ECLI:CZ:US:2014:2.US.1964.14.1
sp. zn. II. ÚS 1964/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Pavla Švece, zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou, se sídlem Macharova 376, 276 01 Mělník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2014, č. j. 15 Co 56/2014-213, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. října 2013, č. j. 24 C 436/2012-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 15 Co 56/2014-213, potvrdil v řízení o zaplacení částky 157.000 Kč s příslušenstvím rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. října 2013, č. j. 24 C 436/2012-165, jímž byla povinnost k zaplacení výše uvedené částky včetně příslušenství uložena žalovanému (stěžovateli). Účastníci řízení byli současně poučeni, že proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání za podmínek vyplývajících z občanského soudního řádu a blíže specifikovaných v tomto poučení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obsaženým v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž zejména namítá, že se obecné soudy při právním posouzení věci (zejména v otázce aktivní věcné legitimace) v důsledku libovůle odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v nesprávném posouzení existence výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a nedostatečném odůvodnění právních závěrů obecných soudů.
4. Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
7. V projednávaném případě byl napaden rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je za podmínek stanovených v §236 - 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen "o. s. ř."), přípustné dovolání, o čemž byl stěžovatel náležitě poučen. Podle §237 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pokud se nejedná o situace, u nichž je přípustnost dovolání vyloučena (viz §238 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tedy v občanském soudním řádu ve znění účinném po 1. lednu 2013 pojata poměrně široce a účastníkům řízení se tak otevírá cesta k projednání věci před Nejvyšším soudem.
8. Ústavní soud dále poukazuje na to, že ve své ustálené judikatuře považuje dovolání, přípustné podle §237 o. s. ř., za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je, jak bylo uvedeno výše, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., pokud rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, jestli důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí z nesprávného právního posouzení nebo zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (k tomu blíže usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zejména ohledně právního posouzení věci lze pak jednoznačně podřadit pod námitky, které jsou uplatnitelné v rámci dovolacího řízení. Ústavní soud navíc z databáze Ministerstva spravedlnosti (viz http://infosoud.justice.cz/) zjistil, že proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které je nyní předmětem přezkumu u Nejvyššího soudu. I z tohoto důvodu (tím spíše) není zásah ze strany Ústavního soudu možný a ústavní stížnost nelze považovat za přípustnou.
10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. srpna 2014
Jiří Zemánek
soudce zpravodaj, v. r.