ECLI:CZ:US:2004:2.US.190.04
sp. zn. II. ÚS 190/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. V. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1348/2003, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 To 50/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou prostřednictvím faxu dne 26. 3. 2004 a písemně doplněnou dne 29. 3. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 33 T 12/99, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců ve věznici s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Č. f., s. r. o. , náhradu škody ve výši 4 milionů Kč. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit zkráceně tím, že vylákal úvěr od a. s. B. H. P., ačkoli byl srozuměn s tím, že s ohledem na svou nepříznivou finanční situaci a budoucí nejisté podnikatelské záměry nebude schopen jej splácet. Dne 15. 3. 1993 jako statutární orgán a společník v. o. s. J. e. i. Š. uzavřel úvěrovou smlouvu s bankou na částku 23 mil. Kč, přičemž dohodnuté splátky úvěru ve stanovených termínech ani později neuhradil.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že jej opět uznal vinným z trestného činu podvodu s úpravou skutkové věty a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců ve věznici s ostrahou. Opět mu uložil i povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 4 mil. Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR podle §255i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel má za to, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který dle jeho názoru představuje součást jednoho z klíčových principů demokratického právního státu, jímž je právo na spravedlivý proces. Soudy rovněž podle stěžovatele porušily zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel má dále za to, že v důsledku protiústavního postupu orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v protiústavní uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Současně je stěžovatel názoru, že napadenými rozhodnutími došlo i k porušení čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a k porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření ze dne 10. 9. 2004 uvedl, že stěžovatel nepředkládá žádné konkrétní námitky směřující proti jeho rozhodnutí. K obecným námitkám pak uvedl, že výrok o vině a trestu byl přezkoumán na základě odvolání obviněného v řádném opravném řízení. Podáním dovolání bylo zahájeno řízení o mimořádném opravném prostředku, na které již nelze bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o opravných prostředcích řádných. Zejména pak nelze dovodit, že by snad existovalo zaručené právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu, jako v řízení o řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud ČR je přesvědčen, že v rámci řízení před dovolacím soudem nedošlo k porušení Listiny ani zmíněných mezinárodních smluv, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že v projednávané věci bylo respektováno právo odsouzeného na spravedlivý proces, byl stíhán z důvodů a způsobem zákonem stanoveným, svá práva mohl hájit u soudů všech stupňů, mohl se vyjadřovat ke všem důkazům a vznášet návrhy. Obecné soudy dle jeho přesvědčení postupovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že bližší odůvodnění podá prostřednictvím právního zástupce ve lhůtě 10 dnů. Vzhledem k tomu, že se tak do dne rozhodnutí o ústavní stížnosti nestalo, vycházel Ústavní soud při svém rozhodování z obsahu ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2004.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu proto v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech.
Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V napadeném usnesení pak podrobně popsal důvody, proč nebylo možno přisvědčit výtkám stěžovatele a jeho dovolání vyhovět. Stěžovatel uplatnil v dovolání výhrady vztahující se k subjektivní i objektivní stránce trestného činu. Namítal, že mu nebyl prokázán podvodný úmysl a že není patrné, který subjekt a jakým způsobem byl uveden v omyl. Namítal rovněž, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť s ohledem na jeho délku došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR je patrné, že se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Totéž platí o napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní námitky, týkající se údajného porušení jeho základních práv a svobod, zůstávají jeho tvrzení pouze v obecné rovině a Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, jimž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k principům spravedlivého procesu.
Protože Ústavní soud v případě stěžovatele nezjistil porušení základních práv nebo svobod, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu