ECLI:CZ:US:2014:2.US.2093.14.1
sp. zn. II. ÚS 2093/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Luďka Kučery, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 16/2014, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci zamítl jeho stížnost brojící proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 28. 2. 2014, č. j. 3 VZV 1/2013. Státní zástupce tímto rozhodnutím zamítl podle ustanovení §73 odst. 5 trestního řádu žádost stěžovatele (obviněného) o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, které bylo stěžovateli uloženo dne 4. 7. 2013 dle ustanovení §73 odst. 1 písm. c), odst. 3, odst. 4 a ustanovení §73a odst. 1, odst. 3 trestního řádu.
2. Z obsahu napadeného usnesení a také ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel spolu s dalšími třemi obviněnými čelí trestnímu stíhání ze spáchání zločinu podílnictví podle ustanovení §214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. Jednání obviněných se mělo týkat částky převyšující 200 mil. Kč. Stěžovatel byl blíže specifikovaným usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 1. 2013 vzat do vazby z důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu; následně byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013 propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 10 mil. Kč, stanovení dohledu probačního úředníka a omezení spočívajícího v zákazu vycestovat do zahraničí. Žádostí ze dne 27. 1. 2014 pak stěžovatel požádal o zrušení právě toho omezení, spočívajícího v zákazu vycestovat do zahraničí.
3. Vrchní soud v Olomouci v usnesení napadeném nyní projednávanou ústavní stížností konstatoval, že v případě pobytu stěžovatele na svobodě a jeho vycestování z území České republiky je zcela reálná obava, že by mohl uprchnout, neboť má v zahraničí výrazné sociální i majetkové vazby (mj. je státním příslušníkem Kanady), a v minulosti dal najevo zjevnou neochotu spolupracovat s orgány české justice, pokud to není v souladu s jeho vlastními zájmy. Soud rovněž zdůraznil důležitost tohoto institutu nahrazení vazby, neboť složená peněžitá záruka je v podstatě zanedbatelná (v kontextu výše finančních prostředků, které jsou předmětem dotčené trestní věci, ale i s ohledem na finanční prostředky stěžovatele v cizině, o kterých on sám ve svých žádostech informoval), a dohled probačního úředníka lze považovat spíše za indikativní. Zároveň vrchní soud odmítl námitku stěžovatele týkající se dosavadní délky řízení, když odkázal na nutnost výslechu velkého množství poškozených.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení zasáhlo do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu garantovaného čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále zasáhlo do jeho práva vlastnit majetek a nakládat s ním dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že je dlouhodobě výrazným způsobem omezen ve volném pohybu a v cestování, a z toho důvodu nemůže (nebo může pouze omezeně) nakládat se svým majetkem a s finančními prostředky nacházejícími se v zahraničí. Dle názoru stěžovatele pro uložení zákazu vycestování platí stejné zákonné parametry jako pro výkon vazby, přičemž dále rozvádí důvody, pro které je předmětné nadále trvající omezení v rozporu se zákonem a s ústavně chráněnými právy. Takto soudí, že délka jeho vazby (a tedy i uloženého opatření) by měla trvat maximálně 8 měsíců, přičemž však tato lhůta zde již uplynula. Navíc podotýká, že s ohledem na uplynuvší dobu od zahájení trestního stíhání vazební (i jiné omezující) důvody značně zeslábly, neboť se v mezičase "osvědčil", když neporušil žádnou povinnost uloženou mu soudem a neutekl do zahraničí s úmyslem se skrývat a vyhnout se tak trestnímu řízení nebo trestu. Proto soudí, že mu nelze donekonečna bránit ve svobodě pohybu a pobytu. Stěžovatel předestírá rovněž argumenty svědčící zásahu do jeho práva vlastnit majetek, přičemž poukazuje především na skutečnost, že svou profesi vykonává mimo Českou republiku, a proto se ho uložené opatření citelně dotýká a při současné nečinnosti mu v zahraničí hrozí propadnutí majetku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že uložení zákazu vycestování na základě ustanovení §77a odst. 1 trestního řádu bezesporu představuje jeden z typických příkladů omezení svobody pohybu, neboť je jím dotčené osobě zakázáno dobrovolně se pohybovat mimo určené území. Citované ustanovení normuje, že soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce může uložit omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení (zároveň ustanovení §73 odst. 4 trestního řádu stanoví, že v souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v odstavci 1 může orgán rozhodující o vazbě současně uložit obviněnému omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí). Smyslem a účelem institutu zákazu vycestování do zahraničí dle ustanovení §77a trestního řádu je přitom zajištění řádné účasti obviněného na trestním řízení [viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (N 90/49 SbNU 247; 355/2008 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 18/07 ze dne 15. 9. 2009 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.); veškerá judikatura zdejšího soudu je rovněž dostupná z: http://nalus.usoud.cz]. Dotčené ustanovení trestního řádu tedy ve shodě s citovanou judikaturou zdejšího soudu představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu garantované v čl. 14 odst. 1 Listiny, jež může být za určitých podmínek omezena, musí se však jednat o nezbytné opatření sledující cíl předvídaný dotčeným zákonem (ve stěžovatelově případě trestním řádem). Jsou-li přitom podmínky zásahu do svobody pohybu naplněny, ingerence Ústavního soudu není namístě.
8. Ústavní soud je tak oprávněn se meritorně zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §77a trestního řádu bylo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem, přičemž po zhodnocení relevantních údajů Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci tomu tak bylo.
9. Z obsahu napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci plyne, že tento soud náležitě a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu u stěžovatele přetrvávají důvody pro uložení předmětného omezujícího opatření, přičemž se zároveň vypořádal se stěžovatelovými námitkami svědčícími pro opačný závěr. Ústavní soud přitom nemůže dát za pravdu stěžovateli, že zásady pro ukládání zákazu vycestování dle ustanovení §77a trestního řádu, zamezujícímu maření účelu trestního řízení, jsou bez dalšího shodné se zásadami vztahujícími se k ukládání útěkové vazby. V případě vazby totiž Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace jejích důvodů, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)].
10. Ostatně také právě z tohoto důvodu poskytuje trestní řád v ustanovení §73 možnosti, jimiž lze vazbu nahradit, aby nedošlo k natolik masivnímu zásahu do osobní sféry jednice, a které zároveň povedou k naplnění sledovaného cíle. Jakkoli Ústavní soud nepopírá, že také tato "náhradní opatření" mohou velmi výrazně zasahovat do práv a svobod osoby, jíž jsou uložena, zajisté je nelze srovnávat s vazbou samotnou, při níž dochází k naprostému omezení osobní svobody jednotlivce, a kterou lze považovat za naprosto krajní institut sloužící k naplnění účelu trestního řízení. Proto nelze ani dříve vyřčené závěry Ústavního soudu vztahující se k vazebnímu stíhání bez dalšího a mechanicky vztáhnout na mírnější a vazebně substituční opatření, neboť v opačném případě by byly nepřípadně ztotožňovány s vazbou samotnou. Jinak řečeno, z ústavněprávního hlediska nelze přehlédnout, že zatímco uložení vazby zasahuje přímo osobní svobodu obviněného, jedná se v případě zákazu vycestování pouze o (částečné) omezení jeho pohybu, což je samozřejmě výrazně slabší zásah do jeho právní sféry. Tím však samozřejmě Ústavní soud nikterak nepopírá, že i při ukládání jiných omezení než přímo uložení vazby musí být ctěny základní parametry omezení základních práv a svobod, především mohou být ukládány pouze v nezbytných a přesvědčivě odůvodněných případech.
11. Z předmětného usnesení Vrchního soudu v Olomouci se nicméně podává, že stížnost stěžovatele soud náležitě posoudil a patřičně odůvodnil, z jakých důvodů je uložení inkriminovaného opatření nadále přiměřené a opodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu, dle níž obviněný je oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících uložení opatření omezujícího osobní svobodu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Důvody svědčící pro opodstatněnost nezbytného omezení osobní svobody pak musí být v odůvodnění rozhodnutí zřetelně a konkrétně přezkoumatelným způsobem vyloženy a musí být obsahově ve shodě se zákonnými podmínkami vymezenými v trestním řádu [přiměřeně srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)]. Tak tomu však v případě stěžovatele podle přesvědčení Ústavního soudu bylo, neboť vrchní soud uplatnil vícero argumentů svědčících o důvodnosti dalšího pokračování zákazu vycestování a zároveň se vypořádal s argumenty obviněného stěžovatele. Takto tedy ústavně nepřípustně neporušil jeho právo na svobodu pohybu, neboť ji omezil na základě zákona a za jasně vymezeným účelem (zamezení maření trestního stíhání) a zároveň odůvodnil nezbytnost jeho dalšího trvání. Námitky předestřené v ústavní stížnosti stěžovatelem tak lze pokládat spíše za polemiku s argumentací obecného soudu, který dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům. S ohledem na ústavní vymezení Ústavního soudu je však zřejmé, že tato pouhá polemika nemůže být pro jeho rozhodování ohledně posuzování důvodnosti zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele relevantní.
12. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce týkající se dosavadní a nadále trvající délky uloženého opatření Ústavní soud podotýká, že ta nikterak nepřesahuje akceptovatelnou míru omezení svobody pohybu. Zdejší soud se sice ztotožňuje s Evropským soudem pro lidská práva, který konstatoval, že nezbytnost zákazu vycestování klesá s postupem času a délka řízení vychyluje váhy ve prospěch stěžovatele (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, č. 41463/02, anebo rozsudek Luordo proti Itálii ze dne 17. 7. 2003, č. 32190/96). Zároveň však Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že i Evropský soud pro lidská práva hodnotil jako nepřípustnou výrazně delší dobu pro omezení svobody vycestování, než v případě stěžovatele (jež ke dni podání ústavní stížnosti činila 11 měsíců, spolu s předchozím vazebním stíháním 17 měsíců), a za porušující čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě shledaly teprve fakticky blanketní zákaz na dobu neurčitou bez periodického posuzování trvání existence důvodů omezení svobody pohybu.
13. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že za situace, kdy soud náležitě odůvodnil ve vztahu k projednávané věci i k osobním poměrům stěžovatele, proč je nadále nezbytné uložení předmětného omezujícího opatření, neshledává, že by délka omezení svobody pohybu stěžovatele byla v současnosti neakceptovatelná.
14. S ohledem na výše vyřčené tak Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce týkající se zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Zde se plně ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, který se tímto argumentem stěžovatele rovněž zabýval a dospěl k závěru, že z vyjádření obviněného ani z jím předložených listin není zřejmé, z jakého důvodu např. nezmocnil jinou osobu k provedení alespoň základních úkonů za účelem odvrácení negativních důsledků vyplývajících z jeho omezení vycestování z České republiky a podotkl, že je primárně na obviněném, aby ve vztahu k těmto svým zahraničním společnostem zajistil základní úkony spojené s jejich existencí. Takto je tedy na stěžovatelovi, aby přijal adekvátní opatření, která by zamezila dalším negativním důsledkům plynoucích mu z uloženého omezení, obzvláště za situace, kdy právní řád nabízí mnohé možnosti umožňující překlenutí současných nesnází jemu vyplývajících z ústavně dovoleného omezení základních práv a svobod.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí o omezení osobní svobody a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu