ECLI:CZ:US:2012:2.US.1780.10.1
sp. zn. II. ÚS 1780/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 16 Co 241/2007 - 227 ze dne 22. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2, 4 a 38 téhož pramene.
Stěžovatel je přesvědčen, že shora označeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když v poučení o možnosti podání dovolání Krajský soud v Ostravě uvedl, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v předmětném řízení domáhal po vedlejším účastníku, žalovaném J. H., zaplacení částky 43.830,- Kč z titulu nároku na odstupné a další plnění v souvislosti se skončením pracovního poměru. Ve věci rozhodoval nejprve Okresní soud v Olomouci, který svým rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 16 C 269/2005 - 137, žalobě co do částky 37.334,- Kč vyhověl, ve zbývajícím rozsahu řízení zastavil. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 6 Co 241/2007-172, změnil prvoinstanční rozsudek tak, že žalobu na zaplacení co do částky 26.854,- Kč zamítl a co do částky 10.480,- Kč rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Dne 29. 9. 2009 Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 21 Cdo 2461/2008-210 rozhodnutí krajského soudu s výjimkou výroku, jímž odvolací soud potvrdil stěžovatelovo právo na plnění ze strany žalovaného ve výši 10.480,- Kč, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k některým odlišným závěrům ohledně pojmu "pracovní cesta" ve spojitosti cestovními náhradami, kterých se stěžovatel rovněž domáhal. Krajský soud v Ostravě následně rozhodl ústavní stížností dotčeným rozsudkem, v němž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že co do zaplacení částky 26.854,- Kč se žaloba zamítá.
Poslední rozhodnutí obecného soudu rozporuje stěžovatel stížností, ve které brojí proti poučení soudu, jež proti tomuto rozsudku nepřipouští podat dovolání. Tuto skutečnost připisuje zákonu č. 7/2009 Sb., kterým byl podstatným způsobem změněn občanský soudní řád. V posuzované věci se dle stěžovatele promítla změna v otázce přípustnosti dovolání v případech tzv. bagatelních sporů, když s účinností od 1. 7. 2009 byla hranice přípustnosti dovolání zvýšena z 20.000,- Kč na 50.000,- Kč. Stěžovatel poukazuje na to, že z ustanovení části I, článku II bodu 1 zákona č. 7/2009 Sb., ve spojení s bodem 12 téhož článku, lze (a contrario) usuzovat, že znění ustanovení §237 občanského soudního řádu se aplikují po dni účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. i na řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona, tedy i přede dnem 1. července 2009. To však považuje stěžovatel za protiústavní. Domnívá se, že se v daném případě jedná o zpětnou účinnost zákona, která byla přijata proti právní zásadě "Lex retro non agit". Své závěry opírá o citaci z publikace Teorie práva od V. Knappa (1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 208 in fine).
Na prvém místě považuje Ústavní soud za potřebné konstatovat, že stěžovatel směřuje své námitky vůči rozsudku Krajského soudu v Ostravě skrze výhrady týkající se neústavnosti příslušných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., v nichž spatřuje porušení zásady obecného zákazu retroaktivity. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, z něhož však nevyplývá, že by stěžovatel vznesl společně s návrhem na zrušení citovaného soudního rozhodnutí rovněž i návrh na zrušení těchto zákonných ustanovení, tedy že by podal tzv. kumulovanou ústavní stížnost ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal ani podmínky pro postup podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Bezpochyby lze souhlasit s názorem stěžovatele vyjádřeného prostřednictvím citované publikace, že zákaz retroaktivity je jedním z nezbytných požadavků právní jistoty a i když není v našem právním řádu (na rozdíl od řady cizích, viz kupř. čl. I oddíl 9 Ústavy Spojených států, čl. 20 in fine Ústavy Finska z 17. července 1919, resp. oddíl 79 platné Ústavy Finska z 11. června 1999 nebo propracovaný zákaz retroaktivity zákona v čl. 54 Ústavy Ruské federace z 12. prosince 1993 v platném znění apod.) v obecné poloze nikde výslovně zakotven, je třeba jej dovodit z čl. 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 27/09, kterým byl zrušen ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, kde se podrobněji vyjádřil k otázce nepřípustnosti zpětné účinnosti zákona jako podstatné náležitosti demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy.
Nelze ovšem přehlédnout, že právní teorie nahlíží na zpětnou účinnost ve dvojí rovině, když rozeznává jednak pravou retroaktivitu, jednak tzv. nepravou retroaktivitu (ostatně blíže k tomu viz výše citované publikace). Přitom znaky, které charakterizují tzv. pravou retroaktivitu, nedopadají na případ zmíněných ustanovení novely občanského soudního řádu, neboť jednak nedochází ke (zpětným) změnám účinků procesněprávních úkonů (ať už ve prospěch nebo neprospěch účastníků), které byly učiněny do nabytí její účinnosti, jednak je třeba vycházet z obecné zásady, která je imanentní samotné povaze soudního nebo jakéhokoli jiného právního řízení, a to že v právním řízení je nutno aplikovat vždy ty procesní normy, které jsou účinné v době, kdy se o věci, v daném případě o dovolání coby mimořádném opravném prostředku, rozhoduje. Nadto zákonodárce tuto zásadu ve vztahu k institutu dovolání modifikoval tak, že potenciální záporné dopady eliminoval v případech, kdy odvolací soud vyhlásil, resp. vydal své rozhodnutí ještě před 1. červencem 2009 (viz vzpomínaný bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Na tomto místě je rovněž vhodné podotknout, že Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní ani samotné zvýšení hranice pro podání dovolání v bagatelních sporech z částky 20.000,- Kč na 50.000,- Kč, resp. z 50.000,- Kč na 100.000,- Kč v obchodních věcech, tj. že by tyto změny ve svém důsledku vedly k odepření přístupu k soudu, tedy k denegationi iustitiae. Již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 681/09 Ústavní soud stran koncepce dovolání uvedl, že "Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran". Pro stručnost Ústavní soud na tyto závěry odkazuje.
Ústavní soud však také pokládá za vhodné doplnit, že zákonodárce přistoupil k navýšení peněžitých částek po více jak třinácti letech, a to s ohledem na znehodnocení měny, její kupní síly, k němuž za tuto dobu v důsledku jejích vlastností coby měny ze zákona nekryté stabilními rezervními aktivy (tj. tzv. fiat měny) nevyhnutelně muselo dojít, a je zřejmé, že k němu skutečně došlo (nic na tom nemění ani ust. §§35 a 36 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Na "bagatelnost" sporu zákonodárce nazírá nikoli skrze nominální hodnotu plnění, o kterém bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto, nýbrž skrze jeho skutečnou, reálnou hodnotou. Nelze mu tudíž vyčítat, že přistoupil k úpravě těchto limitů, které mají své opodstatnění v hospodářských faktorech, jež v průběhu legislativního procesu zohlednil.
Krajský soud nepochybil, jestliže v poučení svého rozsudku uvedl, že dovolání proti němu není přípustné, jelikož rozsudek je datován dnem 22. března 2010. V té době již téměř tři čtvrtě roku platila nová úprava dovolání v bagatelních věcech, kterou odvolací soud správně vyhodnotil a použil.
Protože stěžovatel dále neuvádí žádné jiné důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno, nezbylo Ústavnímu soudu, než aby ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu