ECLI:CZ:US:1998:2.US.192.97
sp. zn. II. ÚS 192/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. M. H., za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, 2) Ministerstva spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2, 3) České národní banky, Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. 13 Co 125/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 15 C 165/95, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění,
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1996, č. j.
15 C 165/95-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4.
1997, č. j. 13 Co 125/97-64, kterým byl tento rozsudek potvrzen.
Ústavní stížností napadenými rozsudky byla zamítnuta
stěžovatelova žaloba, kterou se jako oprávněná osoba podle zák.
č. 87/1991 Sb., v platném znění, domáhal navrácení movitých věcí,
které v souvislosti s trestním řízením proti jeho otci M. Š.
podle rozsudku Okresního soudu trestního v Praze ze dne 2. dubna
1952, sp. zn. 2 T 5/52 propadly ve prospěch státu. Jednalo se
o vydání 513,6 g platiny, 2.214,15 g zlata, 45.325,60 g stříbra,
2.468 g platných stříbrných mincí, 74 prstenů s brilianty, 27
párů náušnic s brilianty, 8 náramků, 6 hodinek a další věci,
uvedené v žalobním seznamu.
Tento trestní rozsudek byl zrušen usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 1991, sp. zn. 2 Rt 555/91, a trestní
stíhání proti otci stěžovatele bylo zastaveno.
Stěžovatel, pokud se týká vydání věcí, omezil ústavní
stížnost pouze na vydání zlata, stříbra a platiny.
V rozsudku soudu I. stupně je uveden i realizační spis č.
1480 bývalého finančního referátu ONV Praha 12, ze kterého
vyplývá, kam byly zabavené věci předány. Soud sám po provedeném
řízení dospěl k názoru, že ke vzniku nároku na vydání věci podle
§5/1 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba individuálního určení
jednotlivých věcí, jak vyplývá ze samotného znění tohoto
ustanovení. Soud dále dovozuje, že pouhé druhové určení těchto
věcí je nedostatečné a v řízení také nebylo prokázáno, že
předmětné věci nebo některé z nich jsou v držení některého ze
žalovaných odpůrců, a proto byla žaloba vůči všem odpůrcům (nyní
vedl. účastníkům) zamítnuta.
Odvolací Městský soud v Praze ve svém rozsudku, kterým
rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, se plně ztotožnil s jeho
právním závěrem a ačkoli nezpochybnil, že Česká národní banka má
ve svém držení drahé kovy, nebylo možno prokázat, že drží právě
ty, které byly otci stěžovatele zabaveny. Ustanovení §5 odst.1
zákona č. 87/1991 Sb., jak uvádí odvolací soud, nutno vykládat
tak, že se musí jednat o věc individuálně určenou, aby bylo bez
jakýchkoli pochybností zřejmé, že se jedná o tu konkrétní věc,
k jejímuž odejmutí došlo. Dovozuje dále, že i kdyby bylo
prokázáno, že tyto kovy jsou v držení České národní banky, pro
úspěšnost žaloby by bylo nutné, aby byly v témže stavu, v jakém
byly zabaveny a aby bylo naprosto zřejmé, že se jednalo o majetek
otce stěžovatele. Takto však drahé kovy nejsou evidovány.
Stěžovatel se domnívá, že tímto právním názorem soudu prvého
stupně a soudu odvolacího bylo porušeno jeho ústavně zaručené
právo podle čl. 90 Ústavy, dále čl. 4 odst.1 a čl. 36 odst.1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vytýká oběma soudům nesprávný výklad zákona č. 87/1991 Sb.
v ustanoveních o vydání movitých věcí, i když tento zákon stanoví
oprávněné osobě povinnost určit, kde se věci nacházejí.
Je nepochybné, uvádí stěžovatel dále, že Česká národní banka
má ve svých depozitech a ve svém držení stříbro, zlato a platinu.
Jsou to kovy zaměnitelné jen co do ryzosti a pokud ryzost zůstává
stejná, je možné je zaměnit co do váhy. Proto podle názoru
stěžovatele k identifikaci těchto kovů stačí pouze údaje
o ryzosti a váze. V žádném z dobových dokumentů, ve kterých jsou
odebrané kovy jeho otci popisovány, není uvedena jiná
charakteristika než jejich ryzost a váha. Proto se stěžovatel
domnívá, že není nutné, aby prokazoval, že se jedná o naprosto
stejné kovy, které byly jeho otci odebrány, neboť taková
prokázání nejsou ani možná. Zákon č. 87/1991 Sb. měl na mysli
identifikaci movitých věcí tak, aby tyto věci nebylo možno
zaměnit s jinými a aby byly vydány oprávněné osobě skutečně jen
věci, které jí byly konfiskovány. Takto soudy specifikovanou
identifikaci podle jeho názoru nelze přenášet na drahé kovy,
neboť jde o věci druhotně zaměnitelné.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1,
sp. zn. 15 C 165/95 a současně požádal oba soudy i vedlejší
účastníky o vyjádření k ústavní stížnosti.
Soud prvého stupně ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem
k jednoznačnosti textu zákona (§5 odst. 1), je na žalobci, aby
přesně identifikoval požadované věci a kde se nacházejí. Protože
žalobce důkazní břemeno neunesl, musela být žaloba zamítnuta.
Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na právní názor, že
jde-li o vydání movitých věcí podle §5 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. (dále jen zákon), musí jít o věc individuálně určenou
a navíc musí oprávněná osoba prokázat, kde se věc nalézá. Nemůže
se jednat o věci určené druhově, zejména v případě požadavku na
vydání drahých kovů.
Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém vyjádření uvedlo, že
odškodnění za propadnutí movité věci upravuje ustanovení §20
s odkazem na ustanovení §§5,7-12 zákona. Odškodnění za movité
věci se realizuje vydáním věci povinnou osobou za podmínky, že
oprávněná osoba prokáže, kde se věci nalézají. Důkazní břemeno
leží na stěžovateli a není podmíněno žádnými dalšími
skutečnostmi. U propadnutí jednotlivých movitých věcí, zákon
neumožňuje odškodnění formou finanční náhrady, neboť ta se
poskytuje pouze za nemovitost a za podmínek stanovených §13
odst. 1 zákona. Z uvedeného je zřejmé, že jedinou formou
odškodnění v daném případě je vydání věcí, nikoli finanční
náhrada.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření uvedlo, že
stěžovatel je přesvědčen, že u druhově zaměnitelných věcí lze
"vydání" realizovat vydáním drahých kovů stejné váhy a ryzosti.
To však restituční zákon neumožňuje. Považuje za správný výklad
ustanovení §5 odst. 1 zákona, tak jak byl proveden oběma soudy.
Česká národní banka se rovněž ztotožnila s rozsudky obou
soudů. Dále uvedla, že je přirozené, že ČNB jako centrální banka
vlastní drahé kovy, ovšem to neznamená, že se jedná o kovy
zastavené otci stěžovatele. Požadavek na vydání těchto věcí se
opírá pouze o skutečnost, že banka takové věci vlastní, není však
prokázáno, že drahé kovy zabavené otci stěžovatele se do ČNB
resp. její právní předchůdkyně dostaly. I v případě, že by
připustila vzhledem k tehdejší praxi, že předmětné věci byly do
banky odevzdány, neznamená to, že je banka dosud vlastní. Odmítá
názor stěžovatele, že u druhově určených věcí není nutno
prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po zabavení
prodělaly.
Oba soudy i vedlejší účastníci proto navrhují odmítnutí
resp. zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si rovněž vyžádal rozsudek Okresního soudu
trestního v Praze, č. j. 2 T 5/52 ze dne 2. dubna 1952 ze kterého
zjistil, že v odůvodnění na str. 6 odst. 2 jsou uvedeny údaje
o váze jednotlivých zabavených drahých kovů, tak jak to
stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti.
Ingerence Ústavního soudu, jak je soustavně judikováno,
nastává v případě ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných
soudů pouze v případech, kdy je stěžovatelem namítáno porušení
jeho základních práv a svobod a podává stížnost při splnění
zákonem č. 182/1993 Sb. stanovených podmínek a za předpokladu, že
návrh není návrhem zjevně neopodstatněným.
Zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění důrazně a výlučně ve
vztahu na restituci hovoří o "věcech": Podle ustanovení §5
odst.1-druhá věta zákona "jde-li o vydání movité věci,
prokáže-li též (oprávněná osoba), kde se věc nalézá". Právě
právní výklad této věty v podání stěžovatele ve vztahu ke
stanovisku obou soudů i vedlejších účastníků je odchylný.
Pokud stěžovatel uvádí, že drahé kovy spadají do kategorie
věcí genericky určených, t. j. takových, kde nezáleží na
individualitě předmětu, ale kde je pro ně rozhodující počet, váha
nebo míra určitého druhu, potom je nutno si uvědomit, že do této
kategorie spadají i peníze. Zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění
neřeší celkovou restituci odňatého majetku, ale, jak to vyjádřil
v §1 odst.1 zákona, pouze zmírňuje některé majetkové a jiné
křivdy, vzniklé nyní již zrušenými trestními rozsudky, vydanými
v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Nevztahuje se
proto na vydání peněz i když finanční částky, t. j. peníze,
tvořily mnohdy podstatnou část zabaveného majetku.
Odpovídá tomu i ustanovení §13 odst.1 zákona, kde se
finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje pouze za nemovitost,
která jí nebyla vydána nebo požádá-li tato osoba o finanční
náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona.
Důležité pro toto posouzení je i ustanovení §13 odst. 2
zákona, které říká, že pro případ, kdy byl zabaven celý majetek
občana, jehož součástí nebyla nemovitost, přísluší na základě
zrušeného rozsudku zákonem č. 119/1990 Sb. oprávněné osobě
náhrada ve výši 60 000 Kč.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že jde o věci
vymykající se možnosti jejich individualizace, tedy o druhově
určené věci, u nichž právě vzhledem k této jejich povaze je
vindikační žaloba vyloučena. Avšak ani zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, jenž podle svého výslovného
ustanovení §1 odst.2 upravuje též podmínky uplatňování nároků
vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,
propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady
a rozsah těchto nároků, vydání věcí takto určených neumožňuje.
Tento závěr vyplývá, podle názoru Ústavního soudu nejen z již
citované preambule k zákonu č. 87/1991 Sb., stanovící jeho meze
pouze ve směru zmírnění některých majetkových a jiných křivd, ale
i ze znění ustanovení §5 odst.1 zákona, jež vydání peněz
vylučuje. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i výkladem
ustanovení §13 odst.2 zákona limitujícího v případě, že celý
majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na
základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č.
47/1991 Sb., popř. na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle
tohoto zákona, vyplacenou náhradu částkou 60.000 Kč. Stručně
vyjádřeno, buď zde určitá věc, u které přichází v úvahu možnost
jejího vydání je a potom se lze domáhat za podmínek uvedených
v ustanovení §5 citovaného zákona jejího vydání, nebo taková věc
zde již není nebo ji nelze vydat, a potom oprávněné osobě
přísluší pouze náhrada uvedená v ustanovení §13 citovaného
zákona. Tento názor byl judikován v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV.ÚS 166/95.
Proto byl nucen Ústavní soud přisvědčit právním závěrům obou
soudů i stanoviskům vedlejších účastníků.
Nedošlo tedy ze strany rozhodujících soudů k porušení čl.
90 Ústavy, neboť právo stěžovatele bylo řádně váženo. Soudy
věnovaly řízení maximální pozornost, provedly všechny navrhované
důkazy, takže z jejich strany nedošlo k porušení stanovených
postupů podle čl. 36 odst.1 Listiny odepřením práva na
spravedlivý proces.
Na projednávaný případ se však nevztahuje ustanovení čl. 4
odst.1 Listiny, neboť se nejednalo o posouzení uložených
povinností.
Naopak požadavek na vydání drahých kovů, kdy podle právního
názoru stěžovatele se jedná o věci druhově určené, u kterých není
nutno prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po
zabavení prodělaly, by odporoval smyslu zákona. Zcela by opomíjel
identifikaci věcí a znevýhodňoval by ty restituenty, jimž nebyly
požadované věci vráceny proto, že již neexistují nebo u nichž
nelze zjistit, kde se nacházejí. Došlo by tak k porušení
rovnosti.
Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost zamítnout
podle ustanovení §82 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., v platném
znění.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústav ního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. června 1998