Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.02.2001, sp. zn. II. ÚS 194/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 34/21 SbNU 301 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.194.98

sp. zn. II. ÚS 194/98 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, v právní věci ústavní stížnosti M. H., jako účastnice, zastoupené JUDr. M. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, za účasti H. C. jako vedlejší účastnice, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16.7.1997, č.j. 7 C 1728/96-27, ve výroku ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce (zde žalované) náklady řízení u okresního soudu ve výši 4 125,- Kč, ve výroku o zastavení řízení, ohledně částky 13 920,- Kč, ponechal rozsudek okresního soudu nedotčen, a žalobkyni byla stanovena povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 2 313,50 Kč. K uvedenému rozsudku krajského soudu bylo vydáno opravné usnesení ze dne 16.6.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, kterým byl výrok citovaného rozsudku opraven v odstavci druhém v tom smyslu, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 588,50 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vyslovil souhlas s tím, že okresní soud rozhodl o nákladech řízení podle zásady úspěchu stran ve věci, vyjádřené v ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 750,- Kč a 5x režijní paušál po 75,- Kč. Při respektování práva stěžovatelky zvolit si advokáta, bez ohledu na místo jeho působiště, však odvolací soud nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech na cestovné advokáta, protože i tyto náklady musí posuzovat z pohledu účelnosti. Při volbě advokáta z obvodu Okresního soudu v České Lípě by tyto náklady, respektive v takovém rozsahu, nevznikly. Stejné důvody vedly krajský soud k obdobnému rozhodnutí rovněž ve vztahu k nákladům zastoupení v odvolacím řízení, pokud jde o náklady jízdného, kdy byly přiznány pro cesty z České Lípy do Liberce a zpět. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy a dále čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, kde se stanovuje, že státní moc lze uplatňovat způsobem, který zákon stanoví, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V daném případě žádný zákon nepřiznává soudu možnost omezit občana ve výběru advokáta, mimo případů v trestním řízení, kdy je případně advokát ustanovován. Není-li možnost omezit volbu občana na právní zastoupení, nelze ji ani podpůrně omezovat, či jí klást překážky výkladovým omezením náhrady přiznaných nákladů a skrývat toto omezení za jediné zákonem stanovené kritérium účelnosti vynaložených nákladů. Krajský soud podle názoru stěžovatelky nesprávně postupoval při omezení výše přiznaných nákladů účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch a který, jak vyplynulo ze samotného řízení, spor svým jednáním nevyvolal, naopak postupoval ve věci správně a v souladu se zákonem. Krajský soud svým rozhodnutím donucuje stěžovatelku, aby se ve svém svobodném rozhodování při výběru advokáta omezovala možností případné úhrady za náklady dle dedukce a fikce soudu, kterou však soud není dle názoru stěžovatelky oprávněn provádět, a počítala se vznikem finančního břemene, povinnosti, která není zákonem stanovena a je pouze účelově soudem vymyšlena za účelem, jak soud uvádí, aby volila advokáta z obvodu okresního soudu, kde se soudí. Stěžovatelka odkazuje obecně na judikaturu ve vztahu k cestovnému advokáta. Krajský soud podle názoru stěžovatelky zcela nesprávně vycházel z dřívější platné teritoriální úpravy krajského okruhu pro právní pomoc advokáta, která byla fakticky zrušena přijetím Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zastoupený Mgr. H. B., předsedkyní senátu, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na právním závěru vysloveném ve svém rozhodnutí. Stěžovatelka podle názoru krajského soudu směšuje právo na výběr advokáta podle vlastní volby a povinnost soudu posuzovat účelnost vynaložených nákladů řízení při rozhodování o jejich náhradě podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. Odkaz na judikaturu prý také není případný, neboť usnesení Vrchního soudu v Praze, publikované v Bulletinu advokacie č. 2/95, řeší jinou problematiku, a to možnost používání automobilu advokátem i bez souhlasu soudu, kdy z pohledu advokátního tarifu se vždy jedná o účelně vynaložený náklad. To prý nikterak nekoliduje s ustanovením §142 odst. 1 o.s.ř. a nebrání soudu posuzovat účelnost vynaložených nákladů podle zásad a hledisek o.s.ř., zejména zásady procesní ekonomie, která brání vynakládání nákladů nad nezbytný rozsah, přičemž v daném případě je dána možnost využití institutu substituce advokáta. Vedlejší účastnice řízení u Ústavního soudu H. C. se, ač doloženě vyzvána, ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřila. Po seznámení se spisovým materiálem, vyjádřením krajského soudu a po zhodnocení podstatných okolností případu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, v níž navrhovatelka namítala, že bylo nepřímo omezeno její právo na volbu právního zástupce, a ve které se dále poukazovalo na neoprávněné uložení povinnosti, které nemá oporu v zákoně, a která se takto koncentruje na otázku interpretace a aplikace pojmu náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva nebo bránění práva obsaženého v ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. a dále na otázku volby zástupce ve smyslu §24 o.s.ř.. Z hlediska přezkumné pravomoci Ústavního soudu jde o otázku ústavně konformní interpretace a aplikace citovaných zákonných ustanovení ze strany obecného soudu. Ustanovení §142 odst.1 o.s.ř. stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě přiznal krajský soud stěžovatelce právo podle citovaného ustanovení pouze částečně, a to pouze ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 750,-Kč a 5x režijní paušál po 75,- Kč. Avšak nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na cestovné advokáta (protože i tyto náklady musí posuzovat z pohledu účelnosti). Ústavní soud shledává uvedený postup krajského soudu za vnitřně protikladný a jsoucí v rozporu s citovanou právní úpravou, když na jedné straně krajský soud výslovně uznal zásadu úspěchu stran ve sporu a rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná), v řízení aktivně zatupovaná konkrétním advokátem, se sídlem v Kladně, měla ve věci plný úspěch a soud jí proto podle zákona přiznává právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem a režijní paušál, a na druhé straně soud zároveň vyslovil názor, že nešlo o účelné uplatňování práva a nepřiznal právo na náhradu nákladů v části spočívající v cestovném uvedeného advokáta, který ve sporu úspěšnou stěžovatelku (žalovanou) zastupoval, přičemž tento svůj závěr soud opřel o argumentaci nemající oporu v zákoně, totiž že při volbě advokáta z obvodu okresního soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, by tyto náklady, respektive v takovém rozsahu nevznikly, a obdobně pak krajský soud postupoval v odvolacím řízení, kdy redukoval přiznanou náhradu nákladů jízdného na trasu z České Lípy do Liberce a zpět, tedy mezi sídly soudu I. stupně a soudu odvolacího. Krajský soud při tomto svém rozhodnutí použil kritéria, která zákon nestanoví, když posouzení potřebnosti vynaložených nákladů k účelnému bránění práva stěžovatelky (žalované) opřel o posouzení otázky vhodnosti volby advokáta z hlediska sídla jeho advokátní kanceláře, což by v konečném důsledku znamenalo zpochybnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedené by však v daném případě ještě samo o sobě neopodstatňovalo ústavní stížnost, neboť zákon o Ústavní soudu vyžaduje přímo porušení takového práva (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a k takovému porušení v daném případě nedošlo, neboť zvolený advokát stěžovatelku mohl zastupovat a v průběhu celého řízení tak činil. Opodstatněnost ústavní stížnosti je však nutno spatřovat v nepřiznání zákonem (§142 odst. 1 o.s.ř.) stanoveného práva na náhradu účelně vynaložených nákladů pro účastníka, který měl v řízení plný úspěch, a to v takovém rozsahu, jaký zákon předpokládá, a to na základě kritéria, které stojí mimo zákon. Nelze v daném případě náklady zastoupení považovat za vynaložené neúčelně, když ze spisu je patrné, že jednání nebylo vyvoláno stěžovatelkou, její zástupce se řádně dostavoval ke všem svolaným jednáním a v řízení z jeho činnosti, resp. nečinnosti, nevznikaly žádné průtahy ani neúčelně realizované úkony soudu, a v celkovém výsledku měla stěžovatelka v řízení plný úspěch. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce krajského soudu spočívající v odkazu na možnost využití institutu substituce stěžovatelkou v řízení před obecnými soudy, neboť ve smyslu §25 odst. 3 o.s.ř. jde zde pouze o možnost, nikoliv však povinnost. Pokud je uváděný institut krajským soudem vztahován k zásadě procesní ekonomie, je nutno uvést, že tento vztah nelze uplatnit, neboť zásada procesní ekonomie je adresována jednak soudu, když formuluje obecný požadavek, aby činnost soudu směřovala k rychlému rozhodnutí, a ve sporném řízení k zásadě hospodárnosti významně přispívají i účastníci řízení, zejména tím, jak plní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 3.vydání, C.H.Beck, Praha, str. str. 233). Tuto povinnost stěžovatelka jako strana žalovaná zcela naplnila, a to právě s využitím právní pomoci jí zvoleného advokáta. Na základě uvedených skutečností je Ústavní soud nucen konstatovat, že uvedeným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, došlo ve vztahu k stěžovatelce k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které je nutno chápat jako celek, jehož součástí je také právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka, který měl v řízení u soudu plný úspěch, ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř., a dále k porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť nebyla ze strany krajského soudu zákonem stanoveným způsobem poskytnuta ochrana právům stěžovatelky.) Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, zrušil (§82 odst. 3 písm. a) zákona 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. 2. 2001