Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.02.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 16/10 SbNU 105 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.19.97

sp. zn. II. ÚS 19/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti České obce sokolské, zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.11. 1996, č.j. 15 Co 358/95-105, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.11. 1996, č.j. 15 Co 358/95-105 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.10. 1994, č.j. 7 C 356/92-55, se z r u š u j í . Odůvodnění: Řádně a včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.11. 1996, č.j. 15 Co 358/95-105, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.10. 1994, č.j. 7 C 356/92-55, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba navrhovatele, aby prvý nebo druhý vedlejší účastník byl povinen uzavřít se stěžovatelem dohodu o navrácení majetkových práv k pozemkům vedeným pod p.č. 1251, 1257, 1272, 1273, 1274 a 1275 v k.ú. H. a zapsaných na LV č. 467 u Katastrálního úřadu Praha-město. Restitučního nároku se domáhal stěžovatel podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a prováděcího zákona ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění zák. ČNR č. 312/1991 Sb. Restituční nárok byl Městským soudem v Praze zamítnut především proto, že stěžovatel podle právního názoru Městského soudu v Praze není v restitučním sporu věcně aktivně legitimován. Dále stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze v rozporu s judikaturou obecných soudů vychází z vadného právního názoru, že v těch případech, kdy v obcích nebyla obnovena místní tělocvičná jednota Sokol, není založena věcná aktivní legitimace stěžovatele. Stěžovatel k tomu uvádí, že tento právní názor Městského soudu v Praze je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3. 1996, č.j. 3 Cdon 1076/96-93, který stanovil, že v případech, kdy původní tělocvičné jednoty zastřešené Československou, nyní Českou obcí sokolskou, v místech svou činnost neobnovily, je třeba vždy považovat za oprávněnou organizaci ve smyslu §2 zák.č. 173/1990 Sb., v platném znění, a §1 odst.1 zákona ČNR č. 232/1991 Sb., v platném znění, Českou obec sokolskou. Dále stěžovatel v tomto kontextu zdůrazňuje, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 16/93 ze dne 9.11. 1994. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel dále konstatuje, že Městský soud v Praze vydal v restitučních věcech vedených podle zák.č. 173/1990 Sb. řadu pravomocných rozsudků, a to v senátech 17 Co a 19 Co, které plně respektují věcnou aktivní legitimaci České obce sokolské i v případech, kdy v obcích nebyla obnovena Tělocvičná jednota Sokol. Jmenovitě uvádí pravomocné rozsudky 17 Co 292/96 z 10.12. 1996, 19 Co 559/93-44 z 21.2. 1994 a 19 Co 455/93-48 z 5.1. 1994. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo porušeno jeho základní právo zaručené mu Ústavou a čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V nepřihlédnutí Městského soudu v Praze k nabídnutým důkazům, tj. k citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který v sobě obsahuje odvolání i na citovaný nález Ústavního soudu, spatřuje dále stěžovatel porušení základního práva na soudní ochranu podle čl.36 odst.1 Listiny. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 5, který uvedl, že pokud se týká právního hodnocení, odkazuje na odůvodnění jak svého rozsudku, tak i rozsudku Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení ústavního práva, kterým došlo k porušení práva na soudní ochranu. Podle názoru Městského soudu v Praze šlo zřejmě o otázku výkladu §1 odst.1 zák.č. 173/1990 Sb., v platném znění. Toto ustanovení však neřeší otázku "navrácení práv" zcela jednoznačně. Senát 15 Co zaujal tedy ve věci stanovisko, vyjádřené v napadeném rozsudku ze dne 1.11. 1996, na které v plném rozsahu odkazuje. Pokud je uváděn stěžovatelem i odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 16/93 z 9.11. 1994, pak považuje za nutné uvést, že soudy jsou vázány výrokem, nikoli textem odůvodnění, nehledě k tomu, že v projednávaném případě šlo o právní problematiku poněkud odlišnou. Výrokem Ústavního soudu nebylo rozhodnuto o právu žalobce tak, jak je interpretováno stěžovatelem. Své vyjádření Městský soud v Praze uzavírá zjištěním, že i kdyby měl žalobce věcnou aktivní legitimaci, jeho nárok by zřejmě nemohl uspět, nebylo-li prokázáno včasné uplatnění výzvy do 31.12. 1991. SK Hlubočepy Praha, jako vedlejší účastník řízení, odkazuje na zákon č. 173/1990 Sb. a zákon ČNR č. 232/1991 Sb., které, jak uvádí, jediné určují podmínky a způsob uplatnění nároku na navrácení majetkových práv původním, ale znovu obnoveným dobrovolným organizacím. Shodně také vylučuje, že by navrácení majetkových práv bylo založeno na principu ex lege, či dokonce, že by jiný znovu vzniklý spolek mohl právně aspirovat na navrácení majetkových práv dosud navrhovaného spolku, kterému jinak k datu 31.3. 1948 ona majetková práva svědčila. Žádný z uvedených zákonů nesvěřil obnovené Československé obci sokolské nějaké substituční právo žaloby na navrácení majetkových práv tam, kde nedošlo k obnovení původní TJ Sokol, anebo sice došlo, ale obnovená TJ Sokol nepožádala o členství v obnovené Československé obci sokolské. Poukazuje na to, že zákon poměrně pregnantně určuje náležitosti nutného soukromoprávního uplatnění nároku ze strany tzv. obnoveného spolku, a to jak proti tzv. povinné osobě, tak i v případě uplatnění žaloby. Takto uvedenou skutečnost vedlejší účastník podrobně rozebírá na textu zákona č. 173/1990 Sb. V další části svého vyjádření SK Hlubočepy poukazuje na to, že před soudem nebylo prokázáno, že by stěžovatel řádně a včas uplatnil předepsané výzvy k uzavření dohod, a to ani vůči jednomu ze žalovaných účastníků ve sporu. Sémanticky rozebírá znění ustanovení §1 odst.2 zák. ČNR č. 232/1991 Sb., ve znění účinném od 8.8. 1991, a dochází k závěru, že nelze z toho dovodit, že by např. Československá obec sokolská se mohla sukcesivně nebo substitučně domáhat navrácení těch majetkových práv, která jí sice nikdy nenáležela a ani jí nebyla odňata, ale náležela výlučně nějaké tělocvičné jednotě, která sice byla jejím členským subjektem k datu 31.3. 1948, ale po r. 1990 se právně neobnovila postupem podle §19 zákona č. 83/1990 Sb. Při právním hodnocení stěžovatelem uváděných judikátů obecných soudů a zvláště rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1076/96-93 dochází vedlejší účastník k závěru, že byly učiněny bez opory o skutečné znění zákona a bez seriozní argumentace. V tomto duchu polemizuje i s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 16/93 ze dne 9.11. 1994, kterému vytýká v jeho závěrečné části rovněž nedostatek opory o znění zákona a nedostatek seriozní výkladové argumentace, navíc bez systémové vazby k předcházejícímu textu. S rozpaky přijímá i část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 46/95, který byl publikován pod čís. 24/1997 Sb., a to ve věci právního nástupnictví České obce sokolské ve vztahu na zákonnou dikci "Československá obec sokolská" a argumentuje tím, že nejsou vůbec dány m.j. žádné spolehlivé soukromoprávní základy přechodu práv z federální na republikovou organizaci. Takto navozenou právní problematiku podrobně rozebírá. Konečně poukazuje na to, že stěžovatel ve své stížnosti nepřináší nic, co by mělo právní význam pro jiné či snad nové posuzování předmětné právní věci, o které bylo podle jeho názoru správně rozhodnuto Městským soudem v Praze dne 1.11. 1996 pod sp. zn. 15 Co 358/95. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Druhý vedlejší účastník, Český svaz tělesné výchovy, ve svém vyjádření zastává názor, že nedošlo k porušení zmíněných práv stěžovatele, neboť nezávislý a nestranný soud jednal a rozhodl ve věci v souladu s právním řádem. Stěžovateli vytýká, že nevyčerpal všechny právní možnosti, které umožňuje zákon, neboť u soudu druhého stupně nepodal návrh, aby ve výroku rozsudku soud připustil dovolání podle ustanovení §238 odst.2 písm.a) o.s.ř. Dále uvádí, že stěžovatel-žalobce neprokázal k předmětným nemovitostem majetková práva k datu 31.3. 1948. Dále neprokázal a ani nemohl prokázat odnětí těchto práv způsobem zmiňovaným v zákoně č. 173/1990 Sb. Žalobce nesplnil hmotněprávní předpoklady v důsledku nedostatku aktivní legitimace a proto považuje zamítaný výrok rozsudku za věcně správný. Pokračuje tím, že Český svaz tělesné výchovy, jako druhý žalovaný, není v daném případě pasivně legitimován. Zastává názor, že aktivně legitimován k uplatnění nároků ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb. může být jen znovuobnovený spolek, který původně vlastnil majetek. Opačný postup by byl v rozporu se zněním citovaného zákona a ve svém důsledku by znamenal nikoli obnovení dříve existujícího právního vztahu, nýbrž nastolení majetkových poměrů zcela nových. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Třetí vedlejší účastník TJ Sokol Hlubočepy se ve svém dodatečném vyjádření plně ztotožnil s obsahem ústavní stížnosti a Městskému soudu v Praze vytkl ignoranci stabilizované judikatury Nejvyššího soudu ČR. Požaduje, aby Ústavní soud se rovněž vyjádřil k problematice věcné pasivní legitimace v předmětném restitučním sporu. Protože stěžovatel v rozhodnutí obou soudů spatřuje porušení ustanovení čl.11 odst.1 a čl.36 odst.1 Listiny a jeho stížnost, jak uvedeno výše, byla podána řádně a včas, je dána povinnost Ústavnímu soudu, aby se jí zabýval z hlediska tvrzeného porušení ústavnosti. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 356/92 a po přezkoumání ústavní stížnosti a spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ze spisu soudu I. stupně Ústavní soud zjistil, že vlastníkem pozemků, požadovaných a zapsaných v Zemských deskách č. 574, se na základě trhové smlouvy ze dne 14.6. 1923 stala Tělocvičná jednota Sokol v Hlubočepích. Z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18.11. 1991 soud I. stolice zjistil, že jako vlastník předmětných pozemků je na LV č. 467 uveden ČSTV - Tělovýchovná jednota "Jiskra" Hlubočepy. Ze smlouvy o převodu vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy ze dne 28.11. 1991 tentýž soud zjistil, že ke dni 28.11. 1991 došlo k převodu předmětných pozemků z druhého na prvého vedlejšího účastníka. Prvožalovaný SK Hlubočepy byl registrován dne 5.2. 1991, kdy se stal právně i ekonomicky samostatným. Tyto skutečnosti bylo nutno uvést k hodnocení právního závěru Městského soudu v Praze, který jako bezvýznamnou označil námitku stěžovatele, který upozornil na neplatnost smlouvy ze dne 28.11. 1991 s odkazem na znění ustanovení §2a zák.č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. Pro vyvození platnosti nebo neplatnosti uvedeného převodu je nutno řádně stanovit právní postavení žalobce a žalovaných ve vztahu na jejich aktivní nebo pasivní legitimaci. Městský soud v Praze došel k závěru, že stěžovatel v tomto restitučním řízení není aktivně legitimován, neboť neprokázal, že mu ke dni 31.3. 1948 byly odňaty předmětné nemovitosti a rovněž neprokázal, jakým způsobem mu měly být odňaty. Ústavní soud se neztotožňuje s tímto názorem Městského soudu v Praze, neboť v zákoně č. 173/1990 Sb., v platném znění, uvedené datum 31.3. 1948 znamená den rozhodný pro určení vlastnického práva a nikoli datum jeho odnětí. K tomu došlo až zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. Zvláště ustanovení §2 odst.1 zák.č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, svěřovalo organizování a řízení dobrovolné tělesné výchovy jediné dobrovolné tělovýchovné organizaci. Podle ustanovení §6 citovaného zákona se na tento subjekt převáděl veškerý národní majetek sloužící tělovýchově, a to bezplatně nebo do trvalého užívání, včetně majetku, který byl podle §9 zákona č. 187/1949 Sb. převeden na socialistickou ústřední "Československou obec sokolskou". Zde dlužno dodat, že akční výbor Československé obce sokolské tvrdými zásahy a zvláště opatřením ze dne 29.2. 1948 rozhodl o celkové výměně 9 členů předsednictva ČOS. Od února 1948 sokolské organizace nebyly již svobodné a byly řízeny ustavenými akčními výbory. Zřízením organizace podle §2 zák.č. 68/1956 Sb. a vymezení pojmu "její právní nástupce"podle restitučního zákona s odkazem právě na tento paragraf nutno vykládat jedině tak, že tímto právním nástupcem po 30. červnu 1990 byl Československý svaz tělesné výchovy, a to ve vztahu k majetku, který do této doby vlastnil. Rozhodující je tedy datum 30. června 1990, kdy a zda byla ta která tělocvičná organizace Československým svazem tělesné výchovy zastřešována. Pokud tělovýchovná jednota držící a obhospodařující majetek Československého svazu tělesné výchovy (dále jen "ČSTV") byla ke dni 30. června 1990 jako samostatný subjekt registrována, stala se právním nástupcem zaniklého ČSTV, neboť usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. března 1990 bylo takové právní nástupnictví určeno. Pokud však registrována nebyla, nemohla se stát ani právním nástupcem. Prvý žalovaný (vedlejší účastník) byl registrován teprve dnem 5.2. 1991. Zákon č. 247/1991 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 173/1990 Sb., stanoví v ustanovení §2a, že právní nástupce organizace uvedené v §2 zák.č. 68/1956 Sb. (kterým, jak uvedeno výše mohl být jen ČSTV), byl povinen zacházet s majetkovými právy až do jejich vydání Československé obci sokolské s péčí řádného hospodáře a pod sankcí neplatnosti ode dne účinnosti zákona, tj. ode dne 14. června 1991 nemohl tato majetková práva převést do vlastnictví jiné organizace. Protože k převodu majetkových práv na právní subjekt, který byl registrován teprve ke dni 5.2. 1991 došlo smlouvou ze dne 28.11. 1991, nutno podle zákona tento akt považovat za neplatný. Tím je současně dána i pasivní legitimace druhého vedlejšího účastníka. Zákon č. 173/1990 Sb., v platném znění, je zákonem restitučním, který jako ostatní restituční zákony cílí na zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948-1989. Zvláště u sokolských organizací, nositelů ideje národní svobody, byly odnímány majetky totalitním režimem nejen v rozporu se zásadními etickými hledisky, nýbrž i v rozporu s tehdy platnými zákony. Při posuzování otázky aktivní legitimace stěžovatele je nutno vycházet z toho, že status oprávněného subjektu k uplatnění nároku podle zmíněného restitučního zákona nelze přiznat někomu, kdo ideově a organizačně nespadá do struktury České dříve Československé obce sokolské, když právě tento zákon má za cíl vytvořit organizační kontinuitu k datu 31.3.1948. Takové právo přísluší České (dříve Československé) obci sokolské, a to také všude tam, kde původní organizace, které náleželo majetkové právo ke dni 31.3. 1948, v místě neobnovila svou činnost. Jednoznačně to dosvědčuje úmysl zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 247/1991 Sb. "Není však reálné, aby v poměrně krátké době byly konstituovány všechny bývalé tělocvičné jednoty Sokol. Z tohoto důvodu budou vstupovat do uplatňování navrácení majetkových práv dle citovaného zákona župy a ústředí čs. obce sokolské, jako samostatné právní subjekty, a to při dodržení současného termínu účinnosti zákona č. 173/1990 Sb.". Organizace povinná majetek vydat, jak bylo dovozeno výše, je ČSTV jako právní nástupce organizace podle znění zák.č. 68/1956 Sb. Ze zákona oprávněnou organizací je Česká obec sokolská, a to i v případech, kdy tělocvičné jednoty Sokol v místech svoji činnost neobnovily, a to s ohledem na dikci §2 zákona č. 173/1990 Sb., v platném znění, s přihlédnutím k výše uvedené důvodové zprávě k citovanému zákonu ( viz též nález IV.ÚS 16/93). Za takto konstatovaných skutečností je otázka včasného doručení výzvy prvému vedlejšímu účastníku právně irelevantní. Nutno zde odkázat i na vlastní zdůvodnění rozsudku soudu II. stupně, který na str.10 uvádí : "Teoreticky vzato, bližší zkoumání a dokazování by bylo možno provést, leč s ohledem na zásadní důvod, kterým je nedostatek aktivní legitimace žalobce, by doplňování řízení bylo zcela nadbytečné a bez významu na posouzení sporu". V závěru je nutno přihlédnout i k názoru Městského soudu v Praze obsaženém v jeho vyjádření, kdy hovoří o tom, že soudy jsou vázány pouze výrokem nálezu Ústavního soudu a nikoli textem odůvodnění. Je třeba přiznat, že tato problematika není přímo výslovně zákonem řešena, ač k ní směřuje ustanovení čl. 89 odst.2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Zcela jistě by toto ustanovení bylo zbytečné, kdyby mělo zavazovat pouze účastníky toho kterého řízení. Také použitý název pro rozhodnutí Ústavního soudu-nález-odkazuje přímo na celý tvůrčí proces jeho utváření, hlavně však na nalézání toho, v čem a jakým způsobem bylo porušeno ústavní právo nebo ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Pouze při zjištění a kvalifikaci takových skutečností lze nález ve věci vydat, ať již v positivním nebo negativním smyslu. Právní názory Ústavního soudu obsažené v nálezu vedou k ochraně ústavnosti. Pro tuto ochranu ústavnosti byl Ústavní soud jako ústavní orgán podle čl. 83 Ústavy zřízen. Je proto velmi povážlivé tvrzení, že se soudy nemusí těmito právními názory řídit. Nedbání těchto právních názorů Ústavního soudu vede potom při stejných skutečnostech k vědomému porušování ústavnosti, zvláště v případech, kdy takovéto nálezy byly řádně publikovány nebo byly-li soudy na ně výslovně upozorněny. Protože ústavní stížností napadenými rozsudky došlo k porušení čl.11 odst.2 a čl.36 odst.1 Listiny a čl.90 věta prvá Ústavy, byl nucen Ústavní soud je zrušit, s odvoláním na ustanovení §82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. 2. 1998