ECLI:CZ:US:2023:2.US.1727.23.1
sp. zn. II. ÚS 1727/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REMKO s.r.o., sídlem Veverkova 494/35, Praha 7, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2021 č. j. 18 Af 21/2020-68, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. 4 Afs 12/2022-43, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka poskytuje služby spočívající v dodávkách tepla vyrobeného v přenosných zařízeních. V rámci této podnikatelské činnosti na objednávku zákazníků na jimi určených místech instalovala zařízení sloužící k výrobě tepla a zajišťovala jejich zásobování topným olejem. Stěžovatelka se domáhala vrácení spotřební daně na základě §56 odst. 1 zákona č. 353/2003, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Celní úřad pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 30. 8. 2018 č. j. 330397/2018-510000-32.1, stěžovatelce vyměřil nárok na vrácení daně ve výši 0 Kč, neboť ji nepovažoval za osobu, jíž svědčí nárok na vrácení spotřební daně. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 15. 10. 2020 č. j. 10733-7/2020-900000-318, zamítlo stěžovatelčino odvolání (s výjimkou formulační změny výroku). Stěžovatelka se bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 20. 12. 2021 č. j. 18 Af 21/2020-68. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 27. 4. 2023 č. j. 4 Afs 12/2022-43. Správní orgány i soudy učinily závěr, že stěžovatelka dodala potřebné zařízení i minerální oleje, teplo však nevyráběla, a nepoužívala tedy minerální oleje k jeho výrobě. Soudy v této souvislosti s odkazem na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu vysvětlily, že účel institutu vrácení spotřební daně spočívá v úmyslu zákonodárce nezatěžovat spotřební daní subjekty, které olej skutečně samy spotřebovaly k výrobě tepla. Aby byl tento cíl naplněn, musí žadatel o vrácení spotřební daně prokázat, že minerální oleje spotřeboval na výrobu tepla. V tomto ohledu však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť nepostačuje pouze vyvíjet činnost směřující k výrobě tepla, ale oleje musí být při spotřebě ve faktické moci žadatele.
Stěžovatelka je přesvědčena, že správní soudy porušily její práva garantovaná v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. Nesouhlasí s výkladem §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Domnívá se, že účelem institutu nároku na vrácení spotřební daně je osvobodit od daně minerální oleje použité k výrobě tepla. Způsob použití minerálních olejů je rozhodujícím kritériem. Identifikace osoby, jíž má být daň vrácena, naopak plní pouze technickou funkci. Uplatněný výklad je v rozporu s vůlí zákonodárce a neobstojí v testu proporcionality. Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného kvalifikovaného excesu nezbytného k uplatnění kasační pravomoci. Stěžovatelka rozvíjí argumentaci převážně uplatněnou již v předchozích fázích řízení, se kterou se správní soudy náležitě vypořádaly. Formálně přitom sice tvrdí porušení ústavně garantovaných práv, ve skutečnosti však pouze požaduje prosazení vlastního výkladu podústavního práva. Domáhá se tak instančního přezkumu, ke kterému však Ústavní soud, jak již bylo vysvětleno výše, není povolán. Výklad učiněný správními soudy, dle kterého je účelem §56 zákona o spotřebních daních nezatěžovat spotřební daní z minerálních olejů pouze ty subjekty, které olej skutečně samy spotřebovaly k výrobě tepla, je řádně odůvodněn a Ústavní soud ho považuje za logický. Rozhodnutími, která jsou na tomto výkladu založena, se ostatně Ústavní soud již dříve opakovaně zabýval a žádný zásah do ústavně garantovaných práv neshledal (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 1154/22, nebo ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2406/22). Odlišný právní názor stěžovatelky, byť jej sama opakovaně označuje za nepochybný a zcela evidentní, nezakládá nesprávnost závěrů správních soudů, natož jejich protiústavnost.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu