ECLI:CZ:US:2022:2.US.1929.21.1
sp. zn. II. ÚS 1929/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 9, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 18 Co 65/2021-623 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. ledna 2021, č. j. 16 P 83/2008-480, 42 P a NC 2/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") a právo na ochranu rodinného života garantované čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "opatrovnický soud") byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 4 000 Kč za neuskutečněný styk matky s nezletilým J. F. (synem stěžovatele) podle §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") nevyhověl odvolání stěžovatele a napadeným rozhodnutím usnesení opatrovnického soudu potvrdil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje důvody, kvůli nimž se jeho syn s matkou nechce stýkat a tvrdí, že ukládání pokut je nesmyslné a neplní předvídaný účel (tj. zajistit splnění povinnosti). Podstatou problému je totiž nechuť nezletilého stýkat se s matkou a nikoliv chování stěžovatele. V tomto ohledu odkazuje stěžovatel na nález ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14.
4. Podle stěžovatele není pravdou, že by nezletilého v tomto směru negativně ovlivňoval, jak tvrdí soud v napadeném usnesení. Stěžovatel v tomto kontextu zdůrazňuje, že toto tvrzení se opírá o posudek znalce, který byl podle jeho názoru nevhodně zvolen a postrádá příslušnou odbornost.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ústavní stížnost nezletilého proti soudní úpravě jeho poměrů (rozšíření styku s matkou) byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 1647/21 ze dne 8. 11. 2021. Ústavní soud v tomto usnesení akceptoval závěry obecných soudů, podle nichž o rozsudek soudu prvního stupně představuje solidní a nutný základ pro obnovení normálních vztahů mezi synem a jeho biologickou matkou. V řízení mělo vyplynout, že situaci, kdy nezletilý aktuálně zcela odmítá svoji matku, zavinil otec a dle oslovených odborníků by nastalou situaci měla vyřešit nikoli pouze individuální terapie každého ze zúčastněných (obou rodičů a nezletilého), ale také terapie společná. Případným konfliktům o průběhu styku lze podle obecných soudů (jejichž závěry Ústavní soud v citovaném usnesení označil za ústavněprávně akceptovatelné) nepochybně předcházet i dohodou, případně dosaženou i za pomoci OSPOD či jiných organizací.
9. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud nejen samotnou úpravu styku matky s nezletilým, nýbrž i výkon stanovené povinnosti prostřednictvím pořádkové pokuty. Byť ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91), a stejně tak v nálezu sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), Ústavní soud zohlednil postoj dítěte a shledal ukládání pokut za nerealizovaný styk nepřiměřeně tvrdým postihem pečujícího rodiče, v dané věci k takovému závěru nevidí důvod. Je na stěžovateli jako přímém vychovateli, aby nezletilému vysvětlil, že výkon rozhodnutí - tj. zajištění styku s matkou - je veden pro jeho dobro a v jeho zájmu. Názor stěžovatele, že v tomto ohledu učinil maximum možného, obecné soudy nesdílí a Ústavní soud se s nimi zcela ztotožňuje.
10. Napadená rozhodnutí se ostatně důvodům udělení pokuty, zejména její smysluplnosti a přiměřenosti, věnují. Na základě přesvědčivých skutkových úvah tvrdí (a Ústavní soud proti těmto tvrzením nemá z ústavněprávních hledisek žádných výhrad), že stěžovatel na nezletilého negativně působí, jeho styk s matkou nijak nepodporuje a že postoje a chování stěžovatele již mohly vést ke vzniku syndromu zavrženého rodiče. Obecné soudy zároveň zdůraznily, že součástí povinnosti zajistit styk nezletilého s matkou je i psychická příprava, přičemž stěžovatel setrvale působí proti smyslu této povinnosti, při předání nezletilého vyvolává s matkou konflikty a nyní též brání styku s matkou zcela. S ohledem na setrvalost jednání stěžovatele proto opatrovnický soud považoval za nutné přistoupit k výkonu rozhodnutí uložením pokuty.
11. Právní i skutkové závěry obecných soudů - které jsou s vývojem a dynamikou situace stěžovatele, nezletilého i jeho matky nejlépe obeznámeny - jsou podpořeny racionálními a přesvědčivými argumenty a Ústavní soud za této situace neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu.
12. Ústavní soud chápe, že rodiče (a konec konců i dítě samotné) mohou mít různý náhled na to, co je nejlepším zájmem dítěte. Je to logické, protože rodiče zpravidla vedle zájmů dítěte sledují také své zájmy, které se zájmy dítěte ne vždy korespondují. Proto také bývá dítě jako zranitelný účastník řízení zastoupeno na rodičích nezávislým opatrovníkem. Právem dítěte je - je-li to jen trochu možné - budovat a mít vztah k oběma rodičům a nevyrůstat v prostředí, v němž je jeden rodič rodičem zavrženým. Dokud dítě nedospěje, nesmí obecné soudy na toto právo rezignovat. Proto musí v takových případech vstupovat do (jinak výsostně privátních) rodinných vztahů za účelem ochrany nezletilého stát.
13. Stejně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1647/21 Ústavní soud i nyní zdůrazňuje, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak by měli hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat.
14. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu