ECLI:CZ:US:2019:2.US.1740.19.1
sp. zn. II. ÚS 1740/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., právně zastoupeného JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem Zámek Dobříš 1, Dobříš, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 12. 2018 č. j. 16 P 22/2018-69 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019 č. j. 101 Co 39/2019-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím opatrovnických soudů, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se nezletilý syn stěžovatele svěřuje do výchovy matky a otci se určuje přispívat na jeho výživu částkou 3 000 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Soud prvního stupně takto rozhodl na základě návrhu matky, která se domáhala změny původního rozhodnutí, jímž byl na základě dohody obou rodičů svěřen nezletilý do střídavé péče s tím, že u otce bude každý sudý týden a u matky každý lichý týden a že otec je povinen přispívat na jeho výživu matce částkou 1 500 Kč. Na základě odvolání otce pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. O změněně výchovy nezletilého soudy rozhodly podle ustanovení §909 občanského zákoníku, neboť shledaly, že se změnily poměry, a tato změna je dle jejich názoru závažnějšího charakteru. Mezi rodiči počaly neshody ohledně výchovy nezletilého, které se zejména týkaly jeho docházky do mateřské školy. Nezletilý navštěvuje mateřskou školu v místě bydliště matky, tato je od místa bydliště otce vzdálena 40 km, přičemž otec původně přislíbil, že nezletilého bude do této mateřské školy vozit i v době, kdy bude trávit týden u něj. Později však vyvinul snahu, aby nezletilý chodil v této době do mateřské školy v místě jeho bydliště, či nechodil vůbec. Na matce si vymohl snížení výživného s tím, že je použije na nákup pohonných hmot. Opatrovnické soudy dospěly k závěru, že pro pokračování střídavé výchovy nejsou dány základní podmínky, neboť v zájmu zachování duševního zdraví dítěte je důležité, aby rodiče byli schopni spolu komunikovat a zajistit dítěti jednotnou výchovu. Podle jejich názoru je matka vyzrálejším rodičem, neboť je to ona, kdo ustupuje otci v jeho požadavcích, a proto skýtá pro dítě větší jistotu a stabilitu sociálních vztahů nezletilého a stabilitu jeho ukotvení v předškolním, školním a rodinném prostředí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů porušily jeho základní práva tím, že ve velice krátké době od pravomocného svěření nezletilého do střídavé výchovy změnily rozhodnutí o péči o nezletilého a svěřily ho do výlučné péče matky, ačkoli pro takovou změnu nebyly splněny podmínky stanovené v §909 občanského zákoníku. Důvodem ke změně rozhodnutí soudu o péči nezletilého dítěte dle citovaného ustanovení občanského zákoníku však může být pouze změna závažnějšího rázu. Změna dosavadního výchovného prostředí je odůvodněna tehdy, když dosavadní úprava již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilého dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje. Nepředpokládá se tak, že rozhodnutí o úpravě poměrů dítěte bude měněno vždy, změní-li se okolnosti, za nichž bylo vydáno. V tomto směru stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. V řízení neměly soudy zjišťovat, zda jsou důvody pro pokračování ve stávající formě péče, nýbrž jestli nastaly závažné skutečnosti odůvodňující změnu výchovy. V této souvislosti soud akcentuje mateřskou školu, z níž má být nezletilý v důsledku rozhodnutí otce ob týden vytržen. Jestliže dle judikatury Ústavního soudu není překážkou pro střídavou výchovu ani školní docházka do dvou různých základních škol, pak nemůže být důvodem pro změnu střídavé výchovy docházka do mateřské školy zvláště za situace, kdy od samého počátku, tedy od září 2018, byl nezletilý zvyklý, že je ve školce každý druhý týden, přičemž za dva měsíce, které uplynuly od zahájení jeho docházky do školky do podání návrhu matky na změnu výchovy, nebylo zjištěno, že by tento způsob nezletilému nevyhovoval.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
6. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
8. Dovozuje-li však stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, a odkazuje-li přitom na nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, který soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem dítěte způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz zejména vzhledem k věku nezletilého potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Oba soudy na základě přímosti a ústnosti soudního jednání shledaly takovou změnu poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku, jež vyžaduje i změnu výchovného prostředí nezletilého, přičemž své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li opětovně ke změně poměrů.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Pro postup dle §39 zákon o Ústavním soudu neshledal Ústavní soud relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu