohl stěžovatel v rámci vztahu se svým mandatářem volně disponovat - užívat, brát z něj užitky, apod. (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku č. 14556/89 ze dne 24. června 1993, §43), a nemůže se tedy ve vztahu ke stěžovateli jednat o práva a zájmy představující aktiva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gasus Dosier - und Fördertechnik GmbH proti Nizozemsku č. 15375/89 ze dne 23. února 1995, §53; aj.). Stěžovatel přitom netvrdí, že by předmětný zásah měl vliv např. na jeho odměnu z titulu mandátní smlouvy či jiná jeho práva, ani že by jej jako vlastníka předmětného bankovního účtu předmětný zásah omezoval i jinak.
6. S ohledem na to je třeba uzavřít, že mu žádné základní právo ve vztahu k předmětným zajištěným peněžním prostředkům nemůže svědčit, a proto je stěžovatel ve vztahu k nim zjevně neoprávněnou osobou.
7. Stěžovatel je nepochybně toliko majitelem bankovního účtu, na němž jsou předmětné peněžní prostředky uloženy. Není tedy zcela zřejmé, nakolik stěžovateli vlastně svědčí procesní prostředky podle §79a odst. 4 trestního řádu, který za aktivně legitimovanou osobu považuje osobu splňující kumulativně dvě podmínky, totiž majitele účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny. Nicméně pokud by se vycházelo z názoru doktríny, která aktivní legitimaci přiznává bez dalšího majiteli účtu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 622 - bod 21; Růžička, M.: Komentář k trestnímu řádu in systém Aspi LIT22912CZ a LIT15895CZ; Vantuch, P.: K zajištění peněžních prostředků na účtu a možným důsledkům pro podnikatele in PrRo 1997, 1: 8; aj.), pak stěžovateli toliko svědčí jím uplatněné základní procesní právo, aby o jeho návrhu bylo rozhodnuto bez průtahů. V tomto ohledu lze přisvědčit stěžovateli v tom, že přípis předsedy senátu obecného soudu ze dne 24. května 2010 nelze považovat za rozhodnutí, a že tedy o jeho návrhu nejspíše nebylo řádně a včas rozhodnuto.
8. Nicméně v tomto ohledu je třeba brát v úvahu princip subsidiarity, podle nějž má ústavní stížnost své místo až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jinak je nepřípustná. A zde není možné souhlasit s konkludentně vyjádřeným argumentem stěžovatele, že mezi žádosti podle
§79a odst. 4 trestního řádu a ústavní stížností nemá žádný jiný zákonný prostředek k ochraně svého práva. Stěžovatel totiž pomíjí, že má k dispozici návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích, a v důsledku toho vůbec netvrdí, že by využil tento zákonný procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení o jeho návrhu podle §79a trestního řádu, a případně s jakým výsledkem.
9. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to zčásti coby podaná osobou zjevně neoprávněnou, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona, a zčásti jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona ve spojení s §75 zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj