ECLI:CZ:US:2023:2.US.1797.22.1
sp. zn. II. ÚS 1797/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022, č. j. 30 Cdo 2005/2021-534, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 35 Co 310/2020-490, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2020, č. j. 15 C 51/2019-430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo dne 18. 1. 2010 zahájeno trestní stíhání pro zločin zpronevěry. Krajský soud v Ústí nad Labem v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 49 T 14/2010 stěžovatele dvakrát obžaloby zprostil, jeho rozsudky k odvolání státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem následně stěžovatele shledal vinným, jeho rozsudek k odvolání stěžovatele zrušil Vrchní soud v Praze a nově sám rozhodl, že stěžovatel je vinen. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté vydal v čase dva rozsudky, kterými stěžovatele obžaloby zprostil. První z nich zrušil Nejvyšší soud a věc vrátil vrchnímu soudu s pokynem řídit se závazným právním názorem dovolacího soudu. Druhý z nich je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, č. j. 6 To 39/2016-2189, který téhož dne nabyl právní moci, a stěžovatel jím byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
3. Stěžovatel se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a následně na soud s žalobou o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti státu"). Stěžovatel samostatnou žalobou uplatnil proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti nárok za náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 o tomto nároku vedl řízení vedené pod sp. zn. 15 C 51/2019. V něm soud konstatoval, že délka trestního stíhání stěžovatele byla naprosto nepřiměřená a přiznal mu odškodnění v částce 211 456,80 Kč s příslušenstvím. K odvolání ČR - Ministerstva spravedlnosti Městský soud v Praze částku odškodnění snížil a pravomocně přiznal stěžovateli odškodnění v částce 167 700 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel rozhodnutí obecných soudů vydaná v tomto řízení napadl samostatnou ústavní stížností, o níž probíhá řízení pod sp. zn. III. ÚS 1798/22.
4. V nyní posuzované věci o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 15 C 51/2019-430, uložil ČR - Ministerstvu spravedlnosti (v původním řízení vystupovalo jako žalovaný, nyní jako vedlejší účastník) povinnost zaplatit stěžovateli 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), povinnost zaslat stěžovateli úřední omluvný dopis opatřený podpisem ministra spravedlnosti s omluvou specifikovaného znění (výrok II.), žalobu zamítl co do částky 750 000 Kč s přísl. a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 94 534,20 Kč od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok III.) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 43 264,50 Kč (výrok IV.)
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích II a III, ve vyhovujícím výroku I jej co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 150 000 Kč od 9. 4. 2019 do 18. 8. 2020 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 2005/2021-534, odmítl.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná délku a průběh svého nezákonného trestního stíhání. Namítá, že obecné soudy nesprávně od vypočtené výše nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním odečetly část již dříve přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání. S takovým postupem stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že tak obecné soudy učinily v rozporu s judikaturou. Stěžovatel napadá i výběr srovnávaných případů, které obecné soudy pro komparaci s jeho věcí vybraly. Podle jeho názoru je jeho věc natolik jedinečná, že žádný srovnatelný případ v dosavadní soudní praxi neexistuje. Soud prvního stupně navíc vybraný rozsudek neprovedl jako důkaz, ale na rozhodnutí ze své praxe, které hodlá ve stěžovatelově případu zohlednit, upozornil až po provedeném dokazování bezprostředně před odročením jednání za účelem vyhlášení rozsudku.
8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
11. Ústavní soud se k otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil (za všechny srov. např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16). Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci, totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany.
12. Obecné soudy přitom ve svém postupu vyšly z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 a ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Těmi jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozeného. Existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, se na základě samotného faktu proběhlého trestního stíhání automaticky nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení), ale zpravidla musí být prokázána.
13. V přezkoumávaném řízení obecné soudy citovanou judikaturu rekapitulovaly a poté rovněž na daný případ aplikovaly. Nalézací soud zvolil případ známý mu z vlastní předchozí úřední činnosti, který považoval za srovnatelný pro stanovení výše přiznaného zadostiučinění, a poté provedl posouzení, které konkrétní okolnosti srovnávaného případu jsou podobné, resp. odlišné. Odvolací soud doplnil případ ze své rozhodovací praxe, který je podle jeho názoru pro srovnání s případem stěžovatele přiléhavější. Oba obecné soudy u případů srovnávaly povahu trestné činnosti, délku trestního řízení, jakož i dopad trestního stíhání do osobního či soukromého života poškozených (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovateli lze přisvědčit, že pro srovnání použité případy nejsou zcela totožné s jeho věcí a že se soudy v argumentaci nezabývaly všemi rozdílnými prvky těchto případů. Tyto námitky stěžovatele by však byly obecně uplatnitelné proti jakémukoliv srovnávání - žádné dva případy odehrávající se v reálném světě nemohou být totožné a šlo by mezi nimi teoreticky najít takřka nekonečné množství odlišností. Jinak řečeno, stěžovatel se fakticky vymezuje proti metodě, kterou obecné soudy pro určení zadostiučinění používají. Srovnávací přístup lze považovat za racionální metodu pro stanovení náhrady za újmu. Nelze se pouze s odkazem na jedinečnost každého případu automaticky uchylovat k použití kritéria "obecného vnímání spravedlnosti", protože takové vnímání je z definice subjektivní a docházelo by poté k nedůvodným rozdílům v odškodňovací praxi a porušení zásady rovnosti před zákonem.
14. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jak už bylo řečeno, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012). V dané věci při posouzení jiného nároku stěžovatele na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání již soud přihlédl ke zvýšenému významu řízení pro žalobce (význam předmětu řízení pro poškozeného je výslovně uveden jako zákonné kritérium podle §31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu pro stanovení výše odškodnění) a vedle samotné délky řízení, jejíž dopad do sféry poškozeného se presumuje bez dokazování, jej soud zohlednil a odškodnění proto navýšil. Ve svých úvahách o přiměřenosti částky za jiný nárok stěžovatele z titulu nezákonného trestního stíhání obecné soudy správně hodnotily jako jeden z parametrů i celkovou nepřiměřenou délku trestního stíhání stěžovatele. Při komplexním posouzení dopadu nezákonného trestního stíhání do osobní sféry stěžovatele bylo namístě snížit výslednou částku odškodnění, kterou již soudy stěžovateli pro zvýšený význam předmětu řízení v jiném rozhodnutí pravomocně přiznaly. Nejedná se přitom o celou částku odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, ale pouze o částku odpovídající zvýšení kompenzace pro vyšší význam předmětu řízení pro stěžovatele. Ústavní soud volbu případů ani jejich posouzení ve vztahu k řešenému případu nepokládá za excesivní.
15. Námitka stěžovatele, že nalézací soud srovnávaný případ neprovedl jako důkaz u jednání, ale konstatoval jej až před odročením, je nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v odvolání. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
16. Ústavní soud nijak nerozporuje pocit stěžovatele z nízké výše stanoveného odškodnění a v zásadě s ním souhlasí, že výsledná částka mu nemůže zcela nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Ústavní soud u přezkoumávané věci posoudil, zda obecné soudy aplikovaly v řízení řádně výše předestřený rámec a s ohledem na uvedené došel závěru, že vůči postupu obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad a nevidí důvod ke kasačnímu zásahu. Proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu