ECLI:CZ:US:2015:2.US.2091.14.1
sp. zn. II. ÚS 2091/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. F., zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 18 Co 80/2014-545, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy a základní práva, vyplývající zejména z čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, dále z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž z čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava styku otce, D. F., a prarodičů (ze strany otce) Z. F. a R. F., k nezletilému A., jehož matkou je stěžovatelka.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, zn. 50 P 103/2011, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. 8. 2012, č. j. 50 P 103/2011-263, o úpravě poměrů rodičů k nezletilému A. rozhodl tak, že nezletilý A. se pro dobu před a po rozvodu rodičů svěřuje do výchovy stěžovatelky (výrok I. a III.) a současně zamítl návrh otce na svěření nezletilého do jeho výchovy (výrok VII.). Otci byl upraven styk s nezletilým A. v každém lichém týdnu v roce od pátku 17:00 hod. do neděle 18:00 hod.; o hlavních letních prázdninách po dobu jednoho týdne v červenci a po dobu jednoho týdne v srpnu od pátku 17:00 hod. do následující neděle 18:00 hod.; v každém sudém roce o vánočních prázdninách od 23. 12. 14:00 hod do 25. 12. 14:00 hod.; a dále o velikonočních svátcích v každém lichém roce od pátku 14:00 hod. do pondělí 18:00 hod. (výrok IV.). V dalších výrocích rozsudku obvodní soud uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého A. částkou 4.000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 8. 2012 (výrok II.). Dále pak obvodní soud rozhodl o úpravě styku prarodičů nezletilého A. tak, že jsou oprávněni stýkat se s ním každý třetí pátek v měsíci od 14:00 hod. do 18:00 hod. (výrok V.).
3. Rozhodnutí o svěření nezletilého A. do výchovy stěžovatelky v době před i po rozvodu manželství obvodní soud mj. zdůvodnil tím, že "matka o chlapce pečuje velice dobře. Nezletilý je zdravý, prospívá bez problémů, daří se mu dobře. Matka není zaměstnána, o nezletilého celodenně pečuje. Nezletilý je útlého věku kdy potřebuje především péči matky, otec sám po delší dobu o nezletilého bez pomoci cizí osoby nepečoval, z toho důvodu byl nezletilý svěřen do výchovy matky, čímž se pouze právně upravil již fakticky založený vztah" (str. 9 rozsudku). V průběhu řízení obvodní soud provedl mj. důkaz výslechem všech účastníků řízení (s výjimkou nezletilého A.); zprávami opatrovníka nezletilého (Městská část Praha 10, oddělení sociálně právní ochrany dětí - OSPOD), rozhodnutím Mateřské školy U Vršovického nádraží o přijetí nezletilého A. k předškolnímu vzdělávání od 1. 9. 2012 a rovněž potvrzením Občanského sdružení ROSA, poskytujícím stěžovatelce a nezletilému A. ubytování v utajeném azylovém domě, přičemž důvodem k přijetí bylo "dlouhodobé závažné psychické i fyzické domácí násilí ze strany jejího manžela, otce nezletilého." V této souvislosti obvodní soud přihlédl i k usnesení téhož soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 19 Nc 2375/2011-10, o vydání předběžného opatření podle ustanovení §76b občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), na jehož základě byla otci nezletilého A. uložena povinnost opustit společné obydlí a po dobu jednoho měsíce do něj nevstupovat, nezdržovat se v něm ani v jeho blízkém okolí a zdržet se jakéhokoliv setkávání se stěžovatelkou. Při uložení tohoto předběžného opatření obvodní soud vycházel mj. z úředních záznamů Policie České republiky, Místní oddělení Strašnice, ze dne 10. 10. 2011, o vykázání otce nezletilého A. ze společného obydlí na dobu 10 dnů podle ustanovení §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a ze dne 11. 10. 2011 o oznámení stěžovatelky o "dlouhodobém týrání (1, 5 roku) ze strany jejího manžela, že ji manžel opakovaně bije, a to beze svědků, uráží ji sprostými slovy, požívá alkoholické nápoje, vyhrožuje, že jí odebere syna atp."
4. Proti výroku II. uvedeného rozsudku obvodního soudu ohledně výše stanoveného výživného podala stěžovatelka odvolání, které ovšem následně dne 27. 9. 2012 vzala zpět. Z toho důvodu Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 35/2013-305, odvolací řízení zastavil podle ustanovení §207 odst. 2 o. s. ř.
5. Následně dne 31. 5. 2013 podali prarodiče nezletilého A. návrh na rozšíření styku s ním. Dne 3. 6. 2013 pak návrh na rozšíření styku s nezletilým A. podal rovněž otec nezletilého, který posléze dne 10. 9. 2013 doplnil i o návrh na snížení výživného na 3.000 Kč měsíčně.
6. O těchto návrzích rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 11. 2013, č. j. 50 P 103/2011-507, tak, že návrh prarodičů zamítl (výrok I.) a návrhu otce nezletilého vyhověl zčásti, když se jeho oprávnění stýkat se s nezletilým A. rozšiřuje (mimo dny uvedené v předchozím rozsudku) ještě o období od 1. 7. od 9:00 hod do 21. 7. do 18:00 hod. (výrok II.). Návrh otce na snížení výše výživného rovněž zamítl (výrok IV.). Svůj závěr ve vztahu k rozšíření styku otce s nezletilým A. obvodní soud odůvodnil tím, že "v daném případě došel soud k závěru, že od poslední úpravy styku otce i prarodičů s nezletilým nedošlo k tak závažným změnám, které by odůvodňovaly změnu rozsahu styku. Pokud by bylo otci vyhověno, jednalo by se spíše o střídavou výchovu, kdyby otec měl u sebe nezletilého od čtvrtka do neděle, pak by si ho vyzvedl v úterý a vracel ho ve středu a v dalším týdnu by měl nezletilého u sebe od středy do pátku. Matka by neměla vůbec možnost trávit s nezletilým jarní prázdniny" (str. 4 rozsudku).
7. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podali otec a prarodiče nezletilého A. odvolání, v němž polemizovali s právními závěry obvodního soudu ohledně absence podstatné změny poměrů, jež by odůvodnila i změnu úpravy jejich styku s nezletilým. Především otec nezletilého namítal, že obvodní soud rozhodl v rozporu se zájmy nezletilého A. a potřebné spoluúčasti obou rodičů na jeho výchově, neboť podle "stávající úpravy má matka v měsíci syna 26 dnů, zatímco otec pouze 4 dny." Proto otec nezletilého namítal, že rozsudek obvodního soudu vedle zájmu nezletilého dítěte "přehlíží i další práva dítěte i práva otce, a to v rámci rovnocenného vztahu dítěte k oběma rodičům, pokud aplikoval poměrně tvrdě tzv. "standardní úpravu styku" z let minulých, tedy 2 víkendy v měsíci." Nadto otec nezletilého A. polemizoval se závěry obvodního soudu ohledně nenaplnění podmínek pro snížení jeho výživného.
8. Městský soud v Praze odvolání prarodičů a odvolání otce nezletilého A. v části, v níž se domáhal zrušení zamítavého výroku IV. rozsudku obvodního soudu ve vztahu ke snížení výživného na nezletilého A. , neshledal důvodnými a v této části rozsudek obvodního soudu potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. jako věcně správný (výrok I.). Naopak odvolání otce nezletilého A. v části, v níž brojil proti právním závěrům obvodního soudu ohledně nenaplnění podmínek pro změnu úpravy jeho styku s nezletilým, městský soud shledal důvodným, a proto rozsudek obvodního soudu v příslušných výrocích (výrok II. a III.) změnil podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. tak, že otec nezletilého je oprávněn se s ním stýkat: v každém lichém týdnu v roce od čtvrtka od 15:00 hod. do neděle do 19:00 hod.; v každém sudém týdnu v roce od středy od 15:00 hod. do čtvrtka do 7:30 hod.; o hlavních letních prázdninách první dva týdny v červenci od prvního pondělí prázdnin od 7:30 hod. do neděle druhého týdne do 19:00 hod. a první dva týdny v srpnu od prvního pondělí v srpnu od 7:30 hod. do neděle druhého týdne do 19:00 hod.; o vánočních prázdninách v sudém roce od 23. 12. od 14:00 hod. do 26. 12. do 19:00 hod. a v lichém roce od 27. 12. od 14:00 hod. do 1. 1. do 19:00 hod.; o velikonočních svátcích v lichém roce od pátku od 14:00 hod. do pondělí do 19:00 hod.; o jarních prázdninách v sudém roce od pátku od 14:00 hod. do neděle příštího týdne do 14:00 hod. V neposlední řadě pak městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
9. Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, který doplnil o další důkazy (§213 odst. 4 o. s. ř.), a to provedením listin vztahujících se k příjmu otce nezletilého A. a konstatováním průběhu trestního řízení vedeného proti němu z podnětu stěžovatelky. V jeho rámci byl totiž v době rozhodování městského soudu vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 2 T 101/2013, na jehož základě byl otec nezletilého A. podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.
10. Městský soud se v odůvodnění rozsudku sice ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, že od doby posledního rozhodnutí o právech a povinnostech nezletilého A. nedošlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině (s přihlédnutím k přechodnému ustanovení §3028 odst. 2, věta druhá za středníkem občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), když konstatoval, že "v rámci řízení před soudem I. stupně zahájeného návrhy otce a jeho rodičů ve velmi krátkém časovém odstupu (návrhy byly podány zhruba 8 měsíců po rozhodnutí soudu 1. stupně v srpnu 2012, a dokonce zhruba 3 měsíce poté, co odvolací soud zastavil odvolací řízení) skutečně k podstatné změně poměrů nedošlo", nicméně tento závěr vztáhl pouze "na požadavek prarodičů na rozšíření styku, jakož i k návrhu otce na snížení výživného" (str. 5-6 rozsudku). Naopak ve vztahu k úpravě styku otce s nezletilým A. konstatoval, že měl za splněnou podmínku podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině spočívající v uplynutí doby od podání návrhu do odvolacího řízení, neboť v ní "došlo k vydání, byť dosud nepravomocného, rozsudku v trestním řízení vedeném proti otci z podnětu (stěžovatelky). Toto rozhodnutí mělo vliv na základ úvah vedoucích ke stanovení omezeného styku otce s nezletilým synem v poměru pro otce nespravedlivém" (str. 6 rozsudku). Městský soud proto dospěl k závěru "o potřebě rozšíření styku otce s nezletilým synem v jeho zájmu (§27 odst. 2 zákona o rodině, §888 občanského zákoníku), avšak při současném zohlednění nízkého věku nezletilého dítěte, pro který je biologicky podmíněna potřeba širšího rozsahu péče matky. V tomto směru je proto určitá disproporce v rozsahu styku důsledkem nízkého předškolního věku nezletilého."
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s uvedeným právním závěrem městského soudu ohledně splnění podmínky podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině a potřebě rozšíření styku otce s nezletilým A., neboť je toho názoru, že městský soud zájem nezletilého A. , který by měl být hlavním kritériem při úpravě styku, "vůbec nevzal v úvahu a naopak upřednostnil zájem jeho otce." Tato skutečnost dle stěžovatelky vyplývá i z odůvodnění rozsudku městského soudu, které uvádí, že původní rozhodnutí obvodního soudu bylo "pro otce nespravedlivé." Dle názoru stěžovatelky, zásadním argumentem pro rozšíření styku otce s nezletilým A. byl předmětný zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 v trestním řízení vedeném proti otci nezletilého, ačkoliv se jedná o nepravomocný rozsudek, který byl nadto následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 61 To 113/2014 (jehož kopii stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti) podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) ve spojení s §259 odst. 1 trestního řádu zrušen a vrácen soudu I. stupně k novému rozhodnutí, neboť jeho závěry nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jeho hodnocení věci je rozporuplné a zmatečné. Z uvedeného údajně vyplývá, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku "vycházel z nesprávných podkladů a skutečností, jeho rozhodnutí proto neobstojí", neboť "svévolně aplikoval zákon a nerespektoval ustálený výklad jednoduchého práva." Stěžovatelka je rovněž toho názoru, že rozhodnutí městského soudu o změně poměrů a značné rozšíření styku otce s nezletilým je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. překvapivých rozhodnutí, pod kterými se "rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat.", jak vyplývá např. z nálezu sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). S oporou ve výše předestřené argumentaci pak stěžovatelka polemizuje i se způsobem, jakým městský soud konkrétně vymezil styk otce s nezletilým A., a jeho dopady na rodinný život stěžovatelky.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Městského soudu v Praze však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem městského soudu ohledně splnění podmínky podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině, na jehož základě soud dovodil potřebu rozšíření styku otce s nezletilým A. oproti úpravě styku vymezené obvodním soudem.
14. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, a to kupř. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
15. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, která vycházejí ze základní premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte [srov. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 266/10 či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014]. Mezi taková ústavněprávní kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz a jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu Ústavní soud zkoumá, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
16. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že městský soud při svém rozhodování vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Ačkoliv je Ústavní soud toho názoru, že právní závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu by jistě mohly být rozvedeny podrobněji, tím spíše, pokud se jedná o tak (z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života dítěte i jeho rodičů) významnou a citlivou materii, jakou představuje rozhodování o úpravě styku s nezletilým dítětem, uvedený nedostatek nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu v podobě derogace napadeného rozhodnutí z důvodu nerespektování principu práva na spravedlivý proces. Ústavní soud, i přes tento nedostatek odůvodnění, totiž právní závěry městského soudu, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal splnění podmínky podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině a tedy potřebu rozšířit styk otce s nezletilým A., považuje za ústavně konformní, neboť plně korespondují s výše předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování o svěřování dětí do péče, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky.
17. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud přijatými závěry o potřebě rozšíření styku otce s nezletilým A."vůbec nevzal v úvahu zájmy nezletilého a naopak upřednostnil zájem jeho otce", Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že městský soud při rozhodování kladl především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilého A. Svými závěry o potřebě rozšíření styku otce s nezletilým tak městský soud (implicitně) respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, které konkretizují výše předestřená ústavněprávní kritéria (zejména pak míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb) a v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy (a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a (b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit" (srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Naopak argumentace stěžovatelky, v níž zpochybňuje závěry městského soudu ohledně potřeby a naplnění podmínek pro rozšíření styku otce s nezletilým A. a do které se zřetelně projektuje její dlouhodobý nesouhlas s jakýmkoliv rozšířením tohoto styku oproti jeho "prvotní" úpravě v rozsudku obvodního soudu ze dne 6. 8. 2012, o čemž svědčí nejen její procesní postup v řízení před obecnými soudy, ale i její polemika v ústavní stížnosti se způsobem, jakým konkrétně došlo k rozšíření tohoto styku, se dle Ústavního soudu s výše uvedenou základní premisou a z ní vycházejícími ústavněprávními kritérii dostává do zjevného rozporu.
18. Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, že nedošlo k naplnění zákonných podmínek (dle ustanovení §99 zákona o rodině) pro změnu dosavadní úpravy styku otce s nezletilým a že městský soud "svévolně aplikoval zákon a nerespektoval ustálený výklad" podústavního práva, Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z úpravy obsažené v ustanovení §99 zákona o rodině, s níž po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku plně koresponduje úprava, obsažená v ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí shodně podmiňují "změnou poměrů." V této souvislosti Ústavní soud v minulosti konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, kdy v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit styk rodičů s nezletilým dítětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupříkladu přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
19. Ústavní soud je toho názoru, že městský soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť za situace, kdy shledal "prvotní" úpravu styku otce s nezletilým A. v rozsudku obvodního soudu ze dne 6. 8. 2012 za nepřiměřeně disproporční ("nespravedlivou") v porovnání se stěžovatelkou (4 ku 26 dnům v měsíci), od doby jejíhož přijetí (do vydání ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu) nadto uplynulo přes 19 měsíců, dospěl k závěru, že jsou dány důvody, tj. byla splněna podmínka podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině, k přijetí nové, pozměňující (rozšiřující) úpravy styku otce s nezletilým A., a to směrem k žádoucímu prohloubení jeho rodičovských vazeb k nezletilému synovi. V tomto ohledu se nelze ztotožnit s hodnocením stěžovatelky, že se fakticky již jedná o střídavou výchovu, neboť, jak ostatně konstatoval i městský soud, v úpravě výchovných poměrů k nezletilému A. stále přetrvává zjevná disproporce ve prospěch stěžovatelky, která je ovšem dle městského soudu potřebná "při současném zohlednění nízkého věku nezletilého dítěte, pro které je biologicky podmíněna potřeba širšího rozsahu péče matky."
20. Jak již bylo zmíněno, městský soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, který doplnil o další důkazy (§213 odst. 4 o. s. ř.), když mimo jiné přihlédl i k dosavadnímu průběhu trestního řízení, vedeného proti otci nezletilého pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby (stěžovatelky) žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, v jehož rámci byl, byť na základě nepravomocného rozsudku obvodního soudu, zproštěn obžaloby, přičemž uvedené trestní řízení mělo dle názoru městského soudu na dosavadní podobu ("omezené") úpravy styku otce s nezletilým A. negativní vliv. Skutečnost, že se jedná o nepravomocný "zprošťující" rozsudek, který byl nadto výše citovaným usnesením městského soudu zrušen a věc vrácena obvodnímu soudu k novému rozhodnutí, nepovažuje Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelky, za zásadní, neboť jednak k jeho zrušení došlo až v době po vydání rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, jednak a především je i v případě otce nezletilého nezbytné respektovat zásadu presumpce neviny, zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny, když případnou potřebu změnit stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilému A. může (nikoliv nezbytně) vyvolat právě až pravomocný rozsudek v trestním řízení proti němu vedeném, na jehož základě by byl otec nezletilého A. shledán vinným ze spáchání uvedeného zločinu týrání osoby (stěžovatelky) žijící ve společném obydlí.
21. Za relevantní nepovažuje Ústavní soud ani argumentaci stěžovatelky, že rozsudek městského soudu napadený nyní projednávanou ústavní stížností je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se otázky tzv. překvapivých rozhodnutí. Rozsudek městského soudu nelze považovat za překvapivý ve smyslu této judikatury, neboť městský soud coby odvolací soud sice otci rozšířil styk s nezletilým A., čímž se odchýlil od právního názoru obvodního soudu coby soudu prvostupňového, nicméně městský soud se ani neodchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně [a contrario nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175], ani neopřel své rozhodnutí o nečekaný právní názor, který nemohla stěžovatelka předvídat (a contrario nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013). Městský soud se totiž zčásti ztotožnil s právním názorem otce nezletilého A., který byl stěžovatelce znám již od počátku řízení před soudem prvního stupně, zahájeného právě na návrh otce nezletilého. Stěžovatelka se tak k tomuto "překvapivému" právnímu názoru městského soudu po celou dobu řízení před obecnými soudy fakticky vyjadřovala, neboť veškerá její argumentace reagovala právě na argumentaci otce nezletilého (příp. prarodičů nezletilého) týkající se oprávněnosti požadavku otce na rozšíření jeho styku s nezletilým A. Lze tedy shrnout, že stěžovatelce bylo umožněno se k právnímu názoru městského soudu vyjádřit, přičemž nevyvstala ani potřeba navrhnout nové důkazy, které ve vztahu k právnímu názoru soudu prvního stupně nebyly významné [a contrario nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289) či citovaný nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013]. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozsudkem městského soudu nedošlo ani k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu