ECLI:CZ:US:2002:2.US.18.02
sp. zn. II. ÚS 18/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 176/2000-34, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2002, se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Napadené rozhodnutí považuje za nedůvodné a nespravedlivé.
Z obsahu spisového materiálu, připojeného k ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Obvodní úřad Městské části Praha, odbor výstavby, rozhodnutím ze dne 14. 4. 1999, čj. Výs.Koš.1181-1673/99-Pí-R, dodatečně povolil stavebníkům B. a V. T. stavbu plné zdi oplocení včetně zábradlí na pozemku č. parc. 2053/2 a č. parc. 1037/4 u domu č.p. 1181 v k.ú. K. M. hlavního města Prahy, odbor výstavby, jako odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 31. 1. 2000, čj. MHMP-62587/1999/VYS, zamítl odvolání V. Š. jako nepřípustné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 176/2000-34, žalobou napadené rozhodnutí M. hlavního města Prahy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Podle §27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, na nějž odkazuje čl. 88 odst. 1 Ústavy, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů oprávněných k podání návrhu, je stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vždy proto musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.
V dané věci se M. hlavního města Prahy zřejmě považuje za "právnickou osobu", ačkoliv z povahy projednávané věci je zřejmé, že je úřadem obce s přenesenou působností, vykonávající státní správu (§61 a násl. zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, §117 odst. 1 písm. c) zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řízení, ve znění pozdějších předpisů). V uvedeném správním řízení M. vystupoval v postavení správního orgánu rozhodujícího o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu v oblasti státní správy (§1 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného vyplývá, že v daném právním vztahu vystupoval v nadřazeném postavení, nikoliv v postavení rovném. Pokud tedy bylo jeho rozhodnutí úspěšně napadeno správní žalobou, nemůže podat proti rozhodnutí správního soudu ústavní stížnost, neboť jako orgán státu není nositelem základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na závěry, které přijalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99. Těmto závěrům svědčí i formulace čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za poškozené v důsledku porušení svých základních práv, přiznaných Úmluvou nebo Protokoly. Ústavní soud rovněž poukazuje na své rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 416/97 (publikované pod č. 10 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10), v němž se uvádí, že funkcí ústavní stížnosti je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoliv však řešení sporů mezi orgány veřejné moci. Na uvedeném závěru nemůže v dané věci nic změnit ani okolnost, že M. hl. města Prahy vystupoval jako účastník v řízení vedeném u Městského soudu v Praze podle části páté občanského soudního řádu, neboť v tomto řízení měl jako žalovaný zvláštní procesní způsobilost dle ustanovení §250 odst. 4 občanského soudního řádu.
S ohledem na předchozí uvedené závěry Ústavní soud dále neposuzoval jiné důvody, které by zřejmě vedly k odmítnutí návrhu jako opožděně podaného a nepřípustného pro nevyčerpání všech právních prostředků.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 1. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj