ECLI:CZ:US:2014:2.US.2052.14.1
sp. zn. II. ÚS 2052/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Anežky Chocholáčové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 1031, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2014, č. j. 29 NSČR 119/2013-B-127, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2013, č. j. 1 VSOL 276/2013-B-l15, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, č. j. KSBR 32 INS 4327/2008-B-102, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (věřitelka v insolvenčním řízení) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Krajský soud v Brně schválil konečnou zprávu insolvenčního správce a odmítl jako zcela účelové a ničím nepodložené námitky stěžovatelky, která tvrdila, že při koncipování konečné zprávy nebyly zohledněny její majetkové podíly z transformace družstva. Dle krajského soudu bylo se stěžovatelkou zacházeno jako s řádným věřitelem s tím, že v rámci rozvrhového usnesení mohou být uspokojeny pouze ty pohledávky, které byly přihlášeny. Zároveň soud vytkl, že insolvenční správkyně plnila řádně výkon své funkce a postupovala s odbornou péčí v součinnosti s řádně zvoleným zástupcem věřitelů, ve věci bylo postupováno průhledným způsobem, všichni věřitelé měli možnost se o průběhu insolvenčního řízení dozvědět z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku a měli možnost se obrátit se žádostí o vysvětlení na insolvenční správkyni, příp. na zástupce věřitelů nebo insolvenční soud. Poněvadž stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které měly vést k porušení jejích práv, považoval soud její tvrzení za pouhé obecné deklarace o tom, že její práva byla v průběhu insolvenčního řízení porušena. Usnesení krajského soudu posléze potvrdil Vrchní soud v Olomouci, dle kterého byly v insolvenčním řízení pohledávky všech přihlášených věřitelů řádně přezkoumány a převážně zjištěny a pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny poměrně v rámci rozvrhu, a to včetně zjištěné (nezajištěné, byť vykonatelné) pohledávky stěžovatelky. Správkyní předložená konečná zpráva tak dle vrchního soudu odpovídá výsledku tohoto řízení, obsahuje příjmy majetkové podstaty i výdaje, včetně propočtu odměny a hotových výdajů správkyně. Podobně jako krajský soud pak vrchní soud konstatoval, že po celou dobu řízení měla stěžovatelka možnost seznamovat se s průběhem řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku, který je veřejnosti dostupný, v případě nejasností se mohla obrátit na správkyni a případně nahlédnout do dokladů, čehož, jak vyplývá ze spisu, využila. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť i přes výzvu soudu stěžovatelka neodstranila vady podání, týkající se přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatelka namítá, že citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v chybném procesním postupu soudů, které nezohlednily její návrhy předkládané v průběhu insolvenčního řízení a zpochybnily restituční předpisy a předpisy o transformaci. Dále stěžovatelka namítá, že v průběhu uplatňování majetkových nároků z transformace došlo ke značným průtahům. Stěžovatelka brojí též proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle jejího názoru postupoval zcela formalisticky a nezabýval se skutečným obsahem jejího dovolání, ačkoli z něj jasně vyplývalo, že hlavním dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem vyžádaných spisů a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Podle přesvědčení Ústavního soudu nicméně v případě stěžovatelky taková situace dána není, což je zřejmé již z obsahu ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka podrobněji nijak nerozvádí, v čem vlastně měla být postupem obecných soudů porušena označená ustanovení Listiny (vyjma jejich stručné obecné charakteristiky) a nevznáší tak žádné konkrétní - a odůvodněné - ústavněprávně relevantní námitky. Podaná ústavní stížnost je tak spíše jen polemikou s dřívějšími rozhodnutími soudů, přičemž z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že z velké části je ústavní stížnost totožná s již dříve podaným odvoláním. Je přitom nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud k těmto náležitostem ústavní stížnosti již dříve uvedl [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)], že pouze výčet ustanovení Listiny (respektive výčet a jejich stručná charakteristika), která měla být podle přesvědčení stěžovatelky porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci. Ústavní soud není sice vázán argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrzenými argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 občanského soudního řádu].
8. Ani samotný Ústavní soud ostatně z vyžádaného soudního spisu nezjistil porušení stěžovatelkou namítaných práv a svobod. Naopak konstatuje, že z jeho obsahu nic nesvědčí o tom, že by obecné soudy v insolvenčním řízení nepostupovaly v souladu s právním řádem a nemá žádné pochybnosti ani v tom, že stěžovatelka mohla využít všechny právní prostředky k hájení svých práv. Ve věci nyní napadených rozhodnutí pak Ústavní soud konstatuje, že krajský i vrchní soud náležitě odůvodnily svá rozhodnutí, přičemž vzaly do úvahy jak obecnou právní úpravu insolvenčního řízení, tak skutkové a právní okolnosti týkající se stěžovatelky samotné a řádně osvětlily, z jakých důvodů dospěly k vysloveným právním závěrům. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito právními názory soudů přitom nemůže zakládat zásah do jí zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud totiž z vyžádaného soudního spisu ověřil, že stěžovatelka své dovolání skutečně opřela, jak v rozhodnutí tvrdí Nejvyšší soud, o ustanovení občanského soudního řádu, která v době jeho podání již nebyla platná. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že s účinností od 1. ledna 2013 bylo ustanovení §237 občanského soudního řádu, jehož se stěžovatelka dovolávala, změněno, a v době podání dovolání bylo platné v tomto znění: "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Zároveň vedle těchto obecných podmínek přípustnosti dovolání ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovilo, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz §237 až §238a občanského soudního řádu). Pokud uvedené náležitosti dovolání stěžovatelky nesplňovalo, bylo povinností Nejvyššího soudu, aby stěžovatelku (respektive jejího právního zástupce) vyzval k odstranění vad podání, což ostatně také učinil. Pokud pak ve stanovené lhůtě nebyly tyto vady dovolání odstraněny, nepostupoval Nejvyšší soud formalisticky, když podané dovolání odmítl, neboť bylo na stěžovatelce, aby odstranila vady svého podání a fakticky tak bránila svá práva, přičemž o důsledcích své nečinnosti byla řádně poučena (ostatně tento fakt nikterak nezpochybňuje). Nejvyšší soud tedy postupoval v mezích zákona, přičemž na jeho postupu Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu