ECLI:CZ:US:2018:2.US.2007.18.1
sp. zn. II. ÚS 2007/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Milady Grimmové, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 22 Cdo 5917/2017-348, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2017, č. j. 70 Co 220/2016-310, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č. j. 39 C 80/2010-246, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka se u Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") žalobou domáhala zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes sousední pozemek, specifikovaný v žalobním návrhu, přes který vede jediná přístupová cesta k její stavbě, objektu pro rodinnou rekreaci. Městský soud rozsudkem (výrok I.) zřídil stěžovatelce právo cesty spočívající v neomezeném právu průchodu a dále průjezdu toliko vozidly o hmotnosti do 3,5 t ve všední dny, a to za náhradu ve výši 115.287 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rozsudek městského soudu ve výroku I. změnil tak, že povolil nezbytnou cestu jako služebnost spočívající v právu průchodu bez omezení a právu průjezdu vozidly o hmotnosti do 3,5 t denně v době od 8:00 do 9:00 hodin a dále od 17:00 do 18:00 hodin, a to za náhradu ve výši 40.000 Kč.
5. Proti uvedenému rozsudku (výroku I.) krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") Nejvyšší soud oproti přesvědčení stěžovatelky uvedl, že otázky předkládané v dovolání nezakládají jeho přípustnost, protože je odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedené se týká jak výtky, že odvolací soud povolil nezbytnou cestu v rozsahu, který neodpovídá potřebě stěžovatelky coby vlastníka rekreačního objektu řádně tento objekt užívat, tak výtky, že se měl odvolací soud v řízení o povolení nezbytné cesty zabývat tzv. obživnutím původního věcného břemene, které umožňovalo spojení stěžovatelčina objektu s veřejnou cestou v neomezeném rozsahu.
6. Stěžovatelka v nyní projednávané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá v zásadě obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání a přiměřeně též odvolání. Z toho důvodu i v samotné ústavní stížnosti opětovně rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy, konkrétně pak soud odvolací, omezením práva nezbytné cesty na průjezd toliko v horizontu dvou přesně vymezených hodin denně, porušil právo stěžovatelky na majetek, neboť zcela neproporcionálně rozhodl ve prospěch vlastníka sousední (služebné) nemovitosti. Stěžovatelka poukazuje zejména na skutečnost, že na dotyčné místo dojíždí z více než 600 km vzdáleného bydliště ve Spolkové republice Německo, a nemůže proto zajistit, aby ke své nemovitosti přijela v pevně vymezenou dobu. Stěžovatelka dále uvádí, že "nemůže své nemovitosti řádně užívat ve smyslu běžného života, je omezena nemožností zajet si nakoupit, vzdálit se na delší dobu autem, přičemž průchod přes pozemek je nedostačující, jelikož se poblíž nenachází žádné parkoviště, které by mohla stěžovatelka využívat, a stěžovatelka i s ohledem na svůj věk není s to nosit těžká břemena ke svému objektu rekreace v rukou." Stěžovatelka též namítá, že předchozí věcné břemeno, které bylo co do rozsahu neomezené, zaniklo v důsledku svévolného postupu katastrálního úřadu a rozhodovací praxe obecných soudů. Stěžovatelka se dále dovolává porušení čl. 36 Listiny, když uvádí, že se v jejím případě obecné soudy dopustily odepření spravedlnosti. Stěžovatelka tvrdí, že se ocitla v bludném kruhu, neboť "v souladu s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Brně ve věci své určovací žaloby [jež byla zamítnuta rozsudkem ze dne 12. 3. 2010, č. j. 39 C 7/2009-74] vzala odvolání ve věci určovací žaloby zpět a podala novou žalobu na zřízení nezbytné cesty, aby jí v závěru tohoto řízení Nejvyšší soud odkázal opět na to, že věc měla řešit v řízení o určovací žalobě." V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 38 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že v původním řízení před soudem prvního stupně došlo k vyloučení soudce Mgr. Václava Rozmahela, který shodou okolností rozhodoval ve výše zmíněném řízení o určení existence věcného břemene. Stěžovatelka má za to, že v projednávaném případě nebyly dány důvody pro jeho vyloučení, které krajský soud shledal v okolnosti (viz usnesení ze dne 16. 9. 2010, č. j. 13 Nc 419/2010-49), že jmenovaný soudce "dal v jiném řízení účastníku návod jak dále postupovat, aby dosáhl požadovaného výsledku" a jelikož "lze předpokládat, že v novém řízení, v němž účastník z tohoto návodu vyšel, z něho bude soud vycházet, čímž vznikají objektivně pochybnosti o jeho nestranném vztahu k věci."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil městský soud v řízení o podané žalobě na zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes sousední pozemek, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Jak městský, tak i krajský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou ve značné části opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry velmi podrobně zdůvodnily. Jak městský soud, tak i soud krajský dospěly při zohlednění základního zákonného principu, dle kterého je při povolení nezbytné cesty nutné posoudit okolnosti každého konkrétního případu a poměřit rozsah potřeby užívat nemovitou věc bez přístupu k veřejné cestě na straně jedné a míru obtěžování vlastníka sousedního (služebného) pozemku na straně druhé, ke správnému závěru, že jsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty. Dle názoru odvolacího soudu však rozsah této nezbytné cesty vymezený v rozsudku nalézacího soudu neodpovídal kritériím, jež je nutno zohlednit při rozhodování v tomto typu řízení, a proto odvolací soud při uplatnění své zákonné pravomoci plynoucí z §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek prvoinstančního soudu změnil. Na tomto postupu a rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
10. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že obecné soudy detailně rozvedly, jakými úvahami se řídily při nalézání stavu, kde by výhoda, kterou právo cesty poskytuje stěžovatelce, nebyla podstatně větší než újma, která by vznikla zřízením práva cesty pro vlastníka zatížené sousední nemovitosti. Obecné soudy totiž správně vycházely ze zásady, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práv vlastníka služebného pozemku. Krajský soud při nalézání proporcionality mezi omezením na straně jedné a výhodou na straně druhé vzal v potaz celou řadu kritérií, mj. lokalizaci chaty, vzdálenost chaty od veřejné cesty, vyšší věk stěžovatelky, charakter stavby, frekvenci a předpokládanou dobu využívání stavby, zásah služebnosti do celkové plochy zatíženého pozemku, či místní poměry. Obecné soudy tedy dostatečně zohlednily veškeré okolnosti případu. Řešení nalezené obecnými soudy, resp. řešení nalezené krajským soudem coby soudem, jenž ve věci rozhodoval v posledním stupni, Ústavní soud považuje za akceptovatelné. Ve shodě s odbornou komentářovou literaturou [srov. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Praha: C. H. Beck, 2013, s. 198] lze totiž uvést, že povinností obecných soudů je toliko zřídit cestu v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání nemovitosti, byť i nepůjde o užívání komfortní (např. podle okolností věci nemusí mít vlastník domu právo na příjezd automobilem). Řádné užívání dotčeného objektu je v nyní projednávaném případě zajištěno zejména neomezeným právem průchodu. Jistý diskomfort, který stěžovatelka shledává v časově omezeném právu průjezdu, když stěžovatelka zejména namítá, že nemůže vzhledem ke vzdálenosti svého bydliště přesně naplánovat čas příjezdu, je navíc možno vyvážit zaparkováním vozidla na nedalekém veřejném parkovišti. Ústavní soud totiž nepřehlédl skutečnost, že v předcházejícím řízení byla otázka parkování výslovně řešena, přičemž stěžovatelka nepovažovala tuto možnost za adekvátní, a to s poukazem na místní bezpečnostní situaci a údajně časté vykrádání automobilů (srov. s. 6 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 39 C 7/2009-74). Tento argument stěžovatelky však Ústavní soud považuje za zcela bezpředmětný. Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí a postupu obecných soudů stran rozsahu zřízeného věcného břemene nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že předchozí věcné břemeno, které bylo co do rozsahu neomezené, zaniklo v důsledku svévolného postupu katastrálního úřadu a rozhodovací praxe obecných soudů. Ústavní soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 39 C 7/2009-74, vyvracející stěžovatelkou namítanou svévoli na straně státních orgánů, v němž se uvádí následující: "Protože došlo k zániku původní nemovitosti a vybudování nové nemovitosti s nově přiděleným číslem evidenčním, katastrální úřad zcela v souladu s příslušnou právní úpravou provedl o zániku původně sjednaného věcného břemene [záznam], a to v souladu s ustanovením §151p odst. 2 občanského zákoníku, když zánikem původní chaty č. ev. X, které bylo zřízeno právo věcného břemene průchodu a průjezdu, zaniká, resp. zaniklo, i toto věcné břemeno zřízené mezi žalobkyní a matkou žalovaného."
12. Co se týká namítaného odepření spravedlnosti, a tedy tvrzeného porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud námitku stěžovatelky nepovažuje za relevantní, a to mj. proto, že stěžovatelka nesprávně interpretuje rozhodnutí, která byla obecnými soudy vydána v předchozích řízeních. Nejvyšší soud totiž v ústavní stížností napadeném rozhodnutí stěžovatelku sice odkázal na určovací žalobu, která již byla před tím jako nedůvodná zamítnuta (srov. výše citovaný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2010, č. j. 39 C 7/2009-74), nicméně učinil tak pouze s ohledem na stěžovatelkou opakovaně předkládaný argument tzv. obživlého (existujícího) věcného břemene. Nejvyšší soud pouze potvrdil závěry městského a krajského soudu, že v řízení o zřízení věcného břemene není možné vydat konstitutivní rozhodnutí ohledně již existujícího stavu (srov. s. 11 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud tedy akceptoval, že argument obživlého věcného břemene je zcela v rozporu s nárokem, jenž stěžovatelka uplatnila v žalobě zahajující řízení o zřízení věcného břemene. Stěžovatelka dále nesprávně vykládá význam a obsah poučení, kterého se jí dostalo ve výše uvedeném rozsudku, kterým byla zamítnuta její určovací žaloba. Městský soud uvedl pouze to, "že žalobkyně se může v dalším nově zahájeném řízení domáhat případně žalobou nikoliv na určení zaniklého věcného břemene, ale zřízení nového věcného břemene rozhodnutím soudu." Z tohoto závěru stěžovatelka mylně dovozuje, že mělo být zřízeno věcné břemeno (služebnost) v rozsahu, který by zcela odpovídal jejím představám (a předchozímu stavu), tj. věcné břemeno v rozsahu neomezeného práva průchodu i průjezdu. Takové očekávání je však s ohledem na výše zmíněný, obecnými soudy správně uplatněný a Ústavním soudem aprobovaný princip poměřování mezi výhodou a omezením vlastníků sousedních nemovitostí, zcela nepodložené.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani argumentu stěžovatelky týkajícímu se údajného porušení čl. 38 Listiny. K této otázce se dostatečně vyjádřil již krajský soud (srov. s. 5 rozsudku krajského soudu), který s ohledem na námitku nesprávného obsazení nalézacího soudu obsaženou ve stěžovatelkou podaném odvolání uvedl, že proti usnesení nadřízeného soudu, tj. Krajského soudu v Brně, o vyloučení Mgr. Rozmahela ze dne 16. 9. 2010, č. j. 13 Nc 419/2010-49, mohla stěžovatelka brojit právním prostředkem v podobě ústavní stížnosti, což však v zákonem předvídané lhůtě neučinila. Tato námitka je tedy v tomto řízení nepřípadná. Ústavní soud navíc nemá žádné pochybnosti ohledně závěru učiněného krajským soudem, že daná věc byla na základě rozhodnutí nadřízeného soudu v souladu s rozvrhem práce projednána a rozhodnuta zákonným soudcem (srov. s. 5 rozsudku krajského soudu).
14. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.
15. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu