ECLI:CZ:US:2008:2.US.2131.08.1
sp. zn. II. ÚS 2131/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 9 To 389/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 32 T 120/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucí z čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 32 T 120/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené částku 588.000,- Kč. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 9 To 389/2007 zamítnuto. Stěžovatel byl současně poučen, že proti usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 7 Tdo 666/2008 odmítl jako opožděně podané podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu, aniž přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení. Jak Nejvyšší soud zjistil, usnesení odvolacího soudu bylo doručeno tehdejší obhájkyni stěžovatele dne 26. 11. 2007. Stěžovateli bylo uvedené rozhodnutí doručeno na základě fikce doručení podle §64 odst. 2 trestního řádu dne 6. 12. 2007. Poslední den dvouměsíční lhůty, v níž stěžovatel mohl podat dovolání, tedy připadl na 6. 2. 2008. Stěžovatel však podal dovolání prostřednictvím nového obhájce, jehož si zvolil po uplynutí dovolací lhůty, až 1. 4. 2008.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost není přípustná.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva. Podle ust. §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že za takový opravný prostředek lze považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o němž bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady.
V daném případě stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jinak přípustné podle trestního řádu, které však bylo dovolacím soudem odmítnuto z důvodu opožděného podání. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že stěžovatel ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, a proto je nutné na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou. V případě stěžovatele by byla přípustná pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, pokud by obsahovala námitky, kterými by stěžovatel polemizoval s posouzením dovolání jako opožděného.
Proti usnesení dovolacího soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí, ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení soudu I. stupně a soudu odvolacího. Ústavní soud ji proto z výše uvedených důvodů odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. září 2008
Stanislav Balík
soudce zpravodaj