ECLI:CZ:US:2007:2.US.19.06.1
sp. zn. II. ÚS 19/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, proti jinému zásahu veřejné moci - Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, v řízení vedeném pod ČTS: OKFK-5/8-I/2004, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, v řízení vedeném pod sp. zn. 2 VZv 14/2001, spočívajícímu v řízení proti uprchlému ve věci stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 1. 2006, doplněnou podáními ze dne 22. 3. 2006, 1. 8. 2006 a 17. 10. 2006, stěžovatel brojí proti jinému zásahu veřejné moci - Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality v řízení, vedeném pod ČTS: OKFK-5/8-I/2004, a Vrchního státního zastupitelství v Praze v řízení, vedeném pod sp. zn. 2 VZv 14/2001, spočívajícímu v řízení proti uprchlému ve věci stěžovatele, a domáhá se, aby Ústavní soud uložil Policii ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a Městskému soudu v Praze (v řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 17/2006) nepokračovat v trestním řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému dle §302 a násl. zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel uvádí, že se jeho situace od doby, kdy bylo rozhodnuto o jeho trestním stíhání v režimu řízení proti uprchlému změnila tím, že je držen ve vydávací vazbě na území Bahamského společenství. Uvádí, že se na základě této skutečnosti obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství s tím, že již není na místě pokračovat proti němu v řízení jako proti uprchlému. Tyto orgány však návrhu stěžovatele nevyhověly. Jejich stanoviska ze dne 25. 10. 2005 a 3. 11. 2005 považuje stěžovatel za nesouladná s právním řádem ČR. Domnívá se, že vyhýbání se trestnímu stíhání pobytem v cizině (předpoklad aplikace §302 tr. ř.) je svoboda volby a pohybu. Pokud stěžovatel svobodu jednání, zda se chce podrobit trestnímu stíhání, nemá, a nemůže aktivně jednat v tom smyslu, zda se např. nerozhodne vrátit se do země, kde je stíhán, nemůže se svým (ne)konáním trestnímu stíhání vyhýbat. O svém pobytu a vztahu k trestnímu stíhání, pokud by se chtěl osobně hájit v souladu s řádem ČR, nemůže svobodně rozhodovat. Odkazuje přitom na komentář k trestnímu řádu (Šámal a kol., 5. vydání, Praha, 2005, II. díl, str. 2221) a judikát "R 2/2004". Domnívá se proto, že v jeho věci tím, že je nadále stíhán jako uprchlý, došlo k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podáním ze dne 1. 8. 2006 stěžovatel sděluje, že státní orgány činí vše, aby se stěžovatel nemohl vrátit do ČR, což dle něj nasvědčuje tomu, že není zájem, aby se do republiky vrátil a aby jej tak bylo možno stíhat nikoli v pozici uprchlého, což také nasvědčuje tomu, že není důvodu pokračovat v trestním řízení v režimu §302 a násl. tr.ř. Tato svá tvrzení dokládá mimo jiné rozhodnutími Policie ČR, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 7. 7. 2004, čj. SCPP-3286/PH-XIII-p-120-2004, ze dne 1. 9. 2005, čj. SCPP-2846/PH-XIII-C-2004, a ze dne 7. 3. 2006, čj. SCPP-2846/PH-XIII-C-2004, rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 26. 7. 2005, čj. SCPP-2350/C-213-2005 a sdělením Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 26. 6. 2006, čj. SCPP-2019/C-213-2006.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v rámci trestního řízení namítal, že s ohledem na změnu situace (vydávací vazba) nelze proti němu konat řízení jako proti uprchlému. K tomu se vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství v Praze přípisem ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 2 VZv 14/2001, a Nejvyšší státní zastupitelství, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality, přípisem ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 NZT 10/2003, a to následovně:
Vrchní státní zastupitelství v Praze shledalo, že důvody řízení proti uprchlému nedoznaly změn a jsou i nadále dány. Zohlednilo, že stěžovatel je ve vazbě pro účely extradičního řízení vyvolaného třetím státem, nicméně konstatovalo, že je stále na území Bahamského společenství, jehož justiční orgány v minulosti vyhověly požadavku stěžovatele, aby orgánům České republiky činným v trestním řízení nebylo umožněno doručit usnesení o zahájení trestního stíhání proti jeho osobě adresovanou do jeho rukou, což bylo zásadním důvodem pro postup dle §302 a násl. tr. ř., který trvá i nadále. Zadržení postavení stěžovatele ve vztahu k českým orgánům činným v trestním řízení nijak neoslabilo a postavení českých orgánů činných v trestním řízení zůstává neměnné. Úspěšnost jakéhokoli právního styku s Bahamským společenstvím je omezena rozhodnutím jeho Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, které stěžovatel účelově ve vztahu k trestnímu řízení v ČR a z vlastní iniciativy vyvolal a které bylo vydáno v jeho prospěch. Státnímu zástupci není znám jediný poznatek o tom, že by stěžovatel ve vztahu k trestnímu řízení, vedenému proti němu v ČR, změnil subjektivní postoj, anebo že by rozhodnutí o neumožnění doručení, které bylo z jeho iniciativy vydáno, bylo v nějakém navazujícím řízení zrušeno. Dosažitelnost obviněného pro české orgány činné v trestním řízení je trvale ve vztahu k státu Společenství Bahamy vyloučena a jde tak o situaci totožnou s tou, za které bylo dožádání dříve provedené zmařeno, a bylo právě důvodem stíhání stěžovatele jako uprchlého. Vrchní státní zastupitelství zohlednilo též rozhodnutí Nejvyššího soudu Rt 2/2004.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že postup Vrchního státního zastupitelství považuje za správný. Důvodem postupu dle §302 a násl. tr. ř. byla skutečnost, že stěžovatel podnikal ve státě Bahamského společenství kroky k přesvědčení místních státních orgánů, že jeho trestní stíhání má politický podtext a není v souladu se zákonem, v důsledku čehož by žádosti ČR o právní pomoc nemělo být vyhověno. Právě doručení obsílek stěžovateli (včetně usnesení o zahájení trestního stíhání) bylo spojeno s tím, že se stěžovatel podrobí jurisdikci České republiky, což bylo zmařeno rozhodnutím Nejvyššího soudu Bahamského společenství. Nejvyšší státní zastupitelství v tomto směru odkázalo i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03 ve věci stěžovatele s tím, že i Ústavní soud označil za podstatné pro důvodnost aplikace §302 a násl tr. ř., že stěžovatel pobývá v cizině v úmyslu nepodrobit se české jurisdikci. Taktéž Nejvyšší státní zastupitelství považuje za rozhodné, že původní důvody, které vedly k postupu dle §302 a násl tr. ř., a které byly přezkoumány i Ústavním soudem, zůstaly nezměněny. K námitce judikátem Nejvyššího soudu Rt 2/2004 sdělil, že toto rozhodnutí vychází z jiných skutkových okolností případu a na danou věc nedopadá.
Rozhodnutím Policie ČR, oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 7. 7. 2004, čj. SCPP-3286/PH-XIII-p-120-2004, nebylo stěžovateli uděleno povolení k přechodnému pobytu na území ČR, neboť nevyhověl podmínkám §87h odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (tj. podle daného orgánu zde existovalo důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost České republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek).
Rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 26. 7. 2005, čj. SCPP-2350/C-213-2005, bylo shora uvedené rozhodnutí zrušeno, a to pro jeho nepřezkoumatenost, a věc vrácena Policii ČR, Oblastnímu ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, oddělení cizinecké policie Praha, k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění plyne, že stěžovatel žádal o udělení českého víza k pobytu nad 90 dní [podle čl. IV zák. č. 217/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb., zákon č. 329/1999 Sb. , o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), a zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., byla žádost přehodnocena na žádost o povolení k přechodnému pobytu občana Evropské unie] za účelem: "obchodní, politika, kandidatura do Evropského parlamentu".
Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 1. 9. 2005, čj. SCPP-2846/PH-XIII-C-2004, bylo řízení o žádosti stěžovatele o povolení k přechodnému pobytu na území ČR ze dne 9. 3. 2004 přerušeno, a stěžovatel byl vyzván, aby svou žádost doložil potřebnými doklady. Rozhodnutím téhož orgánu ze dne 7. 3. 2006, čj. SCPP-2846/PH-XIII-C-2004, bylo totéž řízení opět přerušeno, a to do vyřízení předběžné otázky, dle odůvodnění do doby, než bude rozhodnuto ve věci trestního řízení proti stěžovateli, vedenému pro trestný čin podvodu.
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, pak dne 26. 6. 2006, čj. SCPP-2019/C-213-2006, sdělila stěžovateli, že v průběhu správního řízení je nezbytné dostatečně prokázat, že neexistují skutečnosti, na jejichž základě by bylo nutné žádost o povolení k přechodnému pobytu zamítnout, mj. i to, zda neexistuje důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost České republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Na stěžovatele byl vydán zatýkací rozkaz a skutečnost, zda spáchal trestný čin, je v tomto případě relevantní pro rozhodnutí o jeho žádosti. Přerušení řízení je proto na místě.
K ústavní stížnosti se vyjádřila Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování s tím, že věc ukončila již dne 31. 12. 2005 návrhem na podání obžaloby.
Vrchní státní zastupitelství v Praze k ústavní stížnosti podalo vyjádření, které je obsahově shodné s jeho výše citovaným sdělením.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní stížnost směřuje proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v tom, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení jako proti uprchlému, k čemuž, vzhledem k tomu, že je ve vydávací vazbě, stěžovatel neshledává nadále předpoklady. Nutno uvést, že důvodnost, resp. ústavnost použití tohoto postupu ve věci stěžovatele přezkoumával Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03, za situace, kdy stěžovatel ještě ve vydávací vazbě nebyl, a jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, s tím, že stěžovatel pobývá v cizině v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Upozornil současně na to, že stěžovatelovo postavení, a to i z hlediska jeho možnosti účinným způsobem se obhajovat, je diametrálně odlišné od postavení jiných uprchlých obviněných. Zatímco zpravidla uprchlý o průběhu trestního řízení nezískává žádné informace (ba dokonce se ani nemusí dozvědět, že proti němu je trestní řízení konáno), neboť místo jeho pobytu ať už na území republiky či v cizině jest neznámé, takže všechna jeho práva přebírá na sebe jemu ustanovený obhájce, v daném případě při známosti stěžovatelova pobytu není obhajoba vyloučena z celé řady těch postupů, jež jsou pro její řádný výkon typické. Stěžovatel tak má - právě na rozdíl od "obvyklých" uprchlých - možnost průběžně se prostřednictvím svého obhájce s průběhem trestního řízení seznamovat, postup obhajoby konzultovat, navrhovat prostřednictvím obhájce důkazy, jež považuje za potřebné provést, rozhodovat samostatně o tom, kterých vyšetřovacích úkonů se jeho obhájce má účastnit, krátce řečeno svoji obhajobu, byť v nepřítomnosti, plně a aktivně realizovat. Za to, že stěžovatel (prozatím) rezignoval na své právo vykonávat svoji obhajobu osobně, není tedy penalizován; právo stěžovatele je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje.
Podle stávající judikatury Ústavního soudu může být ústavní stížnost vznesena proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, jímž je stěžovatel již, nebo ještě postižen. Napadený zásah musí v jeho osobní sféře vyvolávat právní následky. Ústavní soud, v případě důvodnosti takové stížnosti, může dle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
V době, kdy projednávaná stížnost přišla na pořad projednání, je však obecně známé, že důvody, pro něž stěžovatel považoval vedení trestního řízení proti němu jako proti uprchlému, tj. jeho pobyt ve vydávací vazbě na území Bahamského společenství, za protiústavní, již netrvá. Fakticky se tak obnovil stav, za něhož již Ústavní soud rozhodoval ve věci IV. ÚS 590/03, a kdy shledal postup orgánů činných v trestní řízení postupem nevybočujícím z mezí ústavnosti. Již jen s ohledem na dané skutečnosti tedy není v době rozhodování možno projednávané ústavní stížnosti vyhovět.
K důvodnosti nevedou ani námitky stěžovatele, týkající se údajných obstrukcí orgánů České republiky ve vztahu ke snaze stěžovatele k jeho návratu do České republiky. Z hlediska projednávané věci by byla relevantní především jeho vůle se podrobit jurisdikci orgánů České republiky. Skutečnost, že je snad stále vedeno řízení o jeho žádosti o povolení k přechodnému pobytu v ČR, o který žádal z důvodů obchodních, politických, a pro kandidaturu do Evropského parlamentu, je z tohoto pohledu irelevantní. Má-li stěžovatel skutečně vůli a úmysl předstoupit ve své trestní věci před český soud, existují v rámci trestního řádu jiné prostředky, kterými lze jeho vstup na území České republiky realizovat. Z hlediska projednávané ústavní stížnosti se uvedené námitky jeví jako účelové, nesvědčící o reálné a efektivní snaze stěžovatele podrobit se trestnímu řízení v České republice.
Ústavní soud nad rámec shora uvedeného podotýká, že by ústavní stížnost nepovažoval za důvodnou ani v případě, kdy by o ní rozhodoval za podmínek, které existovaly v momentě podání ústavní stížnosti. Z obsahu sdělní Vrchního státního zastupitelství v Praze i Nejvyššího státního zastupitelství zjistil, že tyto orgány při posouzení důvodnosti dalšího pokračování v řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému vzaly v úvahu jeho námitky, uplatňované v projednávané ústavní stížnosti, včetně odkazu na rozhodnutí Rt 2/2004 (tj. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 82/2002). V něm se uvádí, že pokud se obviněný po určitou dobu nemůže v cizině svobodně rozhodovat o svém pobytu, nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Šlo přitom i případ, kdy pachatel byl zadržen v Polsku, kde také nastoupil výkon trestu odnětí svobody, a to ještě před tím, než bylo českými orgány zahájeno trestní stíhání pro jiný jeho trestný čin. V dané věci však obě zmíněná státní zastupitelství dospěla k závěru, že závěry zmíněného rozhodnutí nelze v této věci aplikovat, neboť vychází z jiných skutkových okolností. V případě stěžovatele bylo zdůrazněno, že se stěžovatel trestnímu řízení v České republice skutečně aktivně vyhýbá a není známo, že by v průběhu řízení jakkoli změnil svůj subjektivní postoj. Postavení českých orgánů činných v trestním řízení zůstalo i po vzetí stěžovatele do vydávací vazby neměnné a postavení stěžovatele se ve vztahu k nim nijak neoslabilo. Vzhledem k okolnostem kauzy tak obě státní zastupitelství uzavřela, že se na opodstatnění posouzení právního postavení stěžovatele jako uprchlého nic nezměnilo.
Ústavní soud tak především zohlednil, že se orgány činné v trestním řízení s klíčovou námitkou, uplatněnou v ústavní stížnosti, náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel s jejich posouzením zjevně nesouhlasí, což však samo o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Práva stěžovatele jsou garantována mimo jiné i tím, že odpadnou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Právo na spravedlivý proces je zajištěno možností požadovat opětné provedení důkazů; není-li to možné, přečtením protokolů a poskytnutím prostoru pro vyjádření obviněného. Trestní řád též umožňuje opětné provedení hlavního líčení, jestliže pominou důvody pro řízení proti uprchlému až po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku, přičemž jedinou podmínkou je podání návrhu odsouzeným do osmi dnů od doručení rozsudku (§306a tr. ř.).
Ústavní soud tedy neshledal porušení příslušných zákonných ustanovení a ani porušení ústavně chráněných základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu