ECLI:CZ:US:2011:2.US.1904.11.1
sp. zn. II. ÚS 1904/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti KUBDAT Software, s.r.o. "v likvidaci", zastoupené L. K., právně zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Čs. Legii 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006, řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 42 Cm 53/2007, sp. zn. 42 Cm 56/2007, sp. zn. 42 Cm 57/2007, sp. zn. 42 Cm 58/2007, sp. zn. 42 Cm 59/2007 sp. zn. 42 Cm 60/2007 sp. zn. 42 Cm 61/2007 sp. zn. 42 Cm 62/2007 sp. zn. 42 Cm 63/2007 sp. zn. 42 Cm 64/2007 sp. zn. 42 Cm 115/2007 sp. zn. 28 Cm 53/2007 sp. zn. 28 Cm 54/2007 a návrhu, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným senátem a v jediném řízení, návrhu, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 jiným samosoudcem a v jediném řízení, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 342/2010-289 ze dne 29. 3. 2011 s tím, že věc se vrací jinému senátu Vrchního soudu v Olomouci k řádnému a ústavně konformnímu projednání, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 56/2007 - 213 ze dne 10. 6. 2010 s tím, že věc se vrací jinému samosoudci Krajského soudu v Ostravě k řádnému a ústavně konformnímu projednání a o návrhu dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na zaplacení nákladů spojených s povinným právním zastoupením, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina,), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, učinění v záhlaví uvedených úkonů ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci a rovněž požaduje, aby mu Ústavní soud dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přiznal nárok na zaplacení nákladů spojených s povinným právním zastoupením.
Stěžovatel uvádí, že dne 5. 8. 2006 podal žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti, který jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře včetně povinnosti loajality i v rozporu se zájmy stěžovatele a dalšími povinnostmi (porušení povinnosti řídit se pokyny a zásadami schválenými valnou hromadou, vyzrazení obchodního tajemství, vyzrazení důvěrných informací a skutečností, falšování účetnictví, prostřednictvím nezákonných, nemožných a absolutně neplatných právních úkonů), čímž stěžovateli v příčinné souvislosti způsobil škodu v tehdy vyčíslené výši 16 231 972 Kč tím, že vytuneloval - protiprávně vyvedl - činnosti stěžovatele zajišťované pro třetí osobu mimo sídlo stěžovatele, a to v rozporu se zájmy stěžovatele, ale ve prospěch žalovaného, jeho manželky, švagra a dalších osob s žalovaným spolčených a s jejich pomocí.
I.
Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 14. 12. 2006 usnesením č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 s poukazem na zásadu hospodárnosti o vyloučení jednotlivých skutkově souvisejících škod do celkem 14ti samostatných řízení.
Stěžovatel má za to, že toto usnesení je nezákonné a v důsledku svévole nalézacího soudu neplatné, a to od počátku (ex tunc). Obecné soudy protiprávním vyloučením jednotlivých, avšak objektivně kumulovaných škod se společným skutkovým základem (způsobených v příčinné souvislosti s "vytunelováním") nepřípustně změnily žalobu stěžovatele ze dne 5. 8. 2006 tak, že v podstatě nerozhodovaly o věci, jak ji u soudu uplatnil, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
Uvedenou vadu neodstranil, a to i přes námitky stěžovatele v nalézacím i odvolacím řízení ve věci samé i ostatních řízeních vyloučených k samostatnému projednávání, ani odvolací soud.
Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby z důvodu ústavní nekonformity usnesení č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 byla ex tunc jako nezákonná a nulitní rovněž zrušena v záhlaví uvedená řízení (vyloučená k samostatnému projednání). Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele jiným senátem a v jediném řízení, dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal mu obnovit stav řízení před usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2006 a projednat žalobu stěžovatele jiným samosoudcem a v jediném řízení.
II.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ve věci samé, (tj. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 342/2010-289 ze dne 29. 3. 2011 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 56/2007-213 ze dne 10. 6. 2010) stěžovatel vytýká především odepření přístupu k soudu, zásah do práva na spravedlivý proces, zásah do práva veřejnosti řízení, do práva projednání bez zbytečných průtahů, do práva přítomnosti účastníka v řízení a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, ztrátu důvěry o odborné, nestranné a spravedlivé rozhodování, pozitivistický formalismus a výklad právních norem, jenž má oprávnit odstranění a ohrožení základů demokratického státu a budit zdání legálnosti a zákonnosti protiprávní jednání žalovaného a osob s ním spolčených a legalizovat v jejich prospěch a na úkor žalobce neoprávněný majetkový prospěch.
V ústavní stížnosti podrobně rozvádí údajná pochybení obecných soudů, zejména poukazuje na to, že soudy nerozhodly o všech právně a skutkově významných skutečnostech tvrzených stěžovatelem a všech zásadně významných důkazech navržených stěžovatelem, ani o skutečně žalované škodě ve výši 16 231 972 Kč ve věci sp. zn. 42 Cm 140/2006, nýbrž jen o méně podstatné částce výši 419 150 Kč.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy podaný výklad rozhodných právních norem je nepředvídatelný a nerozumný, je výrazem interpretační svévole (libovůle), napadeným rozhodnutím chybí ústavně konformní odůvodnění, takže jsou překvapivá, nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a vybočují z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů zejména z hlediska "demokratického právního státu", přičemž jde ze strany obecných soudů s ohledem na všechny právně významné a konkrétní okolnosti věci (skutková tvrzení) o sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti.
Dle stěžovatele nalézací ani odvolací soud nepostupovaly dle ustanovení §118 odst. 2 o.s.ř. a řízení tak bylo nepředvídatelné a překvapivé ve všech jeho fázích. Odvolací soud věc posoudil zcela jinak než soud nalézací, a to nejen pokud jde o promlčení. Stěžovatel však s tímto jiným právním posouzením nebyl seznámen a zároveň mu nebyla dána možnost se k němu vyjádřit, případně navrhnout další důkazy v rozsahu minimálně jiného právního posouzení věci odvolacím soudem.
Obecné soudy se nevypořádaly s věrohodností a pravdivostí výpovědi svědkyně Ing. M. v souvislosti s tvrzeným "vytunelováním" (žalovaným nezpochybňovaným) a osobní účastí této svědkyně (manželky žalovaného) na protiprávním jednání vůči stěžovateli, jehož součástí bylo i falšování účetnictví, kterého se dopouštěl žalovaný spolu s touto svědkyní. Nezabývaly se všemi právně relevantními tvrzeními a důkazy navrženými stěžovatelem, např. v souvislosti s účetnictvím. Dle stěžovatele měl důkazní břemeno v tomto směru žalovaný, avšak obecné soudy na stěžovatele neoprávněně přenesly důkazní břemeno, které nemohl vzhledem k neprůkaznosti účetnictví splnit. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedl konkrétní skutečnosti, týkající se příčinné souvislosti s "vytunelováním".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutím uvedeným v časti I. odůvodnění se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a ve vztahu k rozhodnutím uvedeným v části II odůvodnění, tj. rozhodnutím ve věci samé, není ústavní stížnost opodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního řízení.
Z uvedené citace jednoznačně vyplývá, že ústavní stížnost směřující do usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 140/2006 - 33 ze dne 14. 12. 2006 je podána po lhůtě stanovené zákonem. Stejně tak se jedná o opožděnou ústavní stížnost ve vztahu k dalším "vyloučeným" v záhlaví uvedeným věcem, kde se stěžovatel domáhá přímo zrušení těchto řízení ex tunc, a ve vztahu k návrhům, aby Ústavní soud krajskému a vrchnímu soudu zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatele a přikázal jim obnovit stav řízení před vyloučením žalob k samostatnému řízení, přičemž v tomto směru by bylo třeba posoudit ústavní stížnost i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť ze strany Ústavního soudu je požadován zákrok, k němuž není, jak vyplývá z Ústavy a zákona o Ústavním soudu, oprávněn.
Vzhledem k argumentaci stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti pod bodem II. odůvodnění považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani kdy by se s ním neztotožňoval.
Uvedené platí i pro projednávanou věc, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s dílčími závěry obecných soudů a se způsobem hodnocení provedeného dokazování. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná, nesrozumitelná či nedostatečně odůvodněná. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobou, která byla po vyloučení k samostatnému projednání předmětem řízení, jež vyústilo v rozhodnutí napadená ústavní stížností, se stěžovatel dle ust. §131a odst. 1 obch. zák domáhal po žalovaném jednateli společnosti (Ing M. M.) zaplacení náhrady škody v částce 419 150 Kč, která měla být neúčelně vyplacena za účetní služby Ing. M. M. Z napadených rozhodnutí dostatečně srozumitelně vyplývá, že na základě provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by vyplacením žalované částky za provedené účetní služby vznikla stěžovateli škoda, neboť za situace, kdy účetní práce byly prováděny dle platné smlouvy, o vedení účetnictví a kvalitě práce nebyly pochybnosti, byl žalovaný povinen účetní vyplatit odměnu dle smlouvy. Obecné soudy rovněž dostatečně zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů, které nepovažovaly s ohledem na zjištěný skutkový stav a žalobní nárok za nezbytné. V tomto směru se proto nejedná o tzv. "opomenuté důkazy", které by eventuálně mohly být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Odvolací soud se také dostatečně vypořádal s otázkou důkazního břemene (důkazní břemeno by mohlo být dle §194 odst. 5 obch. zák. přesunuto na žalovaného jen v případě, kdy by bylo prokázáno, že škoda vůbec vznikla a bylo by sporné, zda k ní došlo v důsledku porušení povinnosti jednatele, který by svou působnost nevykonával s péčí řádného hospodáře) i tvrzením ohledně absence poučení dle §118 o.s.ř., přičemž ani v tomto směru jeho závěrům není co vytknout. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že stěžovatel, ač byl od počátku zastoupen advokátem, přes poučení a výzvy soudu ke konkretizaci skutkových tvrzení a jejich doplnění, v podstatě setrvával na svém obecném tvrzení (obdobném jako v ústavní stížnosti) ohledně "vytunelování společnosti", aniž by objasnil příčinnou souvislost mezi "vytunelováním" a povinností žalovaného zaplatit odměnu za účetní služby provedené na základě smlouvy.
Ústavní soud ani nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a s jeho právními závěry se ztotožnil. Překvapivost rozhodnutí nemůže způsobit pouze okolnost, že právní závěry nalézacího soudu s ohledem na obsáhlé námitky stěžovatele uvedené v odvolání (které navíc bylo, jak uvádí odvolací soud, značně nepřehledné), dále rozvedl. Stejně tak nelze spatřovat překvapivost rozhodnutí v tom, že odvolací soud dodal, že nebyla-li prokázána důvodnost nároku, nebylo třeba se zabývat námitkou promlčení, neboť soud prvého stupně k zamítavému výroku nedospěl jen z důvodu promlčení nároku, ale uvedl, že ohledně částky 197 500 Kč - faktura č. 1/2002 by žalobě nemohlo být vyhověno také z důvodu promlčení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Důkazy byly hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně, srozumitelně a logicky odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný, návrh podaný po lhůtě a návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly ani dány podmínky pro aplikaci ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu