ECLI:CZ:US:2018:2.US.200.18.1
sp. zn. II. ÚS 200/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Gorkého 658/15, Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 287/2016-156 ze dne 11. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Okresní stavební bytové družstvo Česká Lípa žalovalo stěžovatelku a jejího manžela na zaplacení 18 920 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo docházet užíváním garáže bez právního důvodu v období od 1. 1. 2012 do 31. 10. 2013. Okresní soud v České Lípě žalobě vyhověl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí co do částky 17 072 Kč potvrdil, ve zbytku žalobu zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu odvolacího soudu, který zpochybnil stěžejní důkaz provedený prvostupňovým soudem (znalecký posudek k určení průměrného nájemného) a obstaral si bez návrhu stran jiný znalecký posudek ze spisu téhož soudu sp. zn. 83 Co 60/2017 (v jehož řízení byla řešena totožná otázka, pouze jiné časové období). Pro stěžovatelku byl údajně takový postup překvapivý a nemohla na něj adekvátně reagovat.
Dále stěžovatelka zpochybňuje i samotné provedení dokazování, jelikož krajský soud nový znalecký posudek nečetl celý, nýbrž se spokojil s přečtením jen některých pasáží.
Konečně stěžovatelka brojí i proti obsahu znaleckého posudku. Znalecký ústav údajně nezohlednil havarijní stav garáže (ten stěžovatelka prokazovala dalšími důkazy, které však měl odvolací soud za irelevantní) a navíc byl vypracován pro jiné časové období (od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2011). Podle stěžovatelky je přitom nepochybné, že cena nájemného v průběhu let klesala, přičemž rozdíly v jednotlivých měsících představují až desítky korun.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ty se posuzovaným případem řádně zabývaly, k zjištění skutkového stavu si obstaraly dostatečné množství důkazů a řádně se vypořádaly s námitkami, které stěžovatelka v řízení uplatnila.
Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že odvolací soud zpochybnil původní znalecký posudek, pomíjí, že tak učinil k jejím námitkám, které spolu s prvním žalovaným proti posudku uplatnila v odvolání. Použití jiného znaleckého posudku pak šlo stěžovatelce k dobru, neboť na jeho základě došlo k i částečnému zamítnutí žaloby. Na postupu odvolacího soudu proto Ústavní soud neshledává ani nic překvapivého, zvláště pak pokud posudek vypracovaný znaleckým ústavem byl převzat z jiného řízení mezi totožnými účastníky. Stěžovatelka tedy musela být s tímto znaleckým posudkem obeznámena a mohla na něj reagovat, což také činila, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se krajský soud s argumentací žalovaných proti posudku vypořádává.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud posudek nepřečetl celý, není z ní zřejmé, jak konkrétně mělo tímto postupem dojít k porušení stěžovatelčiných základních práv.
Stran zjištění výše průměrného nájemného Ústavní soud odkazuje na již uvedené, tedy že zjišťování skutkového stavu náleží obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, který může v tomto směru korigovat skutečně pouze zjevné excesy, které v dané věci neshledal. Nelze se zejména ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou, že odvolací soud nepodrobil nový znalecký posudek "základnímu zkoumání", neboť "dogmaticky věřil" v jeho správnost. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je naopak zřejmé, že se posudkem zabýval dostatečně, což koneckonců do jisté míry dosvědčuje i to, že k provedení tohoto důkazu přistoupil proto, že předchozí posudek považoval za neadekvátní. Odvolací soud pak dostatečně reagoval i na námitky týkající se odlišného časového období, pro které byl posudek vypracován, jakož i na námitky, že předmětná garáž byla ve špatném stavu, což mělo snižovat její cenu.
Ústavní soud je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti v České republice (čl. 83 Ústavy České republiky), není jeho úkolem řešit, zda průměrné nájemné řadové garáže v daném čase a místě činilo soudem zjištěných 780 Kč, nebo zda tato částka byla ve skutečnosti "o několik desítek korun" (jak stěžovatelka argumentuje s ohledem na odlišné časové období) menší. Jak už bylo řečeno, odvolací soud se všemi těmito otázkami zabýval, a ochraně stěžovatelčiných práv tak bylo učiněno za dost.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje také na svou ustálenou judikaturu stran přezkumu bagatelních věcí, dle které při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4253/16 ze dne 13. 12. 2017 či sp. zn. I. ÚS 3310/17 ze dne 28. 11. 2017).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
´
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu