ECLI:CZ:US:2011:2.US.185.06.1
sp. zn. II. ÚS 185/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006 sp. zn. 7 Tdo 19/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a dle čl. 90 a 95 Ústavy, přičemž navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil, že v dané věci byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 1 T 425/2004, uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a to jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění okresního soudu spočíval v podstatě v tom, že stěžovatel a obviněný P. M. dne 7. 5. 2004, okolo 04:00 hodin v součinnosti nejméně s jednou další osobou záměrně založili požár v objektu bývalého kulturního domu tak, že zapálili na devíti místech ve všech podlažích budovy hořlavou látku, v důsledku čehož došlo k výbuchu, a na objektu způsobili škodu ve výši nejméně 2.200.000,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 3 To 609/2005, odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shledal jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti na nálezy Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 565/02, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 216/04), a cituje z nich relevantní právní argumentaci, kterou odůvodňuje tvrzenou protiústavnost výkladu Nejvyššího soudu v dané věci, že v dovolacím řízení nelze uplatnit žádnou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že v dovolacím řízení nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Jednou z podmínek dovolání, které garantují projednání ve spravedlivě provedeném řízení, je uplatnění námitek korespondujících se zákonným dovolacím důvodem. Stěžovatel uplatnil námitky, které žádný z deklarovaných dovolacích důvodů nenaplňovaly, proto bylo jeho odvolání odmítnuto. Nejvyšší soud dále odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí, pro které nepovažoval námitky stěžovatele proti skutkovému základu rozhodnutí odvolacího soudu za zákonný dovolací důvod.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.
Podstatou námitek proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, a z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Dále v případech, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení - sv. 29. Praha, C. H. Beck 2003, nález č. 10, str. 69).
Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech zabýval restriktivním výkladem ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz např. nález, sp. zn. IV. ÚS 564/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293 a dále nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 a III. ÚS 715/06.). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nebyl shledán. K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyšší soud není za těchto okolností povolán.
Své dovolání ze dne 28. 11 2005 stěžovatel opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu.
Jako jediný konkrétní důvod dovolání stěžovatel uvedl, že okresní soud nesprávně hodnotil nepřímé důkazy, když dospěl k závěru, že zranění, která stěžovatel utrpěl, nemohla vzniknout v předsálí za vchodovými dveřmi a stěžovatel se proto musel nacházet v epicentru výbuchu a dále, že umístění ohnisek požáru a místa výbuchu zcela vylučuje, aby k iniciaci požáru došlo z jediného místa. Podle stěžovatele je závěr nalézacího soudu skutkově nepodložený, neboť pokud by tomu tak bylo, výbuch by pravděpodobně nepřežil, což uvedli zpracovatelé odborných vyjádření při veřejném zasedání. Obhajoba stěžovatele si nechala vypracovat odborné vyjádření, jehož závěrem je, že k iniciaci požáru mohlo dojít tak, jak uvedl obžalovaný P. M., tedy od zapálení cigarety v předsálí budovy. Stěžovatel v dovolání vyjádřil přesvědčení, že k příčinám požáru je třeba přibrat soudního znalce.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale nesou se v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací a odvolací soud. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ústavní soud k výše uvedenému doplňuje, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudů na straně druhé.
Jestliže stěžovatel namítal, že existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, vycházel tak pouze z odborného vyjádření Ing. D., jež si vyžádala obhajoba, a které spíše svědčilo pro verzi stěžovatele. Odvolací soud, který částečně korigoval závěr soudu nalézacího o epicentru výbuchu, však vycházel jak z již zmíněného odborného vyjádření, tak z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, zpracovaného inspektorem požární ochrany. K odstranění rozporů obou odborných vyjádření odvolací soud v rámci veřejného zasedání vyslechl oba zpracovatele a dospěl k závěru, že zadání znaleckého posudku k objasnění příčin požáru není nezbytné. Soud se přiklonil k závěrům inspektora požární ochrany, jehož odborné vyjádření se mu jevilo jako přesvědčivější. Ten uvedl, že pokud by byl požár iniciován zapálením cigarety, mělo by to zásadní následky pro život a zdraví stěžovatele, což vylučuje to, aby se stěžovatel nacházel v epicentru výbuchu. Ke vzniku požáru pak uvedl, že ten byl založen pomocí hořlavé kapaliny a zapálením na více místech. Odvolací soud pak na základě vyjasnění rozporů mezi oběma odbornými vyjádřeními a na základě dalších důkazů, z nichž vycházel i soud nalézací, odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Nejvyšší soud tedy postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními trestního řádu, a proto na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu