ECLI:CZ:US:2018:2.US.1862.18.1
sp. zn. II. ÚS 1862/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2018 č. j. 16 C 3/2018-85, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2018 č. j. 16 C 6/2018-113 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2018 č. j. 16 C 1/2018-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na tvůrčí a duševní činnost dle čl. 34 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, a dále čl. 1 odst. 2 a čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. odst. 3 Bernské úmluvy a čl. 1 Římské úmluvy.
2. Krajský soud svými ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítl tři prakticky totožné žaloby stěžovatele (směřující však proti odlišným žalovaným). Těmito žalobami se stěžovatel po žalovaných domáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve výši dvakrát 3 000 Kč (viz řízení vedená pod sp. zn. 16 C 6/2018 a pod sp. zn. 16 C 1/2018) a 1 500 Kč (viz řízení vedené pod sp. zn. 16 C 3/2018). Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že žalovaní bez právního důvodu provozovali představení Afrika a představení České nebe, které odehrál soubor Divadla Járy Cimrmana v nastudování režiséra Ladislava Smoljaka. Mezi stěžovatelem a žalovanými nebylo sporné, že byla vyrovnána autorská odměna za užití textu divadelní hry, sporným však zůstalo, zda měla být uhrazena i autorská odměna za provedení díla označovaného stěžovatelem jako divadelní inscenace (tj. za režijní výkon jeho otce). Krajský soud však dospěl k závěru, že výsledek tvůrčí činnosti divadelního režiséra není autorským dílem dle §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "AZ"), nýbrž výsledkem činnosti výkonného umělce dle §67 odst. 1 AZ. Stěžovateli tudíž nenáleží nárok na odměnu za provedení předmětných divadelních inscenací, resp. nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud neměl za důvodné ani námitky stěžovatele stran porušení Bernské a Římské úmluvy a rozpor těchto mezinárodních smluv s AZ. Z tohoto důvodu nepovažoval ani za nutné předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), neboť citované úmluvy nejsou právními předpisy Evropské unie, a ani mu nebylo známo, že by právní akty evropského práva jakkoli upravovaly otázku autorství režiséra k divadelní inscenaci, natož aby tak činily odlišně od vnitrostátní právní úpravy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry krajského soudu, že činnost režiséra je činností výkonného umělce. Rozhodnutí krajského soudu tak porušila jeho vlastnické právo a také ústavní garanci práva dědického. V návaznosti na to také shledává porušení svého práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, potažmo práva na spravedlivou odměnu za práci a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud dle jeho názoru svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a také v tom, že při rozhodování nevypořádal některé jím uplatněné argumenty a odmítl provést některé jím navržené důkazy. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 10 Ústavy, neboť krajský soud na jeho věc aplikoval AZ namísto již výše zmíněné Bernské a Římské úmluvy, dle nichž nelze režiséra považovat za výkonného umělce, resp. tyto chrání i úpravy a jiná zpracování díla jako díla původní. Konečně, v souvislosti s tím mělo být také porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť krajský soud odmítl podat předběžnou otázku k SDEU.
4. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena základní práva stěžovatele.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje efektivitu soudní kontroly ústavnosti. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by tak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, stížnost č. 52036/09].
6. V nyní projednávaných věcech byl spor veden o částky dvakrát 3 000 Kč (řízení vedená pod sp. zn. 16 C 6/2018 a sp. zn. 16 C 1/2018) a 1 500 Kč (řízení vedené pod sp. zn. 16 C 3/2018). Vzhledem k tomu, že se jednalo o tři na sobě nezávislá řízení s odlišným okruhem účastníků, však nelze předmětná plnění jednoduše sečíst. Naopak, je třeba je brát zvlášť (ani v opačném případě by však hranice bagatelnosti nebyla nepřekročena). Jednalo se tedy o částky, u nichž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně.
7. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však - nad rámec výše popsané polemiky s právním názorem krajského soudu - neuvádí prakticky žádné ústavně relevantní argumenty, které by přiměly Ústavní soud k tomu, aby stížnost meritorně projednal [podmínky, za nichž tak může učinit, přitom již dříve shrnul ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu