ECLI:CZ:US:2015:2.US.2083.15.1
sp. zn. II. ÚS 2083/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lomberského, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 66, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 8 Afs 16/2015-64, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 13. 7. 2015, tedy v zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2014, č. j. 57 Af 5/2012-236, kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti blíže specifikovaným rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni a Finančního ředitelství v Plzni ve věci doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2005 až 2. čtvrtletí 2007.
3. Stěžovatel tvrdí, že jím podaná kasační stížnost neměla být odmítnuta jako nepřípustná, protože se v průběhu řízení objevila nová skutečnost, kterou je pravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 5 T 92/2013, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby z trestného činu krácení daně, poplatku či jiné povinné platby. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že daňový zákon a trestní zákon sledují odlišné cíle, a nelze přijmout výsledek, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že se stěžovatel nedopustil předmětného trestného činu a daňový úřad přesto uloží "sankci v podobě doměření daně ve výši 742.409 Kč". Rovněž ze zásady a maiori ad minus prý plyne, že zjištění z trestního řízení měla být vzata jako argumentačně silnější oproti zjištěním finančního úřadu. Odmítnutí kasační stížnosti tak bylo nesprávné, neboť Nejvyšší správní soud za daných okolností neměl být vázán svým předchozím rozhodnutím a neměl proto kasační stížnost odmítnout.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřípustnost. Tento soud totiž postupoval podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), podle něhož platí, že "[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu". Toto zákonné ustanovení vyložil Nejvyšší správní soud tak, že "přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým účastníkem řízení) je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil." Tento právní názor považuje Ústavní soud za plně odpovídající znění i smyslu citovaného zákonného ustanovení a shledává jej též ústavně souladným [viz také nález sp. zn. IV.ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)].
7. Smysl kasační stížnosti, jakožto mimořádného opravného prostředku, kterým lze napadnout rozhodnutí krajského soudu vydané ve správním soudnictví, totiž nemůže být negován opakovaným vznášením stejných či přinejmenším obdobných právních otázek, na něž již Nejvyšší správní soud vyslovil svůj právní názor. Takto by totiž docházelo k jevu, nikoliv nepodobnému příslovečnému "ping-pongu" mezi oběma stupni správního soudnictví, kdy by byl Nejvyšší správní soud zbytečně zahlcován podáními, u nichž by bylo dopředu zřejmé (s ohledem na zásadu kontinuity, jednoty a předvídatelnosti jeho rozhodování), s jakým výsledkem řízení skončí. Takovýto přístup by zcela zjevně odporoval i zásadě hospodárnosti řízení a devalvoval by funkci Nejvyššího správního soudu coby orgánu sjednocujícího judikaturu ve správním soudnictví. Není proto ani rozhodné, zda dřívější kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno na základě návrhu současného stěžovatele anebo žalovaného správního orgánu (jako tomu bylo právě v nyní projednávaném případě).
8. Nejvyšší správní soud v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností rovněž správně, přesvědčivě a v souladu se shora citovaným nálezem Ústavního soudu vyložil, ve kterých případech je podání kasační stížnosti přípustné, byť v předchozím řízení Nejvyšší správní soud již také zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu. Souhrnně řečeno, jedná se o případy, kdy bylo předchozí rozhodnutí krajského soudu zrušeno např. jako nepřezkoumatelné anebo byla zjištěna zásadní procesní vada (nenařízení jednání, ačkoliv na něm účastníci řízení trvali, opomenutí některého podstatného důkazu atp.), kdy teprve po jejím odstranění může Nejvyšší správní soud přezkoumat napadené rozhodnutí krajského soudu věcně. V těchto případech totiž zcela zjevně ke shora zmíněnému opakovanému přezkumu identických právních otázek a k přehodnocování stejného zjištěného skutkového stavu docházet nemůže. Naopak lze konstatovat, že pokud by Nejvyšší správní soud i v těchto případech svoji pravomoc přezkoumat napadená rozhodnutí odmítl, došlo by k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae).
9. Jak nicméně plyne z obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti i napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, v daném případě se nejedná o posledně popsanou situaci, kdy by bylo předchozí rozhodnutí krajského soudu zrušeno pro "pouhé" pochybení procesního rázu. Jak totiž plyne z předmětného zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2014, č. j. 8 Afs 21/2014-30, spočívalo jeho ratio decidendi v hmotněprávním posouzení a aplikaci ustanovení §108 odst. 1 písm. m) zákona o dani z přidané hodnoty, zejména ve vztahu k vyhodnocení některých daňových dokladů, když krajskému soudu vytkl, že chybně vyhodnotil skutkový stav. Z předmětného rozsudku je rovněž patrno, že se v něm Nejvyšší správní soud zabýval i otázkou nutnosti provedení důkazu trestním spisem, když ovšem konstatoval, že tyto důkazy mohly směřovat jen k posouzení otázky, zda stěžovatel uskutečnil zdanitelná plnění, nikoliv však k vyvrácení znaleckého posudku, že vystavil daňové doklady, na nichž uvedl daň z přidané hodnoty.
10. Pokud za této situace stěžovatel v kasační stížnosti i nadále nesouhlasil s provedeným výkladem ustanovení §108 odst. 1 písm. m) zákona o dani z přidané hodnoty a opětovně zopakoval svoje dříve předestřené žalobní námitky směřující do oblasti dokazování, je s ohledem na shora uvedené zřejmé, že se jednalo o námitky, kterými se Nejvyšší správní soud již nemohl věcně zabývat a kasační stížnost shledal správně nepřípustnou.
11. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost existence shora citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město. Nejvyšší správní soud v tomto směru správně poukázal na ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s., podle něhož jsou soudy ve správním soudnictví vázány pouze rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu; v ostatních případech soud vychází z rozhodnutí soudu o jiných otázkách. Rovněž je třeba Nejvyššímu správnímu soudu přisvědčit v tom směru, že závěry rozhodnutí soudu v trestní věci nelze jednoduše poměřovat se závěry daňového řízení, neboť v trestní věci se rozhoduje o (případné) vině a trestu obžalovaného, zatímco v daňovém řízení o vyměření daně ve výši, o které nejsou pochybnosti.
12. Ústavní soud konečně k námitce stěžovatele uvádí, že se mýlí, pokud vyměření daně považuje za "uložení sankce", a určitě není ani pravdou, že zjištění z trestního řízení mají být brána jako "argumentačně silnější" oproti zjištěním finančního úřadu. Ve skutečnosti se totiž jedná o dvě samostatná řízení, vedená podle odlišné procesněprávní úpravy jinými orgány veřejné moci, kdy v žádném případě mezi nimi nelze z ničeho dovodit jakousi "hierarchii". Stručně vyjádřeno, ze skutečnosti, že u daňového subjektu nebyla zjištěna trestněprávní odpovědnost, ještě bez dalšího neplyne, že není dána ani jeho daňová povinnost, stanovená rozhodnutím orgánu finanční správy.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu