ECLI:CZ:US:2007:2.US.1818.07.1
sp. zn. II. ÚS 1818/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. L. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem Na Pískách 477, Soběslav, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2007, sp. zn. 21 Co 242/2007, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) M. B., 2) Š. B., 3) R. B., 4) E. B. a 5) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. července 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2007, sp. zn. 21 Co 242/2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2006, č. j. 0P 220/2003-298, podle nějž jsou prarodiče [vedlejší účastníci řízení 4) a 5)] oprávněni stýkat se s nezletilými dětmi [vedlejší účastníci řízení 1) a 2)] každou první lichou sobotu v měsíci od 13:00 hod do 16:00 hod společně s otcem [vedlejší účastník řízení 3)], tak, že děti převezmou a předají ve stanovenou dobu v místě bydliště matky (stěžovatelka), která děti ke styku řádně připraví. Tvrdí, že obecný soud porušil základní práva obsažená v čl. 3, a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že k porušení základních práv došlo nesprávnou aplikací §27 odst. 4 zákona o rodině, neboť soud prvého stupně nezjišťoval konkrétní zájem dětí, přestože je vyslechl. Záznamem o tomto výslechu jsou čtyři odstavce v protokolu, přestože tento výslech trval téměř dvě hodiny. Nebylo vyhověno požadavku stěžovatelky, aby byl o tomto výslechu pořízen zvukový záznam. Obecné soudy tudíž nepřihlédly k samostatně specifikovaným názorům dětí ve stáří 10 a 12 let. Stěžovatelka zásah do svých základních práv spatřuje v omezení svého výchovného působení na děti ve prospěch prarodičů v důsledku nerespektování názorů dětí v této otázce. Je třeba zdůraznit, že práva dítěte zakotvená v čl. 3 a čl. 12 odst. 1 a 3 Úmluvy bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům, tedy ani stěžovatelce.
Úmluva je, podobně jako jiné instrumenty na poli základních práv a svobod dítěte, postavena na principu přednosti výchovy dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí. Jsou to tedy rodiče, kteří mají jako první zajistit zdravý a všestranný rozvoj dítěte. Současně jsou Úmluva a další instrumenty na poli práv dítěte postaveny na povinnosti státu zajistit, aby rodiče vůči dětem své povinnosti plnili, a to případně i proti vůli rodičů a dětí, o něž jde. V tomto kontextu je nutno nahlížet na čl. 12 Úmluvy, který respekt k názoru dítěte, o které se jedná, dává do rámce řízení konaného soudem. V konečném důsledku je to soud, který musí vyhodnotit názor dítěte, dát jej do souvislosti s dalšími skutečnostmi, a na základě toho rozhodnout. V žádném případě z čl. 12 Úmluvy nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující a že by tudíž nemohl rozhodnout odlišně od tohoto názoru. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo, aby se všechny dotčené osoby a orgány dozvěděly o názoru dítěte a z něj pak ve své činnosti nadále vycházely.
To by však odporovalo přirozenosti dítěte, které ani v 10 či 12 letech ještě není natolik vyspělé, aby rozhodovalo o všech otázkách, které se ho týkají. Na tomto principu je ostatně vypracována původně římskoprávní koncepce rozlišující mezi způsobilostí k právům a povinnostem a způsobilostí k právním úkonům. Dosažení věkové hranice k posledně uvedené je přitom ve všech demokratických právních státech posunuto až k věku, který je podle místních, sociálních a kulturních zvyklostí obvyklý pro plnohodnotnou účast na životě společnosti. Do jeho dosažení jsou to v prvé řadě rodiče, kdo mají dítě zdravě formovat a zastupovat, a pokud se to neděje nebo to ani není možné, vstupuje na scénu stát, aby to zajistil. Stát má podle čl. 5 Úmluvy povinnost respektovat, v souladu s místním obyčejem, práva a povinnosti členů širší rodiny, kam nepochybně patří právo prarodičů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji dítěte. V našem právním řádu je tato problematika upravena v ustanovení §27 odst. 4 zákona o rodině.
Ostatně ve vztahu k názoru dítěte v soudním řízení, které se ho týká, je kritická i teorie. Podle ní je nutno brát v úvahu, že názor dítěte je velmi často ovlivněn tím rodičem, u něhož dítě je, a který styku s druhým rodičem brání, a to často vědomě, ale též zprostředkovaně, tak, že se dítě ztotožní s postojem rodiče, který má na jeho výchovu rozhodující vliv. Z poznatků soudní praxe vyplývá, že v četných případech dítě reprezentuje určitý názor hlavně z důvodu, aby neublížilo tomu rodiči, k němuž má nejintenzivnější citový vztah. Je tedy nutno vycházet z toho, že zejména děti nižšího věku nakonec přijmou řešení dospělých. Je úkolem jak rodičů samotných, tak i pracovníků sociálně-právní ochrany dětí nebo jiných odborných institucí, a také soudců, vysvětlit nezletilým dětem právní stav, důležitost rozhodnutí soudu i z hlediska delšího časového horizontu a významu kontaktu s oběma rodiči pro jeho celý budoucí život. (Holub, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Linde Praha: 2005. str. 61).
Ústavní soud je toho názoru, že obecný soud respektoval shora uvedená kritéria a souvislosti. Obecný soud dospěl k závěru, že v zájmu dětí na jejich řádném vývoji není izolace od prarodičů, a že tedy a contrario je v jejich zájmu, aby se s prarodiči stýkali, což stěžovatelka evidentně pominula. Stejně tak obecný soud dospěl k závěru, že zájem dětí nelze vykládat jako akceptaci jejich stanoviska, formovaného dosavadním výchovným působením. Přitom označil poměry v rodině za sociálně patologické, a to právě působením stěžovatelky a jejího okolí, které dlouhodobě znemožňuje efektivní působení otce a jeho rodičů na děti, v situaci, kdy pro neumožnění tohoto působení neexistuje žádný konkrétní věcný důvod. V odmítavém stanovisku dětí přitom neshledal racionální důvody, avšak evidentně respektoval jejich zájem, že pokud bude styk s prarodiči upraven, aby k němu docházelo v době nařízeného styku s otcem. Z protokolu o jednání soudu prvého stupně, který byl stěžovatelkou v kopii předložen, přitom vyplývá, že děti byly již ze strany soudu prvého stupně vedeny k respektu k soudnímu rozhodnutí vydanému v jejich zájmu. Postup, závěry a rozhodnutí obecného soudu lze tedy označit za ústavně souladné.
Nebylo tedy shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu