ECLI:CZ:US:2017:2.US.2067.17.1
sp. zn. II. ÚS 2067/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Markové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 3. 2017 č. j. 23 Co 104/2017-84, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 3. 2017 č. j. 23 Co 105/2017-45 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 3. 2017 č. j. 23 Co 106/2017-42 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že shora označenými rozhodnutími obecného soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá, že nákladové výroky napadených usnesení, resp. nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dále uvádí, že v řízení to byla společnost CFS-FINANCIAL SERVICES spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně"), která nese procesní zavinění za zastavení exekuce, a je proto povinna nést náklady řízení po zrušení rozhodnutí o nařízení exekuce po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1765/14.
2. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, shora označenými usneseními shodně potvrdil postupně tři usnesení soudního exekutora o náhradě nákladů exekučního řízení. Ve všech třech usneseních soudní exekutor zastavil exekuci vedenou proti stěžovatelce (na základě výše citovaného nálezu Ústavního soudu) a nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení, ani soudním exekutorům, kteří exekuci vedli. K odvolání stěžovatelky soud rozhodoval pouze o nákladovém výroku usnesení soudního exekutora, přičemž dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti. Konstatoval, že při rozhodování o nákladech exekuce je soudní praxe jednotná v tom, že je zapotřebí zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce. Soud však po pečlivém zvážení všech okolností případu neshledal procesní zavinění žalobkyně na zastavení exekuce, přičemž neopomenul podrobně rozebrat ani důvody zrušujícího nálezu Ústavního soudu z prosince 2016.
II.
3. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 1 007 Kč, 1 007 Kč a 507 Kč spolu s náklady řízení. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
4. O takový případ se však nejedná. Avšak i přes "bagatelnost" předmětného sporu se Ústavní soud ústavní stížností stěžovatelky zabýval vzhledem k citlivosti daného případu hlouběji, přičemž neopomenul pečlivě zhodnotit jednotlivé body odůvodnění usnesení obecného soudu.
5. Předně je zapotřebí ve věci vyložit a zohlednit předchozí kasační rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byly exekuce vedené proti stěžovatelce zastaveny. Jak již obecný soud konstatoval, Ústavní soud ve věci vycházel především z věku stěžovatelky (13, resp. 14 let v době vydání rozhodnutí), její tíživé rodinné a tedy i ekonomické situace (rozhodnutím soudu nařízena ústavní výchova) a nemožnosti účastnit se soudního sporu, resp. bránit svá práva vzhledem k věku. Ústavní soud se tak svým rozhodnutím snažil zejména o to, aby se stěžovatelka neocitla v neřešitelné životní situaci, která by pro ni mohla být finančně neúnosná a aby stěžovatelce nevznikly vyšší než nezbytné náklady. Z tohoto důvodu také soudní exekutor usnesením rozhodl, že stěžovatelka není povinna hradit náklady exekuce. Přesto Ústavní soud nijak nezpochybnil samotnou pohledávku stěžovatelky vůči žalobkyni (neuhrazené jízdné), pouze zpochybnil umělé navyšování exekučních nákladů namísto spojení jednotlivých exekučních titulů v jedno řízení. K čemu se Ústavní soud v předmětném nálezu nevyjádřil, byly náklady stěžovatelky na právní zastoupení, resp. bránění svých práv prostřednictvím právní zástupkyně.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti hojně cituje judikaturu Ústavního soudu, avšak bez věcné souvislosti k průběhu řízení. V obecné rovině lze přisvědčit pouze argumentaci stěžovatelky plenárním stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a to v tom, že nic nebrání uložení povinnosti k náhradě nákladů povinného právě oprávněnému, jestliže lze oprávněnému přičítat účast na zastavení exekuce. V nyní posuzované věci však k takovému závěru obecný soud nedospěl a z pohledu ústavněprávního mu nelze ničeho vytknout. Nelze mu přitom upřít ani pečlivost při odůvodňování svých závěrů a přehlednou strukturu jednotlivých úvah, kterými byl při vydání rozhodnutí veden. Konstatoval, že lze jen stěží přičítat žalobkyni k tíži, že měla mít povědomost o rodinné situaci stěžovatelky a dovozovat tak neadekvátnost postupu soudu, který exekuci nařídil. Podle Ústavního soudu je přitom jen těžko představitelné, že by věřitelé před návrhem na provedení exekuce zjišťovaly rodinné poměry dlužníků v případě, kdy mají v rukou exekuční titul k vymáhání svých pohledávek.
7. Ústavní soud dále stěžovatelce připomíná, že účelem předchozího kasačního rozhodnutí bylo neztěžovat situaci stěžovatelky tím, že by neúměrně rostly její dluhy, avšak nejednalo se o titul k tomu, aby z vlastní iniciativy a za náležitou úplatu právní zástupkyni vedla další spory v této věci. Nelze též nezmínit, že stěžovatelka v předchozím (pro ni úspěšném) řízení před Ústavním soudem náhradu nákladů za právní zastoupené nepožadovala, resp. ji nikde nezmínila. Jedinou v tomto smyslu uplatněnou námitkou byl nesouhlas s rozhodnutím soudu ohledně nákladů řízení ve prospěch žalobkyně a tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny ze strany obecného soudu. Uvedené však stěžovatelka podala spíše jako jakési doplnění podání, nikoliv jako nosný bod stížnosti; k tomu se Ústavní soud blíže nevyjadřoval. Avšak nyní zašla stěžovatelka ještě dále a požaduje v případě úspěchu přiznání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Jako protiústavní přitom označuje postup Ústavního soudu, který náhradu nákladů řízení úspěšným stěžovatelům prakticky nepřiznává. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky se však k tomuto návrhu stěžovatelky Ústavní soud dále nebude vyjadřovat.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu