ECLI:CZ:US:2007:2.US.1934.07.1
sp. zn. II. ÚS 1934/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Deverovou, advokátkou se sídlem Praha 4, K Podjezdu 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č. j. 28 Co 460/2006-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkou, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy. Dle něj ani soud prvního stupně ani odvolací soud neuvedly žádnou právní argumentaci k tomu, jak se s touto faktickou otázkou vyrovnaly. Nevypořádaly se ani s námitkou o nepravdivosti tvrzení žalobkyně o nemožnosti získání pracovního místa a přijetí zaměstnání v Praze. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k námitkám o nesprávném posouzení majetkové a bytové situace stěžovatele. Zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i ve změněném výroku o výši nedoplatku na výživném a určení jeho splatnosti. Odvolací soud tím rozhodl výrazně v neprospěch stěžovatele, nepřihlédl k jeho finančním možnostem a stěžovatel se nemohl k takovému rozhodnutí vyjádřit. Změnu rozsudku navíc odůvodnil postupem dle §220 odst. 2 o.s.ř., i když to nemá oporu v provedeném dokazování, neboť mezi účastníky nedošlo ke smíru.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2006, č. j. 8 C 534/2003-107, bylo rozhodnuto o žalobě na určení výživného manželky, a to tak, že stěžovateli byla uložena povinnost platit žalobkyni R. V. výživné 2.000,-Kč měsíčně od 15. 10. 2003 (výrok I.), co do částky 4.000,-měsíčně byla žaloba zamítnuta (výrok II.), dlužné výživné za dobu od 15. 10. 2003 do 30. 6. 2006 ve výši 69.066,-Kč bylo uloženo stěžovateli splácet v měsíčních splátkách po 1.000,-Kč spolu s běžným výživným (výrok III.) a dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, napadeným ústavní stížností tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o výživném a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), ve výroku o dlužném výživném jej změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 15. 10. 2003 do 4. 11. 2006 ve výši 73.364,-Kč stěžovateli uložil zaplatit ve dvou splátkách, a to částku 40.000,-Kč do 30. 9. 2007 a částku 33.364,-Kč do 31. 12. 2007 (výrok II.), výrok o soudním poplatku změnil jen tak, že tento poplatek činí 740,-Kč (výrok III.) a výrokem IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování rozvodovým rozsudkem, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že v řízení před soudem I. stupně byl zjištěn skutkový stav věci a byl dán dostatečný podklad pro určení rozsahu vyživovací povinnosti, přičemž nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o dlužném výživném, vyčíslil dluh za celé období a k jeho zaplacení stěžovateli povolil dvě splátky.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze. Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se vypořádal i s námitkou, která se týká otázky přiznání výživného v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že svým postupem stěžovatele nezkrátil na jeho právech zaručených Listinou a Úmluvou, a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Protože uvedené vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti, nebylo třeba je zasílat stěžovateli k případné republice.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a připojených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Stěžovatel staví svou ústavní stížnost na tvrzené nesprávné interprertaci ustanovení §96 zákona o rodině, upravující kritéria pro určení výživného.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné uvést, že mu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06). Je totiž zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, zakotvená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. I kdyby byly skutkové závěry soudu kritizovatelné z hlediska věcné správnosti, ústavněprávní dimenze by takové pochybení dosahovalo pouze za předpokladu, že by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu; rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Přijaté skutkové závěry korespondují s provedenými důkazy a je zřejmé, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své závěry řádným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o projev libovůle, kterým by zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Za opodstatněnou nelze považovat ani stěžejní námitku stěžovatele, že se soudy dostatečně nevypořádaly s hlediskem uvedeným v ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně sice blíže neodůvodnil, proč neshledal, že by žaloba na určení výživného byla v rozporu s dobrými mravy, to však napravil odvolací soud, který při zvažování uvedeného hlediska vyšel mimo jiné z odůvodnění již pravomocného rozvodového rozsudku, z něhož nevyplynulo, že by rozvrat manželství zavinila výlučně žalobkyně svým jednáním souvisejícím s neúspěšným podnikáním, jak tvrdil stěžovatel. Příčina rozvratu manželství byla shledána i v chování stěžovatele, který opustil společnou domácnost a odstěhoval se k přítelkyni. V této souvislosti vyznívá tvrzení stěžovatele o porušení dobrých mravů žalobkyní nepřesvědčivě a odvolací soud nepochybil, když této jeho námitce nepřisvědčil.
Zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani ve změně výroku o dlužném výživném a jeho splatnosti. K této změně odvolací soud přistoupil s ohledem na zjištění, že v průběhu odvolacího řízení bylo manželství stěžovatele se žalobkyní pravomocně rozvedeno, a bylo proto nutno vyčíslit dluh na výživném za celé období od podání žaloby až do dne nabytí právní moci rozvodového rozsudku. Takový postup má oporu v zákoně [srov. ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř.] a je ústavně konformní (změna rozhodnutí v případě schválení smíru je upravena v následujícím odstavci §220 o.s.ř., ale ten odvolací soud na projednávaný případ neaplikoval, byť mylně odkázal na ust. §220 odst. 2 o.s.ř.). Skutková zjištění týkající se rozvodu manželství i podílu zavinění účastníků na jeho rozvratu zjistil odvolací soud ze souhlasných přednesů účastníků, takže mu nelze vytýkat, že nedal stěžovateli šanci k vyjádření.
Vzhledem k uvedené změně (nejedná se již o opětující se plnění v budoucnu splatných dávek) bylo také nutné znovu určit lhůtu k zaplacení celého dlužného výživného. Pokud pro splnění této povinnosti odvolací soud stanovil dvě splátky, postupoval zcela v souladu s ustanovením §160 odst. 1 o.s.ř. a Ústavní soud není oprávněn jeho rozhodnutí, založené na uvážení lhůty k plnění, přehodnocovat. K argumentu stěžovatele, že při stanovení splátek odvolací soud nepřihlédl k jeho finančním možnostem, je třeba uvést, že žalobě o určení výživného, uplatněné u soudu v říjnu 2003, bylo co do částky 2.000,-měsíčně vyhověno rozsudkem ze dne 3. 7. 2006 a jeho doručením stěžovateli se rozsudek stal předběžně vykonatelným. Bylo na stěžovateli, aby na základě tohoto, byť nepravomocného, rozsudku plnil. Pokud tak nečinil, nemůže nyní úspěšně argumentovat tím, že zaplacení dlužného výživného je pro něj finančně neúnosné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu