ECLI:CZ:US:2008:2.US.212.08.1
sp. zn. II. ÚS 212/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem Křižíkova 19, Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 11, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2003 č. j. 21 C 37/2001-117, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004 č. j. 15 Co 786/2003-170 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2007 č. j. 33 Odo 687/2005-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění plné moci zástupce stěžovatele dne 11. 2. 2008 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy. Obecné soudy dále dle stěžovatele porušily i jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek a ústavně zaručenou zásadu rovnosti všech vlastníků (čl. 11 odst. 1 Listiny). Z výše uvedených důvodů proto navrhoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud ze spisu 21 C 37/2001, vedeného u Okresního soudu v Ostravě, jenž si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti, zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2003 č.j. 21 C 37/2001-117 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jejímž prostřednictvím požadoval po žalovaném (v řízení před Ústavním soudem v postavení "vedlejšího účastníka") zaplacení částky 955.062,- Kč s příslušenstvím. Dle žalobního tvrzení se jednalo o nájemné za užívání nebytových prostor v období od 12. 10. 1995 do 31. 12. 1997, vybrané na základě nájemní smlouvy ze dne 24. 10. 1991 a nájemní smlouvy ze dne 20. 9. 1996 od nájemce těchto prostor, obchodní společnosti DELIKA, spol. s r.o.. Nalézací soud rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho předchozí, rovněž zamítavé rozhodnutí ze dne 26. 11. 2001 zrušil odvolací soud a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Ostravě tedy doplnil dokazování a opětovně vyhodnotil provedené důkazy, přičemž vzal za prokázané, že stěžovatel vznikl vyčleněním z vedlejšího účastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů, a dnem jeho vzniku, tj. dnem 12. 10. 1995, na něj přešlo i vlastnické právo k nemovitosti zapsané jako dům č.p. 2628, na pozemku jiného vlastníka parc. č. 1094/1 zast. plocha, vše v katastrálním území Moravská Ostrava (dále jen "nemovitost"), v jehož přízemí se nachází předmětný nebytový prostor. Najisto byla ovšem otázka vlastnictví ve prospěch stěžovatele postavena až rozhodnutím soudu ze dne 6. 5. 1997, právní moci nabylo dne 17. 2. 1998. Z výše popsaného skutkového stavu Okresní soud v Ostravě posléze dovodil, že ke dni 12. 10. 1995 se stěžovatel stal nejen vlastníkem nemovitosti, ale současně vstoupil dle ust. §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), do postavení pronajímatele. Vedlejšímu účastníkovi jako původnímu vlastníkovi nemovitosti, který od uvedeného data přijímal nájemné od nájemce nebytového prostoru nadále již bez právního důvodu, vznikla povinnost toto plnění stěžovateli vydat. Samotný nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení ovšem soud prvního stupně stěžovateli ve svém rozhodnutí nepřiznal, a to s ohledem na důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem. Zmíněné právní hodnocení dopadalo pak pouze na část nájemného, které bylo vybráno od nájemce z titulu smlouvy uzavřené v roce 1991. Co se týče nájemní smlouvy z roku 1996, ta byla shledána absolutně neplatnou pro nezpůsobilost vedlejšího účastníka nemovitost pronajmout (nebyl již jejím vlastníkem a nedisponoval ani právem užívacím). Za tohoto stavu nepovažoval nalézací soud, s odkazem na ust. §457 občanského zákoníku, stěžovatele za aktivně legitimovaného požadovat po vedlejším účastníkovi přijaté nájemné. Restituční povinnost, tzn. vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly, měly smluvní strany, mezi něž však stěžovatel nepatřil.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 2. 2004 č.j. 15 Co 786/2003-170. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a provedl další důkazy, na jejichž základě dospěl k závěru, že rovněž nájemní smlouva ze dne 24. 10. 1991 je absolutně neplatná, a to pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného správního orgánu obce k jejímu uzavření podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., a dále pro nedostatek formy. Vzhledem k neexistenci aktivní věcné legitimace stěžovatele nyní již ve vztahu k celému uplatněnému nároku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, byť částečně z jiných důvodů, potvrdil.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2007 č.j. 33 Odo 687/2005-201 odmítnuto jako nepřípustné.
Se svou stížností se tedy stěžovatel obrátil na Ústavní soud. Jádro jeho argumentace představuje nesouhlas s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Obecné soudy svým postupem nepřípustně zasáhly do jeho vlastnického práva způsobem, který odporuje ústavně zaručeným právům, a porušily i jeho právo na právní ochranu, jež mu odepřely, a právo na spravedlivý proces, když mu upřely právo na vydání toho, co mu vedlejší účastník protiprávně zadržuje, totiž neprávem přijaté užitky získané užíváním jeho nemovitosti.
Soudu prvního stupně konkrétně stěžovatel vytýkal způsob, jakým posoudil běh promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení a také uznání závazku vedlejším účastníkem. Odvolací soud se pro změnu nevypořádal s jeho argumentací, že dobrodiní přijaté z užívání nelze vrátit a tedy ani náhradu za ně uživateli. Stěžovatel je přesvědčen, že byl oprávněn podle ust. §451 odst. 1, ve spojení s ust. §126 občanského zákoníku, požadovat po vedlejším účastníkovi vydání nájemného, resp. náhrady za užívání, neboť tato pojmově náleží vlastníkovi nemovitosti. Ustanovení §126 občanského zákoníku nebylo možno podle jeho názoru vykládat odtrženě od ust. §457 téhož zákona, což tento soud pominul. Konečně pochybení dovolacího soudu spatřoval stěžovatel v tom, že nepřihlédl k žalobním tvrzením stěžovatele, resp. "se účelově stavěl tak, jako by stěžovatel jako žalobce žaloval zcela jinak než skutečně žaloval".
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel požádal dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o odložení vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o nákladech řízení, což odůvodnil hrozbou vzniku velké újmy v případě nařízení exekuce k jejich vymožení, neboť se jedná celkově o velmi vysokou částku. Vedlejšímu účastníkovi řízení, který jednal a jedná vůči němu údajně "hrubě protiprávně", navrhovaným odkladem vykonatelnosti dle jeho vyjádření újma nevznikne. V dané věci pak neshledal ani rozpor s důležitým veřejným zájmem.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení, Okresní soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR. Oba soudy daly najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají. Shodně mají za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelem uváděná ústavně zaručená práva, ústavní stížnost proto není důvodná. Okresní soud v Ostravě nadto uvedl, že předmětem žaloby nebyla ochrana vlastnického práva, nýbrž nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který žalobce v řízení neprokázal. Dále poukázal na závěry dovolacího soudu, podle nichž aplikace ust. §126 odst. 1 občanského zákoníku v souzené věci nepřichází v úvahu, neboť vedlejší účastník nezadržoval neprávem žádnou věc stěžovatele, jejíhož vydání by se mohl tento domáhat. Nejvyšší soud ČR podotkl, že stěžovatel cituje odůvodnění jeho usnesení v ústavní stížnosti nepřesně a podsouvá mu tak právní názor, který nevyslovil. V daném případě nedovodil, že stěžovatel má právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež na jeho úkor žalovaný získal bez právního důvodu tím, že usurpoval to, co náleželo stěžovateli jako vlastníku, tedy zadržoval přijaté užitky, které byl povinen stěžovateli vydat. V napadeném usnesení byl naopak prezentován právní názor, že právem stěžovatele bylo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor plněním bez právního důvodu tím, že vedlejší účastník okupoval nemovitost stěžovatele a nakládal s ní jako s vlastní, přičemž nehrálo roli, zda užívání konzumoval sám nebo svou dispozicí umožnil, aby nemovitost užívala třetí osoba. Současně bylo konstatováno, že se jedná o odlišnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, než tu, kterou stěžovatel uplatnil žalobou.
Další účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
V replice k vyjádřením účastníků, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2008, se stěžovatel ohradil proti tvrzení dovolacího soudu, že v řízení uplatnil jinou než soudem popsanou skutkovou podstatu. S odkazem na podanou žalobu uvedl, že se naopak vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 občanského zákoníku, které vzniklo na straně vedlejšího účastníka přijetím nájemného bez právního důvodu, od počátku řízení domáhal. Jím uplatňovaný nárok ostatně vedlejší účastník ve svém vyjádření k žalobě uznal, byť v části II. citovaného vyjádření současně vznesl námitku promlčení. Přesto měly obecné soudy podle jeho názoru rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání. Stěžovatel též opětovně zdůraznil, že právní základ jeho nároku představuje ochrana vlastnického práva dle ust. §126 odst. 1 občanského zákoníku, což však obecné soudy v řízení účelově přehlížely.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Za důvod ústavní stížnosti považuje stěžovatel odepření ochrany jeho vlastnickému právu a porušení základních principů spravedlivého procesu, kdy obecné soudy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, opomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů a nevyvodily z nich adekvátní závěry. K tomu je třeba uvést, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze za situace, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. K takovému závěru ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
K samotné stěžovatelově argumentaci lze podotknout, že se převážně jedná o námitky, které byly uplatněny již v předcházejícím řízení a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se všemi spornými otázkami velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. S ohledem na tuto skutečnost nepovažuje Ústavní soud za nezbytné znovu se k jednotlivých námitkám vyjadřovat, neboť by jenom opakoval argumentaci obecných soudů, postačí proto odkázat v tomto směru na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Dále Ústavní soud přezkoumal námitku, podle níž dovolací soud "spekuluje nepodloženě o tom, že prý stěžovatel jako žalobce uplatnil skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení odlišnou", a je nucen konstatovat, že stěžovatelův názor nesdílí. Naopak, jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí případu, je to právě stěžovatel, kdo desinterpretuje závěry Nejvyššího soudu, přičemž jim přičítá význam, který ve skutečnosti nemají, ve snaze zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveném v napadeném rozhodnutí byl stěžovatel oprávněn domáhat se po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že tento užíval nemovitost stěžovatele, resp. umožnil její užívání třetí osobě. Majetkové vyjádření tohoto prospěchu dle soudní judikatury představuje peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jinými slovy náhrada se poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Stěžovatel naproti tomu v průběhu celého řízení trval na tom, že bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka spočívalo v nájemném, resp. náhradě za užívání přijaté na základě neplatných nájemních smluv uzavřených mezi vedlejším účastníkem a třetím subjektem. Stěžovatel byl navzdory jednoznačnému stanovisku obecných soudů přesvědčen, že toto plnění poskytnuté třetím subjektem mu náleží z titulu jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Již na první pohled je patrné, že se jedná o zcela rozdílné skutkové podstaty a v tomto ohledu lze tedy přisvědčit Nejvyššímu soudu ČR.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel mimo jiné dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu