ECLI:CZ:US:2018:2.US.211.17.1
sp. zn. II. ÚS 211/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Y. Ch. N., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 4 Tdo 1178/2016-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 71/2016-312 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2016 č. j. 1 T 123/2015-242, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 4, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 2, 3 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu pěti let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí, a to 26 platebních karet označených ve výroku rozsudku. Současně bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit škodu.
3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení namítá, že k porušení jeho ústavních práv, zejména práva na tlumočníka, došlo nepřibráním tlumočníka orgány činnými v trestním řízení pro porady s obhájcem mimo procesní úkony. Současně namítá, že úkony v trestním řízení byly tlumočeny nikoliv do jeho mateřštiny, kterou je malajština, ale do čínštiny. Byla mu tak odepřena možnost se v cizím státě účinně hájit. Je přesvědčen o tom, že měl ústavněprávní nárok na to, aby i pro porady s obhájcem mimo procesní úkony byl přibrán tlumočník. Nestalo-li se tak, pak soudy rezignovaly na právní předpisy Evropské unie, zejména na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen "směrnice"), a nerespektovaly ani tuzemskou ústavněprávní úpravu. V návaznosti na to tvrdí, že v rovině porad s obhájcem nemohl využít plně svého práva na obhajobu, mohl se s ním radit pouze v angličtině, kterou však ovládá omezeně. Zdůrazňuje, že mu byl obhájce ustanoven, neboť šlo o případ nutné obhajoby. Z toho důvodu podle §28 tr. řádu žádal o přibrání tlumočníka, který bude tlumočit porady s obhájcem, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Tlumočník však byl vždy přibrán pouze v rámci jednotlivých úkonů trestního řízení nebo jednání před soudem. Výklad orgánů činných v trestním řízení stěžovatel považuje za nesprávný, a to také s ohledem na práva obviněného, který je ve vazbě. Má za to, že účinnou obhajobu nelze zajistit během krátké porady s obhájcem před započetím vyšetřovacího úkonu. Podle názoru stěžovatele soudy nedocenily, že tr. řád orgánům činným v trestním řízení nevymezuje pouhou možnost, ale stanovuje přímo povinnost přibrat tlumočníka, nastane-li jeho potřeba. Stěžovatel zdůrazňuje, že řádné zajištění práva na obhajobu je povinností státu a nelze ji přenášet na ustanoveného obhájce, přičemž ve prospěch takového výkladu svědčí text §28 tr. řádu, když trestní řád nepočítá s tím, že by v rámci zajištění práva na obhajobu přibíral tlumočníka někdo jiný než orgány činné v trestním řízení. S poukazem na zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, provedený vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., uvádí, že ani tyto předpisy nepředpokládají, že by si obhájce zajišťoval tlumočníka sám, přičemž by nebyla nijak regulována odměna za tlumočnický úkon. Stěžovatel také zmiňuje, že směrnice obsahuje interpretační klauzuli, která stanoví, že žádné její ustanovení nesmí být vykládáno tak, aby omezovalo zaručená práva a procesní záruky poskytované Listinou a Úmluvou, případně jinými předpisy mezinárodního práva. Z toho vyvozuje, že disponují-li jednotlivé členské státy Evropské unie standardem nižší úrovně ochrany, je nutno apelovat na aplikaci vyššího standardu. V této souvislosti upozorňuje na přímou aplikaci směrnice. Domnívá se proto, že porušily-li orgány činné v trestním řízení právo na tlumočení porad s obhájcem, soudy nemohly věcně rozhodnout správně a zákonně. Stěžovatel uvádí, že i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), odmítl interpretaci, podle níž by stát měl poskytnout obviněnému bezplatnou právní pomoc tlumočníka pouze na ústní jednání před soudem.
6. Stěžovatel tvrdí, že s uvedenou problematikou se přesvědčivě nevypořádal ani městský soud, který pouze připustil, že tlumočníka nad rámec porad konaných v souvislosti s procesními úkony orgánů činných v trestním řízení zaangažuje z vlastní iniciativy ustanovený obhájce a náklady s tím spojené uplatní ve svém návrhu podle §151 odst. 2 tr. řádu, ani Nejvyšší soud, s jehož argumentací také obsáhle polemizuje. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje též v nepodání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci výkladu směrnice, jak navrhoval v rámci dovolacího řízení.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků
7. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž jeho vydání předcházel, ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. Zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž se s uplatněnými námitkami dostatečně vypořádal. K tvrzení, že měl podat Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci výkladu směrnice, uvedl, že pro akceptaci daného postupu neshledal dostatečný důvod, neboť nešlo o případ, kdy by byl povinen tuto otázku obligatorně položit.
8. Městský soud rovněž odkázal na svou argumentaci užitou v napadeném usnesení. Porušení procesních práv v souvislosti s otázkou tlumočení při poradách s obhájcem totiž obhajoba namítala již v odvolacím řízení a městský soud se jí zabýval, přičemž své úvahy a závěry dosti podrobně ve svém rozhodnutí popsal, a nemíní na nich nic měnit.
9. Obvodní soud poukázal na to, že stejné námitky stěžovatel vznášel v řízení a vyjadřovaly se k nim soudy vyšších stupňů. Setrval na stanovisku, že stěžovateli byl po celou dobu řízení zaručen spravedlivý proces a měl při komunikaci s orgány činnými v trestním řízení vždy zaručeno řádné tlumočení. Uvedl, že v řízení byly přibrány dvě tlumočnice, jedna tlumočila v přípravném řízení a druhá při hlavním líčení. Stěžovatel neměl s tlumočením problém. Nadto při svém výslechu v přípravném řízení uvedl, že je národnosti čínské, a tlumočnice mu tlumočila mimo jiné i poradu s obhájcem před výslechem v trvání 20 minut a následně po poučení od 14:15 do 15:15 hodin. Z protokolu nebylo zjištěno, že by stěžovatel nebo obhájce vznesl k tlumočení jakékoliv připomínky. Stěžovatel naopak uvedl, že žádá, aby mu bylo písemně přeloženo usnesení podle §160 tr. řádu do jazyka čínského. Z toho je zřejmé, že jde o jazyk, který ovládá a jímž se dorozumívá. K přibrání konkrétního tlumočníka bylo obhájci sděleno, že v řízení byly přibrány tlumočnice, které mají nastudovaný spis, a jejichž služeb pro tlumočení porady se stěžovatelem mohl obhájce využít. Rozhodl-li by se obhájce pro zvolení si konkrétní osoby tlumočníka odlišné od přibraných tlumočníků, nebrání to tomu, aby si náklady na tlumočení zahrnul do vyúčtování odměny ustanoveného obhájce, přičemž lze žádat i o přiznání zálohy na tuto odměnu pro případ, že jsou náklady vynaloženy účelně a jejich výše by obhájce zatěžovala.
10. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že své stanovisko vyslovilo v rámci vyjádření k dovolání, na které plně odkázalo.
11. Městské státní zastupitelství v Praze poukázalo na neopodstatněnost námitek. Se skutkovými a právními závěry soudů se ztotožnilo. Vznikne-li potřeba porady obhájce s klientem za asistence tlumočníka, příslušný orgán činný v trestním řízení takovou poradu k vznesené žádosti umožní v rámci procesních úkonů, buď před úkonem, v jeho průběhu nebo po něm, přičemž je respektována důvěrnost takové komunikace. Pro porady obhájce s klientem v těchto případech nedochází k ustanovování nového tlumočníka, ale využívá se tlumočník přibraný podle §28 odst. 1 tr. řádu, přičemž náklady nese stát podle §151 odst. 1 tr. řádu. V případě, že na straně obhajoby vznikne potřeba zvláštní porady s obviněným mimo procesní úkony, pak si obhájce sjedná tlumočníka sám a náklady na tlumočení (nepřevyšující rozumné standardy), jsou vyúčtovány podle §151 odst. 2 tr. řádu, případně je lze uplatnit zálohově podle §151 odst. 3 tr. řádu. Nepodaří-li se ustanovenému obhájci smluvně zajistit tlumočníka, což doloží, pak přibraný tlumočník přetlumočí komunikaci ustanoveného obhájce s obviněným, jenž využil právo uvedené v §2 odst. 14 tr. řádu, přičemž před příslušným procesním úkonem by měl být orgánem činným v trestním řízení vyhrazen dostatečný časový prostor (odvíjející se od rozsáhlosti a složitosti konkrétního případu) ustanovenému obhájci a obviněnému k jejich poradě. Vyvstane-li v takovém mimořádném případě potřeba tlumočení mimo procesní úkony a tlumočení je třeba pro řádné uplatnění práva na účinnou obhajobu, přibere orgán činný v trestním řízení tlumočníka podle věty prvé §28 odst. 1 tr. řádu per analogiam, a to v rozsahu určeném tímto orgánem. Městské státní zastupitelství v Praze uzavřelo, že obsahem ústavní stížnosti se stěžovateli zásah do jeho ústavních práv doložit nepodařilo.
12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 uvedlo, že od počátku trestního řízení státní zástupkyně vykonávající dozor dbala na to, aby nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, přičemž jejich porušení nebylo shledáno ani nadřízenými státními zastupitelstvími vykonávajícími dohled, ani soudy. Odkázalo na část III. napadeného usnesení městského soudu, v níž se soud vypořádal s námitkami stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu. Ani Nejvyšší soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Se závěry obou rozhodnutí se obvodní státní zastupitelství ztotožnilo.
13. V replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti, přičemž zopakoval, že brojí proti příliš restriktivnímu výkladu práva na tlumočníka, v důsledku kterého mu bylo znemožněno, aby plnohodnotným způsobem uplatnil svá "obhajovací práva". Porovnává českou právní úpravu (§28 odst. 1 tr. řádu) s úpravou, kterou zvolil slovenský a rakouský zákonodárce, přičemž transpozici směrnice v českém právním řádu považuje za nejstručnější a opomíjející znak "v přímé souvislosti s procesními úkony". Uvádí, že článek 2 odst. 2 směrnice i §28 odst. 1 tr. řádu in fine má uplatňování práva na tlumočníka napomoci, nikoliv jej omezovat. Poukazuje přitom především na nálezy Ústavního soudu vztahující se k právu na obhajobu a právu na tlumočníka.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Ústavní soud zpravidla neposuzuje interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou soudy, nemá-li tato současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795)].
17. Podle přesvědčení stěžovatele došlo k tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na obhajobu a právo na tlumočníka, nepřibráním tlumočníka pro účely porad stěžovatele se svým obhájcem mimo procesní úkony a netlumočením úkonů trestního řízení do jeho mateřského jazyka (malajštiny).
18. Ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy] spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž má být rozhodnuto o vině obviněného [srov. nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123)]. Jelikož aplikací §28 odst. 1 tr. řádu, který je transpozicí směrnice, dochází na vnitrostátní úrovni členského státu k uplatnění práva Evropské unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), je kritériem přezkumu napadených rozhodnutí Ústavním soudem i právo na spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu, zakotvené v čl. 47 druhý pododst. in fine a čl. 48 odst. 2 Listiny EU.
19. Článek 37 odst. 4 Listiny stanoví, že ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Obdobně podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Právo na spravedlivý proces je tedy zajištěno i tím, že obviněnému je poskytnuto právo na tlumočníka. Přibráním tlumočníka je realizováno též právo obviněného na obhajobu, přičemž poskytnutá pomoc tlumočníka by měla být taková, aby umožnila obviněnému seznámit se s danou věcí a hájit se zejména tím, že bude schopen předložit soudu svoji verzi události [srov. Kamasinski proti Rakousku, rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1989 č. 9783//82, §74]. Právo na pomoc tlumočníka má obviněný v každé fázi trestního řízení, tedy i v řízení přípravném, čemuž odpovídá znění §28 odst. 1 tr. řádu. Podle něj, pokud obviněný využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. řádu (prohlásí, že neovládá český jazyk) ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, před kterým se řízení vede. Podle věty poslední §28 odst. 1 tr. řádu, využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14, přibraný tlumočník přetlumočí na jeho žádost i jeho poradu s obhájcem v průběhu procesních úkonů.
20. Vzhledem k námitce stěžovatele se soudy v prvé řadě musely zabývat otázkou, v jakém rozsahu zajišťuje tlumočník přibraný do trestního řízení komunikaci mezi obviněným a jeho obhájcem.
21. Na tuto otázku velmi podrobně odpověděl v napadeném usnesení Nejvyšší soud. Jeho vodítkem se stala směrnice [která byla do českého právního řádu promítnuta novelou tr. řádu č. 105/2013 Sb. - viz §466a tr. řádu a pozn. 11), §28 odst. 1 věta poslední tr. řádu], stanovující společná minimální pravidla, která se mají používat v oblasti tlumočení a překladu v trestním řízení a jejímž cílem je usnadnit uplatňování práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění práva na spravedlivý proces v praxi (viz bod 14 preambule směrnice). Nejvyšší soud citoval i další body preambule (body 17, 10 a 20) a dále čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 8 směrnice. Přihlédl přitom i k právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy (i čl. 37 a čl. 40 Listiny); přestože se Nejvyšší soud nezmínil o čl. 47 druhý pododst. a čl. 48 odst. 2 Listiny EU, ve výsledku to nic nemění, neboť tato ustanovení zaručují právo na spravedlivý proces způsobem odpovídajícím jeho vymezení v Úmluvě, takže smysl a rozsah tohoto práva je stejný (čl. 52 odst. 3 Listiny EU). Dospěl k obecnému závěru, že využije-li obviněný svého práva uvedeného v §2 odst. 14 tr. řádu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit tlumočení jeho porady s ustanoveným obhájcem, a to před výslechem obviněného, před soudním jednáním nebo v souvislosti s podáním opravného prostředku týkajícího se obviněného či v souvislosti s jinými úkony, které jsou důležité pro meritorní rozhodnutí věci, a obviněný zároveň požádá o poradu s obhájcem za přítomnosti tlumočníka, přičemž je současně shledáno, že zajištění tlumočení je nezbytné pro garanci práva na spravedlivý proces. V souvislosti s argumentací městského soudu, že porada mezi obviněným a obhájcem je podle běžné praxe zajišťována v rámci úkonu, kterého se obviněný se svým obhájcem za přítomnosti tlumočníka zúčastní, pak připustil, že jde o běžný postup, který je většinou ze strany obhajoby akceptován a může jím být realizováno právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 směrnice. Je-li však tento postup obhajobou označen za nedostatečný (např. ve skutkově složitých věcech), může být žádáno o samostatnou poradu za přítomnosti ustanoveného tlumočníka a této žádosti by mělo být vyhověno za předpokladu, že porada souvisí s prováděním úkonů uváděných v čl. 2 odst. 2 směrnice, a že ji orgán činný v trestním řízení shledá potřebnou pro zajištění práva na spravedlivý proces. Potom i náklady na tlumočení nese stát bez ohledu na výsledek řízení. Obviněný či jeho obhájce si však pro takovou poradu nemohou zvolit jakéhokoliv tlumočníka, nýbrž musí využít služeb ustanoveného tlumočníka, což je obdobné jako u ustanoveného obhájce. Nejvyšší soud uzavřel, že náklady za porady s obhájcem za přítomnosti ustanoveného tlumočníka nese vždy stát, který si však může zvolit způsob, jakým bude úhrada nákladů tlumočení provedena. Nemůže být ovšem účtována k tíži obviněného či obhájce.
22. Nejvyšším soudem provedený výklad dané problematiky je ucelený, logický a přesvědčivý a je přijatelný i z ústavního hlediska, neboť není v rozporu s citovanými články Listiny a Úmluvy. Nelze ani dospět k závěru, že by odporoval účelu, pro nějž byla vydána směrnice, či některým jejím článkům, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Ústavní soud se proto neztotožňuje se stěžovatelem namítaným porušením práva na spravedlivý proces, jež stěžovatel spatřuje ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho návrhem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení předběžné otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, nedospěje-li soud současně k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala. V projednávané věci Nejvyšší soud vysvětlil, proč neshledal argumentaci stěžovatele důvodnou, přičemž vyšel z příslušných článků směrnice i z jejího účelu vyjádřeného v preambuli, s nimiž není úprava v tr. řádu v rozporu. Odůvodnil-li tedy, proč není předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru nezbytné [pro uplatnění aplikační zásady (doktríny) acte clair], nelze z jeho postupu dovodit porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele.
23. Ke konkrétní námitce stěžovatele, že úkony v trestním řízení byly tlumočeny nikoliv do jeho mateřštiny, kterou je malajština, ale do čínštiny, lze zopakovat to, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, neboť z obsahu soudního spisu se skutečně podává, že v souvislosti se sdělením obvinění podle §160 tr. řádu, kdy stěžovateli bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, byl za přítomnosti obhájce a policejním orgánem přibraného tlumočníka z jazyka čínského proveden jeho výslech jako obviněného. Z protokolu o tomto výslechu ze dne 13. 8. 2015 vyplývá, že stěžovatel po řádném poučení podle §2 odst. 14 tr. řádu o tom, že má právo užívat svůj mateřský jazyk nebo jazyk, o kterém uvede, že jej ovládá, výslovně sdělil, že je čínské národnosti, a že žádá o přeložení usnesení o zahájení jeho trestního stíhání do čínštiny (viz č. l. 53 soudního spisu). Tímto svým prohlášením tak určil jazyk, který ovládá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 563/05 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 3211/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V přípravném řízení byl u každého jeho výslechu, včetně výslechu v souvislosti s rozhodnutím o vzetí do vazby (viz č. l. 84 soudního spisu), přítomen tlumočník z čínského jazyka, přičemž nikdy nevznesl námitky proti osobě tlumočníka či kvalitě tlumočení. I v řízení před soudem byl u hlavního líčení a veřejného zasedání tlumočník z jazyka čínského, proti čemuž stěžovatel také nic nenamítal. Z toho lze dovodit, že tlumočení rozuměl. Také z judikatury ESLP vyplývá, že obviněný nemá právo vyžadovat, aby mu bylo tlumočeno jen do jeho mateřského jazyka, pokud dostatečně ovládá i jiný jazyk (srov. Sandel proti Makedonii, rozsudek ze dne 27. 5. 2010, č. 21790/03, §50-56).
24. Z obsahu soudního spisu se podává, že všech úkonů trestního řízení, kterých se zúčastnil stěžovatel, a které byly podstatné pro meritum věci, se zúčastnil tlumočník z jazyka čínského, takže je lze považovat za úkony provedené v souladu s §2 odst. 14 a §28 odst. 1 tr. řádu.
25. I s dalšími konkrétními námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud v napadeném usnesení ústavně konformně vypořádal a jeho závěry mají oporu v soudním spise. Řešil tak námitku, že orgány činné v přípravném řízení neumožnily stěžovateli poradit se s obhájcem za přítomnosti tlumočníka ve věznici, přičemž s odkazem na čl. 2 odst. 2 směrnice (z něhož je zřejmé, že v přípravném řízení se tento článek vztahuje jen k určitým úkonům - výslechu obviněného, rozhodování o vazbě, podání opravného prostředku) dospěl k závěru, že u všech výslechů stěžovatele v přípravném řízení byl přítomen jeho obhájce i tlumočník a v souvislosti s nimi byla vždy umožněna porada mezi nimi za přítomnosti tlumočníka, přičemž stěžovatel ani obhájce nikdy nenamítali, že by porady nebyly dostatečné, ani nepožádali o delší porady. Obdobně se uskutečnila porada mezi stěžovatelem a obhájcem i při rozhodování o vazbě. Právo na obhajobu tak bylo stěžovateli zajištěno dostatečně. Lze se přitom ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, že považoval-li by stěžovatel nebo obhájce umožněné porady při konkrétních úkonech za nedostatečné, nepochybně by v jejich rámci na takovou situaci soudy patřičně reagovaly. Nejvyšší soud se tak přiklonil k širšímu pojetí práva na tlumočníka v průběhu celého řízení, zastávanému i ESLP (srov. Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech, 1. vydání 2012, C. H. Beck, s. 834-835).
26. Shledává-li stěžovatel porušení práva na obhajobu v tom, že mu ve stádiu řízení před soudem nebyla zajištěna přítomnost tlumočníka u porady s obhájcem ve věznici za účelem podání opravného prostředku, z obsahu soudního spisu (viz č. l. 287) vyplývá, že mu obvodní soud poradu s obhájcem za účelem odůvodnění odvolání povolil, přičemž obhájci sdělil, že má využít soudem ustanovené tlumočníky, a stanovil způsob, jakým má být provedeno vyúčtování tlumočného a jakým způsobem bude uhrazena odměna za tento tlumočnický úkon. Takový postup i dle názoru Ústavního soudu naplňuje smysl čl. 2 odst. 2 směrnice a práva na obhajobu podle čl. 47 druhý pododst. in fine Listiny EU. Jenom ve skutečnosti, že stěžovateli nebylo umožněno, aby si sám vybral osobu tlumočníka, nelze spatřovat porušení práva na tlumočníka. Způsob, jakým členský stát Evropské unie splní svůj závazek zajistit tlumočníka, ponechává směrnice na rozhodnutí jeho orgánů, viz čl. 291 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, ukládající členským státům přijetí veškerých nezbytných vnitrostátních právních opatření k provedení právně závazných aktů Evropské unie; takovým opatřením může být i eurokonformní výklad vnitrostátní právní normy, uvádějící ji do souladu s předpisem unijního práva. Přestože tedy §28 odst. 1 in fine trestního řádu není doslovným převzetím čl. 2 odst. 2 směrnice (doslovné převzetí textu směrnice ostatně ani primární právo Evropské unie, ani judikatura Soudního dvora neukládá), vyhovuje eurokonformní výklad ustanovení o "poradě obviněného s obhájcem v průběhu procesních úkonů", podaný Nejvyšším soudem, podmínce "přímé souvislosti s výslechem či soudním jednáním v rámci řízení nebo s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony". Takto není §28 odst. 1 tr. řádu ve vztahu ke směrnici deficitní, takže její přímá aplikace, které se stěžovatel dovolává, nemá opodstatnění.
27. Vzhledem k výše uvedenému nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit v tom, že nepřibráním tlumočníka pro porady s obhájcem mimo procesní úkony mu byla odepřena možnost účinně se hájit. Lze tak uzavřít, že řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a je možno ho jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní námitky proti rozhodování o meritu věci nevznáší.
28. Ústavní soud po zjištění, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
29. Ústavní soud neshledal důvody k vyhovění žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu