ECLI:CZ:US:2002:2.US.209.01
sp. zn. II. ÚS 209/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele K. D., zastoupeného advokátem JUDr. P. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2001, čj. 17 Co 439/2000-128, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 5. 2000, čj. 8 C 177/98-100, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení a MUDr. K. V., zastoupeného advokátkou JUDr. R. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2001, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 5. 2000, čj. 8 C 177/98-100, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že dům se stavební parcelou o výměře 317 m2 včetně dílny, prádelny, plotů, žumpy a zahrada o výměře 424 m2 s trvalými porosty, vše v katastrálním území R., do okamžiku smrti, vlastnila paní J. D. (manželka stěžovatele, v původním řízení žalobce, dále jen "zůstavitelka"). Okresní soud posuzoval jako předběžnou otázku platnost kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1989, kterou zůstavitelka prodala předmětné nemovitosti městu Rychnov nad Kněžnou. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že ačkoli se podle grafologického zkoumání podpisu na uvedené smlouvě nejedná o podpis zůstavitelky, ale o podpis jejího manžela (stěžovatele), kterého podle výpovědi svědka sama zůstavitelka požádala, aby jí při podpisu smlouvy vedl ruku, její úmysl smlouvu uzavřít byl zcela zřejmý a z ostatních okolností lze uzavření smlouvy zůstavitelkou považovat za právní úkon učiněný svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§37 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný v době uzavření kupní smlouvy, dále jen "občanský zákoník"). Skutečnost, že se stěžovatel (žalobce) nyní dovolává neplatnosti předmětné kupní smlouvy na základě pochybností, které sám svým jednáním při podpisu předmětné kupní smlouvy způsobil, lze podle názoru okresního soudu považovat za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku).
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil napadeným rozsudkem ze dne 17. 1. 2001, čj. 17 Co 439/2000-128, rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný s dodatkem, že se však neztotožňuje s jeho názorem opřeným o ustanovení §3 občanského zákoníku. Jako důvod, pro který je nutno výrok soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na určení vlastnického práva jako věcně správný potvrdit, uvádí odvolací soud především neúplný okruh účastníků řízení tak, jak byl vymezen původním návrhem.
Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 8 C 177/98, Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2001, čj. 17 Co 439/2000-128, napadený nyní ústavní stížností, nabyl právní moci dne 15. 2. 2001. Stěžovatel předal svou ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 5. 4. 2001, tedy prima facie včas, ve lhůtě 60 dnů počítané podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tentýž rozsudek krajského soudu ovšem stěžovatel napadl i dovoláním. V odůvodnění svého dovolání uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle názoru stěžovatele měl odvolací soud napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2001, čj. 22 Cdo 1032/2001-148, však dovolání odmítl pro opožděnost.
Ústavní soud, aniž se zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel sice proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost vyvodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném před novelou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), dovolání však bylo odmítnuto jako opožděně podané.
Opožděným podáním dovolání se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jeho dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330).
Ústavní soud je si vědom toho, že přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení o.s.ř. není dána již samotným tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení, ale až na základě zjištění dovolacího soudu, že touto vadou je rozhodnutí skutečně postiženo. Nicméně s ohledem na skutečnost, že v posuzovaném případě je možné přípustnost dovolání dovozovat i z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. 25 Cdo 1650/2000) pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující změna formálního označení výroku, nýbrž především porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je v tomto případě nutno považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To se ostatně domníval i sám stěžovatel, a proto dovolání podal. Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávaném případě nebyla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu naplněna.
Ústavnímu soudu zbývalo posoudit, zda v daném případě nelze postupovat dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávaném případě tomu tak evidentně není, stěžovatel si mohl zajistit ochranu svých práv v řízení před dovolacím soudem. Svým nedůsledným procesním postupem ovšem promarnil možnost, aby Nejvyšší soud ČR jeho dovolání přezkoumal a ochranu jeho práv případně zajistil. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh jako nepřípustný dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. července 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj