ECLI:CZ:US:1998:2.US.207.97
sp. zn. II. ÚS 207/97
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 207/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti .D., zastoupeného JUDr. M.N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1997, sp. zn. 5 To 710/96 a rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 6 T 43/96 ze dne 25. 9. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 6 T 43/96 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1997, sp. zn. 5 To 710/96, kterým bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že podle §256 tr. ř. se zamítá odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Trestná činnost stěžovatele měla spočívat v podílnictví převodu osobního automobilu tovární značky Škoda Favorit a Škoda Forman, které byly získány trestným činem, spáchaným jinou osobou, a tímto činem měl stěžovatel získat značný prospěch. Toto jednání bylo posouzeno jako trestný čin podílnictví podle §251 odst.1 písm.a) odst.2 tr. zák.
II.ÚS 207/97
Podle tvrzení stěžovatele byl rozhodnutím okresního soudu i krajského soudu porušen čl. 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Podstatou porušení čl. 8 odst.2 Listiny podle názoru stěžovatele byl vadný postup okresního i krajského soudu při posuzování jeho trestní věci. Oba soudy měly postupovat v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména proto, že odsoudily stěžovatele nikoli na základě jasných, přímých a usvědčujících důkazů, ale pouze na základě domněnek, ze kterých soudy dovodily, že stěžovatel se žalované trestné činnosti dopustil.
Stěžovatel dále soudům vytýká, že v řízení nebyly dostatečně prokázány znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák., mezi které zejména náleží úmysl pachatele ve vztahu ke znaku, že převádí na sebe věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Zvláštní důraz pak stěžovatel kladl na okolnost, že před sdělením obvinění podle §160 odst.1 tr. ř. a před jeho doručením stěžovateli, byly provedeny procesní úkony, které nebyly ani neodkladné ani neopakovatelné a které přesto byly považovány za důkazy použitelné v trestním řízení. Konkrétně se jedná o výpověď' spoluobžalovaného R.Š. a o konfrontaci spoluobžalovaných R.Š. a M.K. Stěžovatel poukazuje na to, že teprve procesní úkony, provedené po řádně sděleném obvinění lze považovat za relevantní a případně usvědčující. K procesním úkonům, které byly provedeny před sdělením obvinění a nejednalo se o neodkladné nebo neopakovatelné úkony, přihlížet nelze a jde o neúčinné důkazy.
Námitky stěžovatele jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou se zabýval Krajský soud v Ostravě rozhodující o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku
II.ÚS 207/97
Okresního soudu v Karviné. Krajský soud se s uvedenou námitkou vypořádal velmi stručně tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitku neakceptuje a že provedené procesní úkony mají povahu úkonů neodkladných.
Správné posouzení neodkladnosti nebo neopakovatelnosti příslušného vyšetřovacího úkonu má závažný význam především proto, že provedením již prvního takového úkonu začíná přípravné řízení. V případě, bude-li v rozporu se zákonem proveden vyšetřovatelem (případně policejním orgánem) neodkladný nebo neopakovatelný úkon, jedná se o závažnou vadu trestního řízení, která má význam jak z hlediska použitelnosti takového důkazu (půjde o důkaz absolutně neúčinný, tedy takový, ke kterému nelze v řízení přihlížet), tak z hlediska postupu v trestním řízení ( půjde o takovou vadu, pro kterou by soud mohl například vrátit věc státnímu zástupci k došetření v předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm.e) tr. ř., neboť provedením důkazů, jež ve skutečnosti nebyly neodkladné nebo neopakovatelné ve smyslu §160 odst.4 tr. ř., byla vážným způsobem zkrácena práva obviněného a obhajoby). Provedením neodkladného (resp. neopakovatelného) úkonu v rozporu se zákonem bude mít samozřejmě význam pro ústavněprávní závěr, že byla porušena zásada deklarovaná v článku 8 odst.2 věta první Listiny (zásada stíhání jen ze zákonných důvodů) a současně i zásada spravedlivého procesu, jež tvoří součást základních práv a svobod stěžovatele (srovnání zejména čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.č Listiny).
Vždy je nutno bedlivě zvažovat, zda konkrétní úkon splňuje také podmínky neodkladnosti či neopakovatelnosti, a to vždy ve vztahu k určité osobě. Ve věci, v níž je stíháno více obviněných, jako je tomu v posuzovaném případě, se posuzují účinky zahájení trestního stíhání vždy ve vztahu k určité osobě.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 6 T 43/96. Z přiložených rozsudků i z citovaného trestního spisu zjistil, že stěžovatel byl obviněn dne 6. 9. 1995 a toto obvinění mu bylo doručeno dne 19. 9. 1995.
II.ÚS 207/97
Podle protokolu o výslechu obviněného R.Š., provedeného dne 10. 10. 1995 Policií ČR v D. v projednávané trestné věci, po řádném poučení o svých právech, obviněný Š. výslovně prohlásil, že se odvolává na svou původní výpověď ze dne 11. 4. 1995 a dále odmítl ve věci vypovídat. Protokol rovněž konstatuje, že obhájce obviněného, ač řádně obeslán, se nedostavil Protokol obviněný Š. vlastnoručně podepsal.
Z protokolu v hlavním líčení ze dne 7. 8. 1996 před Okresním soudem v Karviné, při výpovědi obviněného Š., byly přečteny jeho výpovědi z přípravného řízení, včetně jeho konfrontace s obviněným Krásným.
Z takto konstatovaných skutečností byla následným protokolem ze dne 10. 10. 1995 konvalidována samotným obviněným Š. jeho výpověď ze dne 11. 4. 1995, i když později tuto výpověď několikrát změnil.
Tuto skutečnost, jak již bylo uvedeno výše, nutno posuzovat ve vztahu ke stěžovateli. Bylo-li mu doručeno obvinění dne 19. 9. 1995, potom usvědčující výpověď R.Š. ze dne 10. 10. 1995 je provedena až po tomto datu. Odvolací soud prohlásil provedené úkony před vznesením obvinění za úkony neodkladné. Lze mu přisvědčit v tom směru, že vzhledem k vzájemnému propojení osob zúčastněných na spáchání trestného činu, hrozilo nebezpečí zmaření těchto úkonů, což se také později projevilo, a proto tyto úkony z hlediska účelu trestního řízení nesnesly odkladu. Nehledě k tomu, že tyto důkazy byly znovu provedeny v hlavním líčení dne 7. 8. 1996.
Je třeba rovněž konstatovat, že to nebyly jediné důkazy o které oba soudy opíraly své rozhodnutí. Pokud stěžovatel napadá i hodnocení provedených důkazů, ze spisu ani z odůvodnění rozsudku Krajského soudu nevyplývá, že by tento soud v rámci jejich volného hodnocení vybočil ze zásad, kterými je ovládáno trestní řízení.
II.ÚS 207/97
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavnosti, byl nucen návrh odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. září 1998