ECLI:CZ:US:2009:2.US.1916.09.1
sp. zn. II. ÚS 1916/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze Husova 242/9, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydanému soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D. dne 29. 9. 2008 č. j. 067 EX 2273/07-111, proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 66 Nc 20846/2007 a návrhu, aby exekutorovi bylo uloženo nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Požaduje, aby bylo rozhodnuto o porušení jeho základních práv v důsledku nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 (spočívající v průtazích v řízení o odvolání, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 66 Nc 20846/2007 a nerozhodnutím o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce) a soudu bylo uloženo, aby nadále nepokračoval v nečinnosti v uvedené věci. Stěžovatel rovněž požádal, aby mu podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla přiznána vyčíslená náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem a soudnímu exekutorovi uloženo stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem nahradit.
Stěžovatel uvádí, že dne 6. 10. 2008 podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydanému v řízení o exekuci na majetek stěžovatele nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 66 Nc 20846/2007-3 ze dne 11. 4. 2007. Stěžovatel se rovněž vyjádřil k Postoupení námitek povinného proti příkazu a k vyjádření se exekutora k námitkám, které bylo doručeno soudu 27. 10. 2008. Obvodní soud pro Prahu 4 o námitkách v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl.
Dle stěžovatele spočívá protiprávnost a protiústavnost příkazu k úhradě nákladů exekuce v tom, že exekutor nebyl oprávněn stanovit náklady exekuce a vydat příkaz; příkaz je zcela nepřezkoumatelný; výše odměny exekutora byla stanovena v rozporu s právními předpisy a úhrada nákladů exekuce byla v rozporu se zákonem uložena stěžovateli.
Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že postup Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení sp. zn. 66 Nc 20846/2007 se vyznačuje neodůvodněnými opakovanými průtahy v řízení ze strany soudu.
Dne 26. 5. 2008 bylo stěžovateli doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 66 Nc 20846/2007-73 ze dne 13. 5. 2008, proti němuž podal dne 6. 6. 2008 odvolání, které doplnil podáním ze dne 14. 8. 2008. Telefonickým dotazem dne 16. 7. 2009 bylo zjištěno, že soud dosud odvolání ani nepostoupil k rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Soud v rozporu s §88 odst. 3 exekučního řádu ani nerozhodl o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce do 15ti dnů od jejich postoupení exekutorem.
Vzhledem k popsaným průtahům v řízení podal stěžovatel dne 21. dubna 2009 podle ustanovení §164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích stížnost předsedovi soudu. Ačkoliv podle §173 odst. 1 cit. zákona měla být stížnost vyřízena a stěžovatel měl být vyrozuměn nejpozději do 22. května 2009, do dne podání ústavní stížnosti, tedy ani téměř po třech měsících od jejího podání, stížnost vyřízena nebyla. Stěžovatel bezvýsledně vyčerpal veškeré prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, přičemž příslušné orgány mu svou opakovanou nečinností ochranu jeho práv odepřely, čímž opakovaně zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se před přezkoumáním opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil na zjištění, zda byly splněny procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), přičemž zjistil, že se jedná o návrh nepřípustný.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Z argumentace uvedené v ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel dosud všechny prostředky poskytované mu zákonem k ochraně práv nevyčerpal.
Ústavní stížnost směřující proti příkazu o náhradě nákladů exekuce je třeba považovat za nepřípustnou, neboť dosud nebylo soudem rozhodnuto o opravném prostředku, tj. o námitkách. Za dané situace se Ústavní soud nemohl zabývat argumentací stěžovatele, vztahující se k tvrzené protiprávnosti a protiústavnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť by předjímal rozhodnutí obecného soudu, tedy orgánu, který je prvotně oprávněn k přezkoumání námitek stěžovatele.
Ústavní stížnost je třeba považovat za nepřípustnou i ve vztahu k námitkám ohledně průtahů řízení při rozhodování o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 66 Nc 20846/2007-73 ze dne 13. 5. 2008 a průtahů při rozhodování o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Z obsahu ústavní stížnosti a předložených příloh vyplývá, že stěžovatel sice podal stížnost na průtahy řízení, netvrdí však (ani to nijak nedokládá), že by před podáním ústavní stížnosti využil prostředku podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích.
Ústavní soud upřesňuje, že ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele dříve judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu (ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, dále jen "zákon o soudech a soudcích") a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. V souvislosti s platnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) však Ústavní soud změnil dosavadní restriktivní postoj s odůvodněním, že tuto stížnost nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. S účinností od 1. 7. 2004 zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Existence tohoto procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu v procesních prostředcích účastníků řízení umožňující účastníkům řízení, v němž dochází k značným a neodůvodněným průtahům, domoci se nápravy, přičemž vyčerpání tohoto procesního prostředku je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti konkrétního subjektu na "jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterým průtahy řízení bezesporu jsou.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná, neshledal Ústavní soud důvod použít ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2009
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj