ECLI:CZ:US:2014:2.US.2094.14.1
sp. zn. II. ÚS 2094/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Nostica, a.s., se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, zastoupené Mgr. Zuzanou Chmelovou, advokátkou se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 39 Co 36/2013-67, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 26 Cdo 4319/2013-102, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 18. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (viz §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2012, č. j. 17 C 266/2011-48, kterým zamítl její žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky 208.959,20 Kč s úroky z prodlení, neboť jako nájemkyně v žalobě specifikovaných nebytových prostor dne 1. 8. 2008 uzavřela s žalovanou, obchodní společností Grátis, s. r. o., smlouvu o jejich podnájmu, a to na dobu 5 let, přičemž dne 28. 5. 2010 jí žalovaná zaslala výpověď z nájmu nebytových prostor, aniž by v ní uvedla důvod. Taková výpověď nebyla dle stěžovatelky platná, k ukončení podnájmu nedošlo a žalovaná proto měla zaplatit nájemné včetně služeb i za následující měsíce, což však neučinila. Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, když konstatoval, že "účastníci si pro případ ukončení vztahu před uplynutím sjednané doby kromě výpovědní lhůty žádné jiné podmínky nesjednali, žalovaná v daném případě mohla ukončit podnájemní vztah výpovědí s dvouměsíční výpovědní lhůtou bez uvedení důvodu a požadavek (stěžovatelky) na placení nájemného a úhrad s tím spojených za dobu po skončení podnájemního vztahu nemůže být důvodný." Příslušný zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, konkrétně ustanovení §9, je totiž možné aplikovat pouze na skončení nájmu nebytových prostor, nikoliv jejich podnájmu. "Ten ze své podstaty požívá menší ochrany než nájemní vztah, proto jej lze ukončit výpovědí bez uvedení důvodu, není-li mezi účastníky dohodnuto jinak. (...) Ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy by rozšiřující výklad §9 cit. zákona byl v rozporu se zásadou, podle níž smí každý občan činit to, co není zákonem výslovně zakázáno" (str. 3 rozsudku městského soudu).
3. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku městského soudu pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodné zamítl podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil s výše předestřeným názorem soudů nižších instancí, neboť cit. zákon č. 116/1990 Sb. obsahuje jen speciální úpravu skončení nájmu uzavřeného na dobu určitou k nebytovým prostorám; neobsahuje však zvláštní úpravu skončení podnájmu sjednaného na dobu určitou před uplynutím této doby, ani neodkazuje na úpravu skončení nájmu na dobu určitou. "Není-li v zákoně č. 116/1990 Sb. výslovně omezena možnost ukončit podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou (takové omezení neobsahuje ani obecná úprava v obč. zák.), je - i s ohledem na povahu podnájemního vztahu - správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na zásadu legální licence se omezení výpovědních důvodů stanovených v §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. u smlouvy na dobu určitou pro nájemce nebytových prostor neuplatní." Proto uzavřel, že "pokud v řízení bylo zjištěno, že účastnice si v podnájemní smlouvě omezení výpovědních důvodů nesjednaly, ujednaly si jen délku výpovědní lhůty, žalovaná (podnájemnice) proto mohla výpovědí skončit podnájem i během sjednané doby podnájmu, a to aniž by výpověď odůvodnila, neboť žádnými výpovědními důvody nebyla omezena" (str. 3 rozsudku Nejvyššího soudu).
4. Stěžovatelka v odvolacím i dovolacím řízení výše uvedený právní závěr setrvale zpochybňovala, když namítala, že na nyní projednávaný případ měla být ve smyslu ustanovení §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák.") aplikována nejbližší právní úprava, kterou představuje právě předmětné ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a proto pokud si účastníci smlouvy neujednali něco jiného, může podnájemce vypovědět podnájem nebytových prostor sjednaný na dobu určitou jen z důvodů uvedených v §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Výpověď, kterou žalovaná dala z podnájmu bez uvedení důvodu, je tak neplatná.
5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, neboť přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem neodůvodnily svůj závěr o platnosti výpovědi dané žalovanou, ačkoli na něm postavily svá rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby stěžovatelky, jakož se ani nevypořádaly se všemi jejími námitkami.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o jí podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že stěžovatelka sice namítá nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost napadených rozhodnutí, ve skutečnosti však svými námitkami brojí především proti samotnému, pro ni nepříznivému, právnímu závěru obecných soudů ve vztahu k posouzení platnosti výpovědi z předmětné podnájemní smlouvy.
8. Ačkoliv lze do jisté míry se stěžovatelkou souhlasit, že by právní závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu mohly být podrobněji rozvedeny a srozumitelněji vysvětleny, tím spíše, pokud se dotýkají otázky, která nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu doposud vyřešena, uvedené nedostatky nicméně zdaleka nedosahují takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu v podobě derogace napadených rozhodnutí z důvodu nerespektování principu práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát dovodil, principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem, odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a tam citovanou judikaturu, dostupný na http://nalus.usoud.cz].
9. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími i se spisem sp. zn. 17 C 266/2011, který si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 10, Ústavní soud konstatuje, že jak městský soud, tak i Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Přes výše uvedený nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí proto nelze postup obecných soudů označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
10. Nadto považuje Ústavní soud za nezbytné dodat, že z ústavněprávního hlediska nevidí důvod zpochybňovat právní závěry městského i Nejvyššího soudu ve vztahu k posouzení platnosti výpovědi z předmětné podnájemní smlouvy, neboť v nich obecné soudy plně respektovaly ústavní příkaz, obsažený v čl. 2 odst. 3 Listiny, vyjadřující skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v podmínkách materiálního právního státu prioritu před státní mocí, a proto je povinností veřejné moci respektovat autonomní projevy osobnosti jednotlivce, včetně projevů volních (smluvní svoboda), které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 670/02 ze dne 7.
12. 2004 (N 183/35 SbNU 423); sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107); nebo sp. zn. I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99)]. Akceptací stěžovatelkou obhajovaného restriktivního výkladu podústavního práva, který by vedl k aplikaci sice nejbližší, nicméně bezpochyby "přísnější" právní úpravy výpovědi nájmu nebytových prostor, obsažené v tehdy platném ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., by se dle názoru Ústavního soudu obecné soudy naopak mohly dopustit porušení této povinnosti respektovat autonomní projev vůle smluvních stran, neboť by svým autoritativním výkladem předmětné podnájemní smlouvy, jdoucím nad rámec jejího obsahu, vyvolaly důsledky, které nepochybně alespoň jedna ze smluvních stran (stěžovatelka) ve své právní sféře svým projevem nezamýšlela vyvolat, čemuž odpovídá i znění předmětné podnájemní smlouvy, kde absentuje výslovný zákaz výpovědi podnájmu nebytových prostor v době před uplynutím sjednané doby i bez udání důvodu.
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu