ECLI:CZ:US:2004:2.US.201.03
sp. zn. II. ÚS 201/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. B. Š., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2002 sp. zn. 4 To 138/2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2002, sp. zn. 4 To 138/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. března 2002, č. j. 3 T 274/2001-208.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. března 2002, č. j. 3 T 274/2001-208 odsouzen pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti S., s r. o., v době mezi 1. lednem 1998 až 24. červencem 2000 neodvedl srážky ze mzdy zaměstnanců na pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění, na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků; celková výše jím neodvedených plateb za uvedené období činí 396.638,- Kč.
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku zamítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. června 2002, sp. zn. 4 To 138/2002. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. usnesením ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 6 Tdo 1000/2002.
Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a porušení pravidel spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel především v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na neúplném zjištění skutkového stavu a skutek je vadně právně kvalifikován. Zejména je vytýkáno, že hlavní důkaz, o který se opírá odsuzující rozsudek, tj. znalecký posudek z oboru ekonomika, zpracovaný znalcem Ing. F. K., se zaměřil pouze na irelevantní období let 1994 až 1997. Protože odsouzený skutek se měl stát později, tj. v době od 1. 1. 1998 do 24. 7. 2000, nebylo prý hospodaření firmy S. v relevantním časovém úseku náležitě objasněno. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele opomněly zjišťovat, zda stěžovatel jako povinný plátce měl v rozhodném období k dispozici potřebné finanční prostředky k provedení povinných plateb, zda je eventuálně použil k jiným účelům a jaké důvody měl k takovému jinému eventuálnímu použití. Nebylo prý ani prokázáno, zda stěžovatel vůbec vyplatil mzdy, z nichž měl srazit a odvést povinné platby.
Tyto údajné důkazní deficity měly prý způsobit, že stěžovatelova vina, konstatovaná v napadeném rozhodnutí, není náležitě prokázána a není zdůvodněna právní kvalifikace skutku jako úmyslného deliktu. Obecným soudům se prý nepodařilo prokázat existenci předpokladů úmyslného zavinění stanovených v §4 tr. zákona, totiž že stěžovatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo alespoň věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně. Oba tito účastníci ve svých vyjádřeních odkazují na argumentaci, obsaženou v jejich rozhodnutích. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 274/2001 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroku a odůvodnění napadaného rozhodnutí.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi a shledal, že tato výtka není důvodná. Podle názoru Ústavního soudu je argumentace prvoinstančního soudu v odsuzujícím rozsudku dostatečně konkrétní natolik, aby umožnila hodnotit a přezkoumávat důvodnost výroku. Krajský soud v Brně odkázal při zdůvodnění svého zamítavého rozhodnutí na argumentaci Městského soudu v Brně, s níž se ztotožnil. Tento způsob zdůvodňování lze při rozhodování orgánů vyšší instance zásadně akceptovat; mechanické přepisování stejných argumentů v odůvodnění by zde bylo pouhým formalismem.
Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ústavní soud sdílí stěžovatelovu námitku, že znalecký posudek z oboru ekonomika, zpracovaný Ing. F. K., se dle chybně vymezeného zadání soustředil převážně pouze na irelevantní období let 1994 až 1997 a nepokrývá časový úsek, v němž byl trestný čin páchán; je nesporné, že pokud by posudek věnoval náležitou pozornost též kritické době páchání trestného činu, mohla být důkazní situace mnohem jasnější. Přes tuto důkazní vadu, kterou mohly obecné soudy odstranit, však nevzniká žádná pochybnost, že trestný čin byl spáchán, protože k jeho prokázání posloužily jiné důkazy, provedené v řízení, zejména listinné důkazy předložené Městskou správou sociálního zabezpečení Brno, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR - okresní pojišťovnou Brno-město a Finančním úřadem Brno I, výslech obžalovaného a jím předložené písemnosti.
Z těchto důkazů vyplývá, že částky sražené ze mzdy zaměstnanců obchodní společnosti S. jako pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění, na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v celkové výši 396.638,- Kč stěžovatel neodvedl jejich oprávněným příjemcům. O tom, že tato částka nebyla odvedena, nevznikla v průběhu trestního řízení nikdy žádná pochybnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazy provedenými v trestním řízení není prokázáno, že "...obžalovaný skutečně tyto mzdy vyplatil...", jak se tvrdí v prvoinstančním odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel tím chce patrně naznačit, že výplaty mezd zaměstnancům, vykazované v účetnictví, mohly být toliko fiktivní a že k reálné výplatě mezd nemuselo vůbec dojít, čímž by byla zpochybněna i jeho povinnost odvést povinné srážky pojistného a daně. Ústavní soud nemůže této námitce přisvědčit, naopak je přesvědčen, že závěr obecných soudů o skutečném vyplacení mezd je opřen o věrohodné důkazy. V tomto směru lze odkázat zejména na písemné prohlášení ze dne 3. 6. 2002, podepsané stěžovatelem a odeslané předsedovi senátu Krajského soudu v Brně (č. l. 225 trestního spisu), v němž stěžovatel uvádí: "Všem byla v řádných termínech vyplácena mzda. Pouze v posledních 3 letech se výplata někdy opozdila, maximálně však o tři týdny." Stěžovatel v průběhu trestního řízení nikdy dříve na svou obhajobu neuplatnil tvrzení, že by jím vykazované mzdy jeho zaměstnanců byly pouze fiktivní; tato dodatečně v ústavní stížnosti uplatněná argumentace vyznívá nepřesvědčivě a nezakládá důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Pokud by měla být oprávněná, bylo by možné ji uplatnit jako skutečnost dříve neznámou v návrhu na obnovu řízení (§278 odst. 1 tr. ř.), nikoliv v ústavní stížnosti.
Je skutečností, že stěžovatel již v průběhu trestního řízení uváděl, že sám sobě nevyplatil mzdu v celkové částce asi 304.000 Kč. Obecné soudy pravdivost této skutečnosti nijak neověřovaly a nevypořádaly se s tím, zda nebylo namístě celkový inkriminovaný rozsah neodvedených srážek pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění, na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a záloh na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků přiměřeně snížit o příslušný procentní podíl, připadající na údajně nevyplacenou mzdu samotného stěžovatele. Ústavní soud je však toho názoru, že neprověření této skutečnosti samo o sobě nezakládá důvod ke konstatování, že postup orgánů činných v trestním řízení při dokazování nebyl v souladu s ústavně garantovanými zásadami spravedlivého procesu. I v případě totiž, že by po prověření obhajoby bylo namístě celkovou sumu neodvedených srážek snížit, bylo by toto snížení tak malé, že by nezpůsobilo pokles sumy neodvedených částek pod spodní hranici trestnosti (§147 odst. 1 tr. z. požaduje nesplnění zákonné povinnosti "ve větším rozsahu", což je ustálenou judikaturou interpretováno ve smyslu §89 odst. 11 tr. z. jako částka přesahující 50.000 Kč).
Ústavní soud souhlasí s tezí, vyslovenou v judikatuře obecných soudů, že trestnost neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům (judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 63/2000, 3 Tz 155/2000). Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat, což se v daném trestním řízení stalo. Bylo totiž nepochybně zjištěno, že po celou kritickou dobu měl stěžovatel k dispozici finanční prostředky, kterými financoval pokračování provozní a obchodní činnosti společnosti S., a to minimálně v takovém rozsahu, který by postačoval k uhrazení v té době splatných odvodů daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. I když ke škodě věci orgány činné v trestním řízení neobjasnily komplexně celkový průběh hospodaření obchodní společnosti S. v inkriminované době, je třeba mít za jednoznačně prokázané, že stěžovatel pokračoval po celou tuto dobu v podnikatelské činnosti a vyplácel mzdy zaměstnancům v rozsahu, který nepochybně převyšoval finanční částky, potřebné k odvodu v té době splatných srážek. To samo o sobě prokazuje, že stěžovatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky a že je použil nikoliv k odvodu povinných plateb, nýbrž k jiným účelům.
Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že obecné soudy neprokázaly náležitě jeho vinu a nezdůvodnily právní kvalifikaci skutku jako úmyslného deliktu. Z důkazů provedených v trestním řízení lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zákona. K prokázání nepřímého úmyslu postačí závěr, že pachatel věděl, že neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a její použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude vůbec odvedena oprávněným příjemcům, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Při déle trvajícím jednání je naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět a z jejich používání k jiným účelům. V posuzovaném případě trvalo trestné jednání déle než dva a půl roku (přičemž na okraj lze uvést, že k neodvádění srážek docházelo již od roku 1995, aniž by toto předchozí jednání bylo posouzeno obecnými soudy jako trestné). Z dlouhodobého pokračování trestného jednání, na jehož závadnost byl stěžovatel příslušnými institucemi, jimž měl platby odvádět, opakovaně upozorňován, lze spolehlivě dovodit závěr o jeho srozumění s nastalým následkem. Předpoklad, že by snad stěžovatel mohl dlužné částky dodatečně v reálně dohledné době vyrovnat, až se zlepší výsledky hospodaření jím vedené obchodní společnosti, byl vzhledem k hospodářským výsledkům naprosto nerealistický, jak ostatně vyplývá i z toho, že na majetek této obchodní společnosti byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 10 K 54/2002 prohlášen konkurz.
Ústavní soud souhlasí se závěrem, ke kterému dospěla judikatura Nejvyššího soudu, že podnikatel je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud podnikatel zjistí, že není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové podnikání ukončit (judikáty Nejvyššího soudu 3 Tz 155/2000, 5 Tdo 456/2002). K tomu lze jen dodat, že obecně nelze dovozovat zájem státu na zachování chodu takové obchodní společnosti, u níž delší dobu přichází v úvahu její zánik.
Ostatně lze poukázat též na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, posuzující ústavnost novelou trestního zákona z roku 1997 zavedené skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení §147 tr. zák. je ústavně konformní, protože chrání důležitý zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků. Ustanovení §147 tr. zák. není v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 2, věty druhé Listiny, podle něhož nikoho nelze zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Citované ustanovení Listiny se totiž týká jen závazku vzniklého na základě smluvního vztahu. Povinnost plátce odvádět za poplatníka daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti však nevzniká na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost stanovenou přímo zákonem, bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí (srov. též judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000).
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudním rozhodnutím napadeným ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu