ECLI:CZ:US:2000:2.US.185.99
sp. zn. II. ÚS 185/99
Usnesení
ll. ÚS 185/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti C., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 10. 2. 1999, č j. 16 Ca 93/97 - 29, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v ústí nad Labem ze dne 19. 12. 1996, č.j. 13233/140/94, a platebnímu výměru Finančního úřadu v Teplicích ze dne 23. 2. 1994, č. 180/94, č.j. FÚ/IV/723/94/Ros., za účasti Krajského soudu v ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízeni, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá shora citovaný rozsudek Městského soudu v Ústi nad Labem, kterým byla zamítnuta žaloba proti rubrikovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým byl potvrzen platební výměr na daň darovací. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byly porušeny obecné zásady, uvedené v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména byla porušena odpovídající povinnost státu z čl. 1 1 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Podle názoru stěžovatelky jí orgány státní moci uložily daň, aniž to příslušný zákon stanoví.
Základem jeho ústavní stížnosti je polemika s právním závěrem finančních úřadů i obecného soudu, podle kterého je případ kupní smlouvy automaticky bez dalšího považován za bezúplatné, popř. zčásti bezúplatné nabytí majetku podle §6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 18/1993 Sb. Předmětná kupní smlouva však byla z hlediska soukromoprávního uzavřena podle §588 o.z. nepochybně jako smlouva kupní, aniž by odchylné sjednání kupní ceny mohlo mít za následek změnu charakteru právního úkonu. Cena pak byla sjednána bez jakéhokoli regulačního omezení v souladu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách. Veřejnoprávní předpis nemůže připouštět různé výklady. Pokud stát ukládá daňovým subjektům povinnost, musí tak učinit jasně a srozumitelně. Fikci darování proto musí jasně a výslovně stanovit, což se nestalo. Stěžovatelka proto navrhuje, aby byl zrušen napadený rozsudek Městského soudu v Praze, stejně jako rubrikovaná rozhodnutí obou orgány finanční správy.
li. U5 185/99
Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. D. Š., která setrvala na stanovisku soudu a navrhla zamítnutí stížnosti. Za vedlejšího účastníka se vyjádřil jeho ředitel Ing. J. H. Poukázal na rozdíl mezi veřejnoprávní a soukromoprávní úpravnu a na pojem daňové fikce, se kterou pracovalo tehdy platné znění zákona č. 357/1992 Sb., přičemž zdůraznil, že tento zákon nepoužíval pojem darování, ale širší pojem právního úkonu. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Obdobný názor zaujal i ředitel finančního úřadu v Teplicích Ing. J. W.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení ti 30 odst. 1 a ti 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat opodstatněnost stěžovatelčina podání.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad soudního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Pokud jde o vlastní spornou otázku, mohl se Ústavní soud omezit pouze na její ústavní stránku, neboť není soudem nadřízeným soudům obecným, a tedy nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů) ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není taktéž zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím. pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem Či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V této souvislosti nebylo shledáno zjevné porušení uvedených ústavních ustanovení. Je věcí osob soukromého práva, aby při dispozici se svým majetkem v mezích čl. 2 odst. 3 Listiny projevovaly autonomně svou vůli, a to i při stanovení ceny předmětu kupní smlouvy na základě dražby. Ve smyslu téhož ustanovení, stejně jako čl. 4 odst. 1 a ČI. 11 odst. 5 Listiny však stát stanoví veřejnoprávní podmínky vybírání daní, kde se nemusí pojmy práva veřejného a soukromého krýt. Projevy vůle na poli soukromého práva tak nemohou bezprostředně vyřadit působnost norem práva daňového, pokud tyto respektují ústavní kautely.
Stát stanovil, jakým způsobem bude stanoven daňový základ pro případ nikoli darování ve smyslu práva soukromého, Nýbrž pro jakékoli nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud k němu dochází zcela nebo zčásti bezúplatně. Dále ústavně konformním způsobem stanovil, že základem daně bude u nemovitostí cena majetku, zjištěná podle zvláštního předpisu, kterým byla v té době vyhláška ministerstva financí České republiky č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky ministerstva financí České republiky č. 110/1992 Sb. Pro takový případ je nutno konstatovat, že orgány finanční správy postupovaly v mezích čl. 2 odst. 2 Listiny, když podle zákonných předpisů, které jim to umožňovaly, vyměřily a vybraly darovací daň.
11. ÚS 185/99
Pokud při stanovení daňového základu a předmětu daně v §6 odst. 1 a §7 odst. 1 a 2 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb., stát jako veřejná moc nepřekročil vleze dané právě čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, nelze vlít z ústavního hlediska proti postupu jeho orgánů námitek, zejména když, jejich postup je kryt i čl. 4 odst. 2 Listiny, který v této souvislosti umožňuje i zásah do základních práv na rozdíl od čl. 4 odst. l, kdy musí být základní práva zachována. V takovém případě není z hlediska veřejného práva rozhodující otázkou hodnota nemovitosti, které se právní úkon týká, jak byla umluvena mezi stranami, nýbrž hodnota nemovitosti, stanovená podle pravidel pro oceňování majetku. Zde byla věnována znaleckým posudkům potřebná péče a stěžovatelka v tomto směru ani námitky nevznáší.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu